59./108. 4ková STEZKA - 27.9.-1.10.2017

Ota Klepetko dlouho odolával, ale nakonec se zajištění chopil a ačkoli jsme v Železných horách měli dvě Stezky, poznali jsme i místa další. Počasí nám přálo, krajina je krásná, leč možnostmi ubytování a hospodování vůbec neoplývá, protože za posledních deset let hospod citelně ubylo. Ota to tedy vůbec neměl jednoduché. Natož když se sejde nějakých 725 lidí na 21 trasách se stejnými požadavky na spaní a popíjení. Povedlo se mu zajistit i nyní tolik žádané spaní v postýlkách, večeře i snídaně a hodně nadstandartně i obědy cestou.

Noclehy byly zajištěny následovně:

• 27. a 28.9. - Chata Doubravka, Dol.Sokolovec, Horní Sokolovec 8
• 29. a 30. 9. - Seč, kemp U Letadla (na mapě, GPS: 49.8389912N 15.6633E)

Mínus prvý nocleh tentokrát nebyl. Nicméně plánované středeční putování jsme s Mlokem uskutečnili. V 8.04 jsem nastoupil na Hlaváku do rychlíku směr Golčův Jeníkov a začal se shánět po svých pravděpodobných souputnících. I ukázalo se, že Mlok nikam večer neodjel a v Kolíně hodlá přistoupit do téhož vlaku… Ota mohl vyjet až v poledne.

Z Golčova Jeníkova jsme se nablížili busem do Borku, kde sice byla hned u zastávky hospoda, ale bez živáčka. Vydali jsme se po afaltu do Uhelné Příbramě. V tomto městysi žije sice přes 500 obyvatel, ale hospodu tam dnes již nemají. Aspoň že byl otevřený krám, kde měli výběr z asi 8 druhů lahváčů a dokázali i uzeninu v mikrovlnce ohřát. Po občerstvení jsme se vydali po modré do Chotěboře. Houbařů jsme potkali doslova pár a zahlédli asi tři auta v lese. Jinak byl docela problém na cestě na houbu nešlápnout a nebyly to jen muchomůrky. Z geologických zvláštností jsme viděli Kamennou řeku - "proud" rulových balvanů.

Když jsme se blížili k Chotěboři, zjistili jsme, že Ota uvízl, kvůli jakýmsi problémům na trati, asi na hodinu v Kutné Hoře. Nakonec jsme se všichni potkali v hospodě na náměstí a kolem páté jsme pokračovali po červené na Chatu Doubravka. Celá pěší cesta dala asi 18km.

Stezka pro organizátory vždy dokáže nachystat nějaké neočekávanosti. To se hned při houfném odjezdu podařilo ČD. Když mi asi 30 minut před odjezdem sdělila důvěrně Wickie, že TV oznamovala hořící lokomotivu v Čáslavi, odmítl jsem to jako nedůležitou informaci. Za ½ hodiny, když se očekávané přistavení rychlíku Sázava stále na tabuli neobjevovalo a rychlíky z tohoto směru ani nepřijížděly, jsem začal tušit zradu. Někdy po ½5, kdy odjezd v 16:04 byl dávno iluzí, se konečně rychlík objevil, bohužel bez našeho místenkového vozu č. 365 „hned za lokomotivou“ (usoudil jsem, že zřejmě shořel v Čáslavi i s lokomotivou, prostě ho ale nestačili kvůli zpoždění připojit). Nekompromisně jsme ve „vagonu za lokomotivou“ obsadili 3-4 kupata.

Aby nescházelo, Radek Chl. vyběhl hledat do haly svou zapomenutou brašničku se vším (díky poctivému vojákovi ji našel, ale zkrátil si Stezku o 2 dny). Pak jsme konečně vyjeli, očekával jsem průvodčího s vidinou požadavku na žádost skupiny o zdržení přípoje v Havlbrodě, ale průvodčí se radši neukázal, takže bylo jasné, že cesta tmou z Chotěboře na Doubravku nás nemine. V Havlbrodě jsme měli přes hodinu na další přípoj do Chotěboře, když posílený v předstihu objednaný osobáček odjel poloprázdný bez nás. Ale proti nádraží byla hospoda s venkovním posezením, takže čekání čtyřkaři docela akceptovali. Když jsme vyjížděli v 19:24 byla už docela tma a trasou se začala šířit panika z 3½km cesty po modré na chatu Doubravku, kterou podporovali i oslovení domorodci líčením její kamenitosti a obtížnosti. Při výstupu vypukla nejistota kudy tedy, naštěstí se ukázalo, že domorodci po okolí asi pěšky nechodí, protože modrá byla i za tmy pohodová a značky dokonce úplně nově nabarvené!

Tak jsme na Doubravku dorazili sice později než v avizovaných 20 hodin, ale do ½10 tam byli všichni. Ti tři, co vyjeli vlakem před námi a automobilisté už měli guláš a nějakého Bernarda za sebou.
Ze starostezkařů jsme přivítali Přazku a Gulku a na zahájení Stezky a Otíkovi na počest vyvěsili historickou vlajku. Ubytování pěkné, guláš dobrý, objednané pivo bylo, personál vstřícný a tak se hrálo, pělo a probíraly historky, jak to na nultých čtyřkových noclezích bývá.

Ve čtvrtek jsme vyrazili po červené údolím Doubravky. Cesta, která vedla kamenitou a místy přímo skalnatou stezkou, občas jištěnou řetězy, musela uspokojit i stárnoucího romantika. Vyšli jsme v Bílku, odkud jsme plánovaně popojeli vláčkem do Ždírce. Cestou na objednanou obědovou bramboračku a svíčkovou jsme pak putovali do Džekova ranče přes celý Ždírec, takže jsme spatřili i památník obětem bombardování Ždírce 9.5.1945! Po obědě se parta rozdělila, protože cest na Doubravku se nabízelo více, od 15 km po žluté a modré přes lom v Hudči až po vláček do Chotěboře a po modré nebo červené na chatu. Já zvolil chotěbořskou variantu s pauzou v cukrárně a návratem po červené údolím Doubravky z druhé strany.

Po cestě i na Doubravce jsme začali potkávat i jiné trasy (osmičku, desítku, sedmnáctku). Krom tras jsme potkávali i hojně hub, takže večer se díky ochotě paní správcové rozběhla domácí sušička, aby si sběrači svůj úlovek dokázali odvézt. Bohužel se také ukázalo, že trasová žízeň předčila 3x30 litrů stačit nebude. Protože i slibovaných lahváčů bylo jen několik, bylo nutno dojet pro pivo, což prosadil Můra a s Lobim asi v ½10 realizovali. Měli jen 50 l sudy a tak bylo jasné, že se s tím budeme muset ráno popasovat …

I popasovali jsme se ráno a dopoledne (sice počet čárek byl jen 83%ní) a vyrazili na nejdelší cestu této Stezky směrem na Seč. Většina opravdu šla pěšky 22 km, já s několika dalšími jsme použili bus z Chotěboře do Klokočova, kde byl domluven nácestný oběd v hospůdce Zámeček. Tam bylo prostřeno jak na svatbu, díky délce cesty i nepominutelných hospůdek se nás postupně dostavilo asi jen 18. Na cestě na Seč sem dorazily i jiné trasy a taky opravdová svatba, takže hospodský ani nenadával. Z Klokočova do noclehu v kempu Letadlo na Seči se nabízela možnost buď po žluté obejít přehradu od západu nebo zamířit východně na modrou (kratší s broděním Chrudimky nebo delší po lávce přes samotu Na Pilce – Na Pilce jsme vzpomenuli na naší 87.Stezku na jaře 2007, kdy jsme tu seděli a hráli) a přes Ústupky k hrázi. A tak jsme se kolem Seče toulali všelijak a někomu to vydrželo skoro do rána.

Bohužel jsme do stezkového návodu neoznačili přesně místo, kde je kemp Letadlo, takže lidi mohli mít problémy ho najít, u silnice totiž žádný poutač nebyl. Došlo i na noční navádění a pomoc GPS, většina byla do dvanácti v noclehu, do rána nakonec všichni....

V kempu s námi byla tento večer devítka, která bydlela v hlavní budově, ale do hospody odešli jinam. Čtyrka spala v chatkách, víceméně obyvatelných, kdo měl kliku měl i tlustší deku, někdo i manželské lože. Hospoda byla skleník, večeře slušná, majitel docela vstřícný člověk. Vše se dalo řešit. Taky tam později dorazila horda Němců z ploché dráhy, ale nijak nerušili, což se nedalo říci o vpádu kusu devítkové kapely po návratu z hospody, ale pochopili a brzo odešli. Z hospody nás vyhodili ve dvě.

Po studené noci přišlo opět slunečné ráno. Sobotní putování bylo opět nalehko - šli jsme kolem elektrárny na modrou, po 2km se podařilo otevřít občerstvovnu, která pohltila „větší polovinu“. Po docela členité cestě jsme přes hrad Oheb a pak po modré nebo po pláži dorazili do Ústupek do hotelu Kapitán, kde jsme měli objednaný oběd a zamýšlený sraz. Shromáždit tradičně stezkově rozptýlené čtyřkaře a alespoň částečně odebrat nachystaný počet obědů stálo Otu dost nervů. Ale následující posezení na terase v letním slunci, kdy naši muzikanti dominovali v mezitrasovém muzicírování se opravdu moc vydařilo.

Tento večer s námi v kempu spala šestnáctka, měli i kempovní hospodu, takže my jsme odešli na večeři a veselení do domluvené hospody Veselka na jižním okraji Seče. Ukázalo se, že to byla moc dobrá volba. Pohodový personál, klasická hospoda, pro nás akorát, kecat se mohlo ve výčepu, v lokále se hrálo, zpívalo a nekecalo. Dojel i Martin a tak hráli s Fidlou a vůbec se všemi muzikanty, bylo to moc pěkné hraní i tancování. Též bylo potřeba nominovat i čtyrkový tým na hrátky na Zakončení, což jsme taky zvládli.

Nedělní cesta do Třemošnice „koštovala“ skoro 11km, stihli jsme vyrazit už před desátou – po žluté (nebo chytrou Hančinou nábližkou - ½km) na červenou a pak traverzem po úpatí Kaňkových hor do Třemošnice na stadion na zakončení.

Sedmnáctka pojala program zakončení netradičně. Hned zkraje se to projevilo velkorysým cateringem, kde mohli stezkaři ihned začít projídat přidělené stravenky. Program byla jedna velká trasová soutěž, rozdělená na jednotlivé jednoduché „železné“ disciplíny, po jejichž vyhodnocení zástupci tras absolvovali speciální lezecko běžeckou disciplínu s hendikepy podle toho, jak trasy dopadly v první části. Čtyrka byla hodně dobrá jak ve „fyzických“ tak i „intelektuálních“ disciplínách – po první části jsme byli myslím druzí nebo třetí. V hendikepu – běhu po čtyřech s ešusem plným vody na zádech završila Eichi čtyrkový úspěch – byli jsme DRUZÍ!! Všechny pobavily i ceny, které si mohly trasy vybírat podle umístění – s Eichi jsme vybrali „Romantickou večeři ve dvou“… Ostatně můžete si zkusit vybrat lépe. Přehled cen je níže a co vytáhli pořadatelé, se zobrazí po najetí kurzoru na zeleně podtržený text.

1. Klíč k novému vozidlu
2. Cesta ke štěstí
3. Sušička na prádlo
4. Hra Scrabble
5. Božský klid
6. Puzzle pro náročné
7. Perličková lázeň
8. Romantická večeře pro dva
9. Směs tajných bylin
10. Teplo rodinného krbu
11. Ďáblovo pokušení
12. Přelet přes Alpy
13. Dámský stimulátor
14. Vzpomínka na pěkné chvíle
15. Cesta Vysočinou pro celou trasu
16. Den se slavnou osobností
17. Balíček na pevné nervy

Nejlepší (t1) dostal navíc láhev železitého vína a pro posledního byl cenou útěchy železný stojánek na pivo.

Asi 1½ hodiny jsme měli na pokecání i zazpívání se známými a popití i dosycení, pořád něco bylo! Na vlak pak nebylo daleko a čtyrka ocenila, že jsme tentokrát byli přímo ve vagonu bufetovém !

Cesta utekla sice bez zpěvů, ale bylo nám moc dobře. Přijeli jsme do Prahy načas. Na hlaváku byl čtyrkový Valčíček s Olinčinou mandolínou a tradičně i s kamarády z jiných tras.

Z bytostí nadpřirozených patří poděkovat svatému Petrovi za excelentní počasí (možná trochu náplast za jarní sněhy), z bytostí přirozených patří Otíkovi velký dík za zajištění Stezky, Stáně a Cilce za pomoc s ubytováním, Ivanovi za přihlašování, všem muzikantům za stezkové hraní a všem ostatním za to, že přijeli a Stezka a čtyrka mohla být nám zase pro radost.Co udělat jinak - objednávat obědy nemá pro nás cenu – spíš jen vytypovat možnosti. Postýlkové Stezky jdou více do peněz, ale to je zkrátka daň za větší luxus, který si vyšší věk zřejmě žádá. Můžeme si o tom popovídat.

Tradičně s 2 týdenním zpožděním spáchal MaPe.