Cizinec může být našinec (ale musí být zároveň Čtyřkař)


O cizincích, smetí i třeba o pivu v kelímku...

Podivnou shodou okolností už zase žiju s cizincem. Říká se, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, a když jsem přísahala, že se už nikdy dobrovolně nevystavím celé té oslňující škále možných nedorozumění a kulturních přehmatů, rozhodně jsem to myslela vážně. A tu máš, čerte, kropáč, odříkaného chleba největší krajíc a kam čert nemůže, tam nastrčí Angličana - nejen že jsem do té řeky znovu vstoupila, ale už se v ní zase ráchám druhým rokem. Tenkrát ale bylo všechno jinak.
Setkání na StezceKdyž jsem potkala Kelímka, bylo mi čerstvých osmnáct a samostatné České republice teprve dva. Zatímco všichni moji dosavadní chlapci nosili záplatované manšestráky a bavlněná trička s dlouhým rukávem, Kelímek z kufru vybalil záplavu blankytně modrých a starorůžových košil s proužkem a troje levisky. Představte si, používal deodorant! A jeho přehlídka trenýrek s kostičkami ve mně vyvolávala rozechvělost srovnatelnou jedině s tou, kterou ve mně vyvolával on sám. Říkal mi „mazláčku“ a v hospodě si neodolatelným způsobem objednával „Tři piva, pejsku.“ Kamarádky mi záviděly a já jsem se tetelila pýchou, jakého mám krásného cizího muže.
Smetí...Jenže brzy se začalo ukazovat, že sice oba pocházíme ze stejné planety, ale dosavadní životy jsme prožili v jiných dimenzích. Kelímek bez ustání blouznil o Hvězdných válkách, které jsem neznala a navíc jsem je jako správný intelektuální snob považovala za kravinu. Z koncertu Paula Wellera, na který jsem odmítla jít - "to bude nějakej přeslazenej anglickej popař..." - se vrátil nad ránem vzlykající dojetím. Koukala jsem na něj jak zjara. Nejedl maso a kupodivu ani vývar - že to vegetarián taky nesmí, mne naplnilo údivem - a stěžoval si, když jsem mu dala pusu mastnou od vepřového. (Nezapomenu, jak jsme s maminkou dlouze rokovaly, co takový vegetarián vlastně jí, a nakonec jsme mu navařily hrnec mrkve na másle, kterou statečně dojídal tři dny.) Občas jsem chtěla jen tak mezi řečí zmínit něco typicky českého, Nohavicu, Studio kamarád nebo branná cvičení, ale vzápětí jsem zaraženě umlkala, protože představa, co všechno bych musela vysvětlit, se přede mnou tyčila jako zasněžená osmitisícovka. Kulturní propast mezi námi byla zkrátka obrovská, nepřekonatelná a strašlivá a společné vědomí nulové. S jistou úlevou jsem si šla dalších osm let vykládat o branných cvičeních s Čechem a Kelímek o mečích Jediů s Angličankou.
Jak je dobře známo, z Kelímka se mezitím vyklubal kryptočech. Vlastní jeden pár pevných turistických bot, baťoh nosí na obou ramenou a s přehledem si objednává i řezané. Dnes si spolu hezky česky zanadáváme na mrtvého i živého Kočku a zasmějeme se poslednímu dílu Zeleného Raula v Reflexu. Společné vědomí nám jen kvete, nejen proto, že už jsem viděla Hvězdné války, ale taky jsme toho spolu hodně zažili a svět je každým dnem menší a menší.
Ale někdy mě napadá, jak by to asi všechno dopadlo, kdybych se se svým cizokrajným úlovkem nespěchala hned po seznámení pochlubit na Stezku. Chodil by hrát hanspaulskou ligu? Bydlel by na Žižkově a měl by pejska jménem Smetí? Anebo by už dneska chodil do práce v kravatě někde v centru Leedsu a na Čechy by vzpomínal jako na mladické dobrodružství? A TAK buďme rádi, že si Kelímek našel Čtyřku a Čtyřka v Kelímkovi svého cizince-našince.
A teď už musím se smetím. Možná si cestou dám pivo v kelímku…
 


Chceš jí [mail2uid:76 napsat]?

Sdílej to!

Be the first to comment