Jak se žije v geografickém středu Evropy


Pár postřehů z návštěvy Oděsy sepsala Kačenka Ryvolová

„U vas jesť tiket v Užhoród na závtra?“ ptám se lámanou ruštino-ukrajinštinou. Skláním se nad okýnkem v nádražní kase, na záda mi dýchá netrpělivý dav, můj anglický přítel, který nerozumí ani slovo, mě pozoruje s očekáváním. Komisní bába v uniformě něco naklape do obrovské krabice natřené na armádní šeď, na jejímž monitoru přebíhají zleva doprava maratonci lomítek, dělítek a špičatých závorek. Už asi za 5 minut naprosto bez výrazu suše oznamuje: „Nět.“ To jsme čekali. „A v panedělnik?“ Procedura se opakuje. Nět. Ani vo vtórnik nemáme štěstí. Vyměňujeme si s Johnem pár rychlých slov anglicky a taky palbu nechápavých výrazů. Zkouším to naposledy: „A v sredu…?“ Na tváři úřednice se objeví náznak vítězoslavného úsměvu, když mi poprvé z oka do oka hlásí, „Jesť! Adín,“ načež znovu upadá do výrazového komatu.
Vzdáváme to. Zpátky pojedeme místo nejkratší cestou Oděsa – Užhorod – Košice – Bratislava – Praha mezinárodním vlakem 3 dny přes Krakov.

 

Káťa a Páša

K návštěvě ukrajinské Oděsy jsme každý měli svůj důvod. Já jsem kdysi titulkovala film o oděských Židech a od té doby jsem si hýčkala sentimentální obrázek posezení na lavičkách na prosluněné promenádě nedaleko Potěmkinových schodů, John zase toužil po koupeli v teplém Černém moři, protože jak známo, Angličané u svého moře hrají fotbal, ale rozhodně se v té ledárně nekoupou. Protože šlo o nápad na poslední chvíli, letenky už byly příliš drahé, a tak jsme vybírali mezi nepohodlným, ale levným autobusem, a pohodlným, ale dražším vlakem. Rozhodli jsme se zkusit od každého něco.
Čekali jsme, že autobus bude zapáchat, nebude mít klimatizaci ani funkční záchodky a všichni budou už od Kolína ožralí.
Opak byl pravdou. Milá stevardka nás celou cestu častovala kávou a horkou čokoládou, bus byl poloprázdný, takže jsme se pohodlně natáhli přes dvě sedadla, a celou cestu nás navíc na dvacítce obrazovek bavila ruská válečná sága Káťa. Dvanáct dílů Káti, to máte dvanáct hodin srdcervoucích výjevů nevinné lásky a rodinné pospolitosti, střídajících se s válečným běsněním plným údů urvaných výbuchy pleskajícími nalevo i napravo, vřískajících vdov a mužně mlčících veteránů. Cesta s Káťou měla dvě výhody: jednak se mi veskrze násilnou cestou oživila ruština (ZŠ Františka Křížka září 1988 – leden 1990) a jednak jsem pochopila, že Rusové budou donekonečna excelovat ve válečné kinematografii, protože to je to jediné historické období, ve kterém jsou hrdinové a zloduši ještě jasně daní. Jinak jsme se s Johnem shodli, že Káťa s Pášou to nedělají, protože jsou to idealisti, leda jak se v jeden moment svalili do vysoké trávy a kamera pak taktně vyjela do oblak, tak tam možná k něčemu došlo.
Poučné bylo překročení hranic v Przemysli. Když nám vrátili pasy, stevardka se chviličku kroutila, jako když má malá holčička recitovat básničku a popotahuje se za sukýnku, a pak překotně ukrajinsky vychrlila, že za nic nemůže, ale ukrajinští celníci žádají 20 hřiven za každé zavazadlo v úložném prostoru. Strhla se obrovská vřava, kdy emancipovaní Ukrajinci se zkušeností z české pluralitní demokracie hulákali, že si to nenechají líbit, vzduchem lítala svóloč a její blízcí příbuzní, jedna maminka s batoletem dokonce vykřikovala, že děkuje Bohu, že se její malý narodil už v Česku – a pak jsme všichni zaplatili.
Později jsem si tuhle scénu připomněla, když se paní u informačního okénka na vakzále zcela vážně ptala úřednice, kolik jí má dát za údaj o správném čísle tramvaje. Nebo jak ten pán ve frontě přede mnou celou dobu, co mu jehličková tiskárna bodík za bodíkem kreslila jízdenku, tajil dech a žmoulal v dlani extra padesátku, kterou úřednici předal pěkně z ručky do ručky, tovar za tovar. A konečně mi i došlo, jak to bylo s tím jedním lístkem do Užhorodu…

 

Hrdá Oděsa

Oděsa má, přesně tak jak říká průvodce, nezaměnitelnou atmosféru. Široké bulváry lemují mohutné stromy, které příjemně stíní trochu opršelou, ale stále velkolepou koloniální architekturu. Díky alejím si lze město projít i během dne, kdy se většina hlavně ruských cizinců válí mezi odpadky na pláži, a tak si člověk město opravdu vychutná. Večer naopak začne město sálat výhní nashromážděnou za celý den a promenáda kolem Potěmkinových schodů a její okolí se nesnesitelně zaplní, takže je výhodnější zapadnout někam do hospůdky ve vedlejší ulici a potit se u dobře vychlazeného piva. Kromě Kozla a Staropramenu jsme si oblíbili místní pivo Oboloň, které se docela vyrovnalo české Plzni.
Pár místních zajímavostí: Rusky i Ukrajinky jsou vesměs strhující kočky s dlouhatánskýma nohama až na zem a výstavními pupky. Při večerním korzu se zřejmě považuje za neslušné kohokoliv o ty dary přírody připravovat - alespoň tak jsme si vysvětlovali skutečnost, že ulicemi táhly zástupy polonahých krásek s dvěma pětníky na bradavkách a proužkem tkaniny kolem boků. Správnému místnímu kocourovi se tílko přes prsáky napíná k prasknutí, má holou leb a parfém silnější než přítelkyně. John si za účelem výzoru „moc mě neser, nebo…“ před cestou taky oholil hlavu, takže celkem zapadl. Místní brambůrky k pivu: sušené ryby nebo chobotnice. Místní kofola: osvěžující Kvas Taras, neboli chlebový kvas, který se dá koupit na ulici z cisteren chlazený ledem. Místní kuchyně: kuře Kyjev, boršč, bliny, pelmeně. Ale cpi se čímkoliv teplým v pětačtyřiceti stupních ve stínu…i když boršč miluju, neměla jsem ho ani jednou.
Další podivuhodnosti Oděsy spočívají v tom, že ve směnárnách je možné obchodovat i se zlatem a stříbrem a jedním z největších místních průmyslů vedle toho rekreačního je průmysl sňatkový. Bohatý zájemce ze Západu si v jedné z desítek Marriage Agencies vybere manželku z katalogu, a pokud v sobě mladí lidé naleznou zalíbení, svatba může být ještě dnes v parčíku vedle Opery. Obřady tam denně probíhají na běžícím pásu, fotografové a nevěsty s ženichy se přetahují o obzvlášť milostiplné plácky a agentura za tímto účelem pronajímá šaty, umělé květiny, bílé svatební limuzíny značky Hummer a kdo ví, možná že si z katalogu můžete vybrat i svědka nebo tetičku.
Nikoho to nepřekvapuje. Oděsa není zbytek Ukrajiny, stále si ponechává nosík nahoru jako za carevny Kateřiny Veliké (i když nedávné nahrazení památníku námořníkům, kteří spustili vzpouru na křižníku Potěmkin, Kateřininou sochou, se setkalo se značným odporem) a nenechá si do ničeho mluvit. Možná si Oděsané myslí, že přes půvabné oděské manželky kolonizují západ. A možná za to může ta mapa na vakzále, kde se pod velkým nápisem Západní Evropa vyjímal kus světa od západního francouzského pobřeží až daleko za Oděsu. Na ukrajinském území se skutečně nalézá geografický střed Evropy; je ale geografický, což Puškinovi a Babelovi navzdory neznamená kulturní, a navíc je v obci Jasiňa, což je v Zarkapatí kousek od Koločavy.

 

Oděsa - perla Černého moře

I když se to zdá neuvěřitelné vzhledem ke gigantickému přístavu, Oděsa je vyhledávaná především jako přímořské středisko. Dali jsme si poradit a rozhodli se vůbec nezkoušet první tři pláže dostupné z centra pěšky a vydali jsme se tramvají č. 18 na Velykyj Fontán.
Tak předně jezdí jenom jeden vagón klasických pražských tramvají, což moc nedává smysl, když se dovnitř pokouší dostat jedna celá čtvrť najednou. Dále jízdenku si mimo vagón nekoupíte. Uvnitř se prodírají různě nasupené a agresivní kanduktěérky a ty vám lístek za 1 hřivnu (= 2,50 Kč) prodají. Jsou kdykoliv připravené si vykasat rukávy a neposlušného pasažéra vyhodit za flígr. Řidičky jsou také vesměs ženy a řídí tak agresivně, že bychom byli lítali od klandru ke klandru jako balónek ve flipperu, nebýt toho, že jsme v té smrtelné výhni stáli namačkaní tělo na tělo, ňadra k pupku, berle ke stehnu. Všichni společně jsme se potili, lapali po dechu a posléze upadali do lehkého bezvědomí, což vzhledem k hustotě stojících nebylo nic proti ničemu. Akorát Oděsané zřejmě ještě nepochopili, že když se budou dovnitř rvát první, aniž by nechali někoho taky vystoupit, zákonitě se dovnitř nevejdou. Pročež na každé zastávce nastala lítá bitva, během které opět lítali svóloče, ale hlavně tašky na kolečkách, igelitky, hole a lokty pěkně do žaludku.
(Jen tak mimochodem, když jsme tuhle trasu jeli potřetí a s batohy, rozhodla jsem se neriskovat další bezvědomí vestoje, a pěkně jsem si vystála dolíček na zastávce v místech, kde budou přistaveny dveře. John mi kryl záda. V momentě kdy tramvaj zacinkala za rohem, se situace dramaticky proměnila. Několik bab ověšených igelitkami s květákem a celou husou mi pošlapalo nohy v žabkách a do schodů se už rvaly se zřetelným náskokem; John za mnou dostal ránu na solar a byl davem odmrštěn stranou a jeho nástupce mi přišlápl žabku, načež do mě strčil a poslal mě přes celý vagón – sláva! – na sedadlo. Botu za pár chvil donesl zřízený John. Já se svého tvrdě vybojovaného místa nehodlala vzdát ani za cenu ztráty boty.)
A odměna? Jemný písek promísený s vajgly, zátkami od piva, tyčkami od nanuků a kondomy. Brzy jsem si do nohy vrazila ostrý okraj kelímku od jogurtu. Všichni hezcí lidé zjevně zůstali v centru, protože tady jsme s Johnem byli nejkrásnější a měli jsme nejatletičtější postavy. V moři plavalo kde co a igelitové sáčky rozhodně nebyly tím nejhorším. Když jsem ovšem viděla, jak šťastně se John cachtá v tom ropném kachňáku, zastyděla jsem se za rozmazlenost z dovolených v Chorvatsku s babičkou a aspoň chodila pro pivo (dobré a chlazené), vařené solené krevety (vynikající) a ve stáncích jsem obdivovala magnety na lednici, kterých je všude – ví bůh proč – neuvěřitelné množství. Co dodat závěrem, milý tolerantní lide čtyřkový! Minimálně čtyřikrát jsem zatoužila zardousit pracovnice na nádraží; o stočtyři plus dva jsem procvičovala ruštinu; a ukrajinští mafiáni asi budou naši největší fanoušci, protože zásadně jezdí ve vozech čtyřikrát čtyři.

PS: Jestli čekáte na rozuzlení s jízdenkami na vlak, tak tady je: Jak nám vysvětlil jeden ukrajinský student, lístků je nedostatek proto, že se všude jezdí hlavně v noci lůžkovými vagóny, tudíž se s omezeným počtem místenek kurevsky šmelí. Ale ne že by nebyly, jen musíte patřičně promazat korupční mechanismus drážního soukolí. V nejhorším je průvodčí prý ochoten i vzdát se vlastního kupé…

PPS: Šest pohlednic odeslaných 18. srpna z oděského vakzálu dodnes nepřišlo.


Fotky ve větším rozlišení i s "bonusovými" najdeš zde...

Sdílej to!

Be the first to comment