68./123. 4ková Stezka

• 6.-10.5 Stvolínky,  LT Radost, eč. 98
• Zakončení 10.5. Letní Kino na Střeleckém ostrově v Litoměřicích

Stezku pořádala trasa 26 a pro její zakončení vybrala po dlouhém tápání a napínání TAKové veřejnosti Litoměřice. Už jsme se téhle oblasti v minulosti dotkli na 46. Stezce v září 1986 (Máchův kraj) nebo na 43./76. Stezce v září 2001. Před necelými osmi lety jsme byli "přes vodu" v západní části Českého Středohoří, kdy jsme začínali v Lovosicích a přes Podsedice jsme se vraceli domů z Bohušovic.

Na letošní Stezce jsme byli 4 noci v táboře Radost ve Stvolínkách. Roman objevil (tip mu dala Pivana), zajistil a objednal toto velmi pěkné místo u rybníka severně od obce, sloužící hlavně pro letní tábory Severočeských dolů Tušimice. Měli jsme k dispozici pokoje ve 3 zděných patrových budovách a na prostranné louce jsme mohli využít i početné chatky. A bylo to v postýlkách i s lůžkovinami a bez paland a za rozumných 300 Kč/noc. Pro večerní posezení tu byla prostorná jídelna s terasou s výhledem na rybník. Krajina je tu pěkná a ne moc známá. Někteří pamětníci si možná vzpomenou na Prasáčkovy a Fúzzyho abrahamoviny - ještě v minulém tisíciletí - v nedalekých Holanech, ale tam času na putování krajem moc nebylo. Trasy pro výlety vymyslel a proměřil Drahoš.

Co však ve Stvolínkách chybělo, byla hospoda. Protože v táboře byla dobře vybavená kuchyně, rozhodli jsme se, že zopakujeme to, co jsme loni na 121. Stezce „svépomocně“ úspěšně zvládli. Budeme si vařit sami. Luděk byl ochoten se opět chopit šéfkuchaření a Roman připravil všechny potřebné rozpočty a nákupy. Pivo jsme měli díky Pepovi Vosolovi vlastní, víno přivezl Roman a tvrdé bylo, co si kdo přivezl, případně dokoupil. Samozřejmě, že by to v kuchyni i jídelně bez pomoci čtyřkařů nebylo možné zvládnout, ale ochotných pomocníků se na trase našlo dost.

Cesta tam aneb Houfný odjezd

Houfný odjezd v počtu 16 lidů byl ve středu 6.5. rychlíkem Labe ve 12:47, s přestupem na osobák v Lovosicích. Dráhy nám to lehce zkomplikovaly výlukou na trati Blíževedly – Česká Lípa, takže z Blíževedel jsme se dopravili do Stvolínek náhradním busem. Jeli jsme přes Kravaře, Neckář velebil místní hospodu U Doušů a neměl problém přesvědčit Můru a několik dalších k vystoupení v Kravařích a patřičnému hospodskému průzkumu. Zbytek pokračoval do Stvolínek, v místním šikovném obchůdku jsme si dali vychlazené plechovkáče a cestou přes louky jsme dosáhli tábora. Osud „kravařské expedice“ popíše Můra.

Letošní, tedy 68. Stezka, mi přinesla tři velké zážitky: život s Neckářem, prošel jsem si Peklem a svedla mě krásná dívka.

Cesta na Stezku byla naplánována tak, že budeme v cíli už ve 3 hodiny, což mi připadalo moc brzy. A nebyl jsem sám, komu to vrtalo hlavou. Neckář vymyslel, že vystoupíme o stanici dřív, stavíme se v Kravařích U Doušů, o nichž slyšel samou chválu a do cíle pak pojedeme dalším vlakem.

Vystoupilo nás devět, včetně Martínka s houslemi, ale bez kytary. Jen jsme dosedli ke stolu, napadlo mi sehnat onu chybějící kytaru. Zavolal jsem Vencovi a za půlhodiny Marcelka dovezla nejen Vencu, ale i Pepu s Jitkou. Strávili jsme krásný úvod Stezky na zahrádce hospůdky a ve vzácné společnosti. Dojeli jsme do cíle zvečera a vítali se s dalšími příjedšími, což mě dojalo natolik, že jsem se samým štěstím malinko opil. Do postele mě vedla Janička pod lékařským dozorem dr. Milenky. Hodily mě na postel s Neckářem, kterýžto se vyděsil. Myslel si, že na něj spadl strop.

Ale vraťme se k příchodu sekce, která si Doušovi nechala na jindy. V táboře už Roman, Luděk a Stáňa chystali se správcem převzetí areálu, taky zaléhací pořádek, kuchyň a museli správce přesvědčit, že opravdu máme mít k dispozici všechny tři budovy. A Pepa narazil první z 9 třicítek 11° Ježka, takže pivo už taky bylo. Severka vyvěsila grafikon služeb v kuchyni a jídelně. Nastoupila první kuchyňská směna a zjistila, že ze „zázračného“ Konvektomatu vytéká voda, takže ho určitě nebylo radno spustit a tak se brambory i prejt k večeři chystaly klasicky na sporácích a v troubách, které bylo zpočátku potřeba „očichat“, jak vlastně fungují.

Lidi se začali sjíždět, bylo vítání a bylo nás na první večer 46. Večeři se sice na avizovaných 19 hodin stihnout nepovedlo (brambory na to měly svůj „tvrdý“názor), ale ve 20 hodin už byl jitrnicový prejt s lepenicí vyvezen výtahem na jídlo(sic!) z kuchyně do jídelny a vydán hladovým, kterým mezitím zahrál Milan. Večer Drahoš seznámil lidi s plánovaným výletem. Cílem byl Úštěk a pak Helfenburk. Bylo třeba počítat s náhradní dopravou (10:45 ze Stvolínek). Stalo se snad poprvé, že s námi od prvního večera byl Martin Kaplan. Naše kapela byla s ním byla jako vždy úžasná a byl to krásný večer. Zhasínal a zamykal jsem v ½4…

...a taky trochu pršelo

K snídani připravila ranní směna talířek s pomazánkou rilletes (udělal Roman předem doma), sýrem a šunkou. K večeři chystal Luděk s odpolední směnou kuřecí stehno na paprice s vrtulkami a dršťkovou polévku.

Po prohlídce Úštěka se Drahošova parta vydala místo na Helfenburk přes Ostré a Kalvárii do Blíževedel,žst., kde našla restauraci Pod Ronovem, odtud už jel vlak - vlastně náhradní bus - do Stvolínek.

Alternativou tohoto výletu byl strmý výstup na kopec Ronov a odtud do Kravař s proslulým restaurantem U Doušů a pak neznačeně do Stvolínek. Po 4.hodině odpolední se dalo do deště a to současně se psem určitě přispělo k tomu, že Pivana uklouzla na krajnici silnice a po děsném držkopádu dopadla na šutr. Výsledek – vykloubené levé rameno, prasklá kost pod okem, naražená žebra a odjezd „rychlou“ do nemocnice v České Lípě. Měli jsme hrozný strach… Večer jsme čekali na zprávy z nemocnice, naštěstí zprávy nebyly sice k popukání, avšak ne tak zlé, jak to zpočátku vypadalo.

K večeři bylo avizované kuře na paprice a dršťková a povedlo se to skoro na 19 hodin… A byl opět nádherný večer s naší kapelou a Martinem. Zhasínal a zamykal jsem o ½4…

Když jsem se ve čtvrtek ráno probudil, tak už v táboře bylo skoro mrtvo, jen Milánek se probral a hrál nám své krásné ranní písně. Vydal jsem se sám na místní sopku zvanou Ronov. Není příliš vysoká, ale výstup je po čertech náročný, až nebezpečný. Na vrcholku jsem potkal velkého bílého psa a jeho stejně krásnou a bílou paničku. Měl jsem ze sestupu docela strach, a tak jsem ji požádal, zda by mě nesvedla. Protože pracuje u hasičů, neváhala ani minutu a svedla mě bezpečně dolů na cestu, po níž jsem pohodlně došel zase do Kravař k Doušům. Většina kamarádů právě odcházela, ukázalo se, že neudělali dobře a šli pěšky domů. Zůstali jsme zase sami s Neckářem. V podvečer nás napadlo, že by nás mohl hodit domů Vobrázek, který měl touto dobou dorazit autem na Stezku. Tak jsme mu zavolali a dozvěděli se, že mu lékařka zkontrolovala operované karpály a prohlásila je za ne úplně zahojené, a že je má šetřit. Paní Vobrázková toho využila a usoudila, že s takto nebezpečnou diagnózou nemůže na Stezku odjet. I nezbylo nám nic jiného než jít na autobus. Večer nám hrála naše úžasná kapela, tentokrát se 4mi houslemi a občas ji střídal Milan s Irenou. Symfonický orchestr by nám mohl závidět!

Na Ronov

K snídani byla na talířku vajíčková pomazánka, šunka, sýr. Pomazánku dělala čtvrteční večerní směna s pomocníky. V plánu byl "odpočinkový" výlet na Ronov a do Kravař. Alternativou, kterou jsem zvolil já, byla cesta do Pekla. Vlakem v 11:02 do Zahrádek a pak po modré a červené pekelským údolím až do České Lípy a vlakem zpět do Stvolínek. Bylo to celkem asi 12 km. Do Zahrádek s námi jela t14, se kterou jsme se v Pekle pak potkávali. Další alternativou byla cesta ze Zahrádek do Kvítkova, což popíše Můra.

A nejlepší bylo, že odpoledne přivezla Mira Pivanu z nemocnice, už s vráceným ramenem a hlavou naštěstí v pořádku. Oko budou řešit, až otok splaskne…

V pátek jsem vstal zase poněkud později a stala se mi ta nehoda, že mi vlak do Zahrádek ujel. Naštěstí jsem nebyl sám a situaci zachránila Jirunka, kterážto, jako lékařka pomáhá lidem. I tentokrát pomohla a šest opozdilců dovezla do Zahrádek, kde jsme chutě poobědvali. A pak začala cesta Peklem. V doprovodu naší čtyřkové mládeže jsem se rychlým pochodem vydal oním skalnatým údolím.

Část lidí šla do České Lípy, ale my jsme se vydali do Kvítkova, kde na nás čekala hospůdka, z níž jsme měli odjet busem domů. Tam jsme ale zjistili, že onen bus jede až v neděli. Tak dlouho jsme čekat nechtěli a šli pěšky. Tím se nám výlet prodloužil přes seniorskou hranici 10 km. Avšak došli jsme!

K večeři byla krkovička se šťouchaným bramborem a zelný salát. Opět povedený večer se skvělou muzikou byl okořeněn oslavou Romaniných neskutečných 70tin. Rumpál s Milanem a Irčou nachystali její zázračné omlazení. Za zpěvu písně „Mládí už je to tam, podlehlo trampotám“: byl „stařence“ Romaně zapudrován pláč i líc, dolita číš a zakrátko přiběhla ze zákulisí křepká pionýrka Romana - hotová Pippi Langstrumpf, jak konstatoval Jirka.

Tentokrát zhasínal a zamykal Luděk, nevím v kolik.....

Ze Zahrádek do Stvolínek

K snídani byla na talířku holandská pomazánka, taky byla šunková klobása. Drahoš odvedl trasu na vlak do Zahrádek, odkud se vracelo přes Holany kolem rybníků a hradních zřícenin do Stvolínek. Já a teta Tereza jsme podnikli krátký výlet kolem Koňského rybníka a skály Smrtka.

Větší skupina se vydala vlakem (výluka skončila ve čtvrtek v pozdních odpoledních hodinách) do Zahrádek. Někteří si to neomylně zamířili po silnici ke Sv. Hubertovi, jiní to vzali po modré přes Karbu, abychom se všichni setkali před zámkem v Zahrádkách.

Pohodová cesta vedla do Holan, kde jsme se potkali v kořalně s jedničkou. Svijany tekly a bylo lze i pojísti vcelku chutné krmě. Asi o míli dál jsme se zastavili u bistra Jachta, kde došlo na hraní a zpěv v přírodě - jak to na pořádné Stezce má být.

Cesta vedla kolem mnohých holanských rybníků (prý jich je přes 20) a mohli jsme si vychutnávat i trochu romantiky - kamenný most u Mlýského rybníku, zbytky mlýna, "vodopády" atp. V závěru jsme šli přes pískovcovou Smrtku kolem Velkého Koňského rybníka do tábora. Celkem to dalo i s ranní cestou na nádraží ca 15km prakticky po rovině. Můra si všiml, že »…nám nad hlavami u Holanských rybníků létal mořský orel. Ten ale mršiny nežere, tak jsme se nebáli a jen hleděli vzhůru. Snad jsme si jen uvědomili, že by příště mohl letět sup. Ale zatím žijem a podle svých možností a schopností žít budem!«

K večeři byl vepřový guláš s chlebem a čočková polévka.

Taky bylo potřeba nachystat se na program Zakončení. Pro „Šutr s příběhem“ jsme zneužili Pivaniny nehody, usoudili jsme, že k potřebnému textu je vhodné připojit fotografii, kterou se svolením oběti učinil Ivan, vzduchem ji poslal Mirče, kde ji vytiskli, a následně si ji Mira vyzvedla, po té co odvezla Pivanu domů a vracela se mezi nás. Potřebný šutr jsme měli (i s krvavou stopou...).

Příběh šutru vymyslela Wickie: „Viděla ho už z dálky. Čekal tam na ní a ona pochopila! Teď je ta chvíle – MUSÍ splnit zadání. Šutr přece musí mít příběh! Nezaváhala! Plavným skokem s rozpaženýma rukama překonala příkop a hlavou nekompromisně udeřila do šutru! Pro kamarády a ještě větší slávu TAKu – Hip, hip, hurah!“

Scéna Živého obrazu na téma Vulkanická činnost vznikala složitě. Chtěli jsme zviditelnit, že s námi na své první Stezce byla ve svých 88 Inčina teta Tereza. Její vytrvalost měla přežít četné pravěké katastrofy, což mělo znázornit postupné odpadání 4kařů ze „sopky“. Nakonec se to na Zakončení zjednodušilo na jediné všeobecné odpadnutí, přičemž ona zůstala coby „nejstarší vyvřelina“ chrlící oheň (prskavka od Pepíčka), tak se taky stalo.

Taky jsme zorganizovali odvoz 4kařů auty do Litoměřic, protože to vypadalo, že se všichni (i z dalších čtyř tras) po cestě do vlaku v 10:47 nevejdeme.

A hrálo se, zpívalo a dopíjel sud od Romany. A ten poslední, devátý sud jsme narazili krátce před půlnocí. Zhasínal a zamykal jsem někdy po druhé hodině…

Na Zakončení

Snídaně byla už v 8 hodin a byla ze „zbytků“- ale byla hodně bohatá. Stáňa se ujala vybírání peněz za pivo a víno, Roman odvezl do kontejneru hromadu prázdných lahví. Sluníčko příjemně hřálo na terasu, balili jsme. Ale závěr Stezky bez valčíčku nejde. Tak jsme si ten náš čtyrkový na louce užili. Asi 10 lidů odešlo na vlak do Litoměřic, někteří už odjeli domů, většina ale na Zakončení dorazila.

Zakončení v letním kině na Střeleckém ostrově v Litoměřicích se pořádající 26. trase povedlo. Počasí objednali skvělé, program byl svižný a vtipný. Občerstvení fungovalo skoro bez front, dali nám za 100 Kč/os stravenky.

My jsme tentokrát nic nevyhráli, ale zúčastnili jsme se všech soutěží. Náš šutr byl pořadateli oceněn, ale panTAKová porota ho nevybrala, v trasové soutěži jsme určitě naším oživlým Živým obrazem zaujali, Drahoš v soutěži Rytířů si se záludnými horskými otázkami nevedl zle a HaniDoly jako Myš sice výrobek firmy Vulkan nejdále nevrhla, ale co do stylu byla určitě nejlepší. A nová trasová trička nám moc slušela.
(Mnohé se podařilo zdokumentovat na fotkách. Test ze soutěže Rytířů si můžete vyzkoušet zde.)

Za zmínku stojí i pěkný odznak, jehož tmavě lesklý eloxovaný(?) povrch se nedá snadno nafotit (buď je to černá nebo zrcadlo a v nejhorším případě něco mezi). Podílela se na něm řada lidí od výběru motivu po realizaci. Největší díl práce na návrhu odvedl Jirka Valda,jr./t26. Ona velmi stylizovaná 26 ve tvaru sůvy se stala vizuálem použitým nejen na plakátu, ale i na nových tričkách 26.trasy. 

Stezkový vlak přijel v „obráceném“ pořadí vagonů, přičemž nástup na zastávce Litoměřice-město měl vyhrazené časové okno 10 minut. Organizátory to nezaskočilo a v době mobilů, dali do Litoměřic včas vědět, do které části peronu mají ty které trasy jejich nacpávači v Litoměřicích směřovat. Protože se výborně organizovaný nástup podařil za údajných 4:26 , odjel zvláštní Stezkový R91503 včas. Čtyrka seděla blízko výčepu, který fungoval na dvě pípy bez front (na čepu byl 11° chříčský Pazdrát) a poprvé jsme jeli jako trasa v 1.třídě. V Praze jsme byli na čas. Valčíček jsme si všichni užili už ve Stvolínkách.

Poděkování

Čtyrka zase dokázala, že Stezku „Svépomocí“ umí. Díky patří Romanovi za objevení, zajištění a organizaci noclehu, propočítání a zajištění potravin, Blance Z., že mu s tím na místě hodně pomohla, Luďkovi, že se ujal šéfkuchaření, Drahošovi za vymyšlení a organizaci výletů, Pepovi Vosolovi za zajištění všeho kolem piva, Severce za zorganizování a dozor nad službami v kuchyni a jídelně, Stáně za zaléhací pořádek, Ivanovi za přihlášky a internet, všem muzikantům za skvělou muziku po celou Stezku, Rumpálovi, Milanovi a Irče i ostatním za přání pro Romanu. A všem, kteří podle rozpisu, i třeba navíc, pomohli v kuchyni a jídelně.

Rád bych se přidal k adoraci nedávných dnů strávených na Stezce a především ve výkrmném kempu ve Stvolínkách. Jistá kulinární zkušenost mi velí vyjádřit nesmírný až vesmírný obdiv oběma "šéfkuchařům", neméně i ostatním kuchařinkám a kuchaříkům, včetně pohotovostního pluku všech pomocníků.
Budiž nám útěchou a potěšením , že nikdo nebyl přiotráven, ani podivně neopustil tento šťastný svět.
Zároveň se omlouvám, že jsem nebyl schopen přidat své chabnoucí síly k naplnění výše uvedeného…
Z titulu čestného předsedy LUKUL KLUBU se klaním a volám:
LUKUL KLUB NEZAHYNUL , ALE NAOPAK ŽIJE!!!

Ráda bych se připojila s poděkováním a to svému pluku pomocníků do kuchyně (jak ho nazval Neckář).
Ať už těm, kdo si pomoc zaškrtli v přihlášce, i těm, kteří se  ještě dohlásili na místě, ale i těm, kteří prakticky byli v kuchyni pořád, ať už službu měli, nebo ne a byli prakticky neustále po ruce ochotni zaskočit.
Bylo obdivuhodné, jak to všichni pojali s ochotou a zodpovědností  udělat něco pro kamarády a ještě s humorem.
Generálové vyhrávají bitvy a zapisují se do historie, ale bez pěšáků to prostě nejde.
Díky všem za jejich ochotu, vstřícnost a nasazení, se kterým se svého úkolu zhostili.

Fotky jsou na více stranách (viz čísla vpravo nad a pod náhledy fotek) zde… Přispěli (abecedně dle příjmení) Lojza Bláha, Dušan Jasánek Dostál, Helena Eichingerová, Marcela Fíková, Jimmy Jirsa/t1, Alena Lipertová, Vašek Lomič, Mira Malcová, Jana Matoušková, Irena Mrázková, Karolína Ryvolová, Saša Wickie Ryvolová, Jana Šedová, Ivan a Ondřej Šimůnkovi a Jirka Utitz.

Fotky ze Zakončení dali pořadatelé do veřejného gúglího alba…

A jak to bylo na 1.trase? (sepsala Olina K.)

Jirka Valda/t26 po 68.Stezce za pořadatele napsal:
Vážené dámy a přátelé,
stezka je za námi a je tedy vhodné ji z pohledu pořadatele uzavřít, poděkovat a tak dále.
Naše trasa z TAKových akcí pořádala už téměř vše, jen ta velká, plnotučná stezka nám v portfoliu chyběla. Jednou to ale přijít muselo a rok s číslem 2026 k tomu lákal. Podpora od většiny členů trasy byla inspirující ("Když sis to vymyslel, tak si to i zařiď, držíme palce"), takže jsem se toho ujal.
Plánované Zakončení v Muzeu starých strojů v Žamberku ztroskotalo na tragickém přístupu místních, takže jsem musel hledat dál. Hlasování o pořadatelích stezky na TAKové schůzi bylo úspěšné, i když jsem tou dobou pořád neměl přesně známo místo Zakončení ani téma. Naštěstí jsem narazil na Letní kino v Litoměřicích a skvělé lidi okolo. Tak honem prověřit možnosti z hlediska stezkového vlaku, domluvit areál kina a občerstvení na Zakončení, zařídit noclehy a hurá s tím na TAK, kde už byli někteří nervózní.
Od předchozích pořadatelů jsem nasál knowhow, takže cestičky k vlaku a odznakům už byly prošlapané. A po tom, co jsem na trase sdělil, že máme noclehy, místo Zakončení, předběžný rozpočet a výši zápisného, harmonogram a že pracuji na odznaku, dostalo se mi pomoci i z této strany a nadšení všech pro pořádání se zvyšovalo. Kamarádi začali chrlit nápady a návrhy a to už se vše vydalo tou správnou cestou až k úspěšnému průběhu stezky a Zakončení.
Už na Zakončení a ve stezkovém vlaku se mi (a ostatním členům trasy) dostalo mnoho pozitivní zpětné vazby a vše bylo završeno pochvalnými emaily Jirky Domlátila a Ivana Šimůnka. Děkujeme, ceníme si toho.
I já bych rád poděkoval a to:

• Karolíně - za pomoc, podporu a trpělivost
• O. Šimůnkovi jak za "kopce", tak za perfektní program na Zakončení vč. zařízení a moderování
• P. Lozanovi za návrh plakátů, etiket, stravenek, čísel a pilování podoby odznaků
• Erice a Karolíně za přípravu a výrobu stezkových triček
• J. Červenému a Annie (a ostatním z Pivní čety) za (nejen) pivní servis ve stezkovém vlaku
• V. Šimůnkovi za převoz věcí v průběhu stezky a na Zakončení
• kromě výše uvedených i ostatním členům naší trasy za podněty v průběhu zařizování, účast na stezce a pomoc na Zakončení - Hance, Janám Š. a D., Vaňkovi, Idě a Edě, Vítkovi, Kačí, Medůze, Dafovi, Vencovi, Evě F. a Máce.
• za podporu detašované skupiny Camino26, toho času na pouti/stezce do Santiaga de Compostela - Kačce, Dáše, Janě Č. a Zuzce.
• Zdeňkovi Mourečkovi za zařízení stezkového vlaku
• Ivanovi Šimůnkovi za stezkové přihlašovací a TABU stránky a jejich provoz a za mnohé dobré rady
• Trase 13 za předání knowhow z předchozí stezky a další pomoc
• Stáně Donthové, majiteli a radě TAKu
• provozovatelům Letního kina za profesionální přístup a obstarání občerstvení
• firmě Victoria AG Art za trpělivé doladění a výrobu odznaků
• všem účastníkům stezky (kromě poděkování za účast na stezce jako takové bych rád vyslovil poklonu za svižný nástup do stezkového vlaku (čas 4 min. 26 s)

Snad jsem na nikoho nezapomněl.
Myslím, že by se na závěr hodilo ještě pár čísel:

• přihlášených bylo včetně dohlášek 687, z toho 123 členů TAKu […]
• svoji účast na zakončení nahlásilo 578 osob (odhaduji, že ve skutečnosti to bylo o pár osob méně)
• stezkový vlak zpět si zaplatilo 266 lidí

[…]

Z podkladů i vzpomínek spáchal Ivan Š.