Rozloučení s Fúzym

Mira se ujala nelehkého úkolu...

Dobrý den, chtěla bych Vás jménem rodiny přivítat a poděkovat všem, kteří přišli dnes do této smuteční síně a na chvilku ji proměnit v nesmuteční.
Většina z Vás tátu znala dobře a dlouho, takže víte, že to byl člověk optimistický, veselý a já bych ráda, aby se v tomto duchu neslo i toto rozloučení. Určitě proto pochopíte, že nechci být i přes velký smutek patetická a chci to pojmout po svém.
Milý tatínku, úplně Tě vidím, jak při pohledu na nás říkáš a ukazuješ: „Vážení sešlí nebo Týýý vypadají“…protože humor byl stavebním kamenem Tvého bytí. K tomu počítám i lehkost, s jakou jsi zvládl třeba všechny stupně vzdělání v Teplicích a stal se tak obtížně dosažitelným vzorem své mladší sestře Olince. Studium na vysoké jsem ti stihla trochu zkomplikovat já s maminkou. Však jsi nám také často s nadsázkou a úsměvem říkával, že jsme Ti zkazily dětství. Ale na druhou stranu jsi to vždy s ženskými „uměl“. Platí to i pro případ, (kolegyně prominou, patřím tam taky), že jedna byla blbá, druhá ošklivá a třetí taky učitelka…A že jich kolem Tebe vždycky bylo dost. Dokázal jsi soužití s nimi ukočírovat.
Všechny naše babičky opěvovaly Tvou manuální zručnost a schopnosti. Jen babi Růženka si občas ve svém kulometném hnízdě posteskla, že to ale dlouho trvá. Ovšem, nikdo neuměl doma prokrastinovat s takovou grácií jako Ty. Jojo, Fúzy, Můzy na Tobě prostě v žádném případě nešetřily. Nejen ty pracovní, …taky jsi ještě uměl krásně kreslit, hrát na klavír, stejně bravurně jsi odehrál pro kamarády herecké party králů, rabína nebo Bra´taca z Hvězdné brány. Nechyběl Ti šarm (sám jsi skromně říkal, že ti sluší všechno), byl jsi ozdobou plesů, zábav, školních srazů, představitelem nejrozličnějších pohybových a tanečních kreací, o čemž dobře vědí třeba i Ivanka, moje sestřenice a moje úžasné spolužačky. V Habarticích jsi opět dostál své letoře a podílel se na „rozhýbání“ vesnice směrem sportovním i kulturním.
Kromě životních partnerek jsi měl, myslím, velké štěstí na kamarády. Podíleli se během těch let i na naší výchově, vzdělání a já jsem osudu vděčná, že s nimi často můžeme být. I v té velké „4kové“ partě jsme věděli, kde Tě najít. Vždy v centru dění, uprostřed společnosti, studnice vtipů, průpovídek, nápadů, ptákovin i již dvacetkrát rozkošatělých příběhů… Ne že bys taky neuměl být za „dědka“ a to pěkně nepříjemného, ale to se nestávalo často a na funkci to rozhodně nemělo vliv. Proto jsem tak moc věřila, že ten Tvůj moravsko-slovenský kořínek vězí hodně hluboko a dopřeje Ti být tu s námi hóódně dlouho. Brácha byl vžycky spíš uzavřenější a hledal si informace sám, ale já byla dítě zvídavé a komunikativní. Mám v sobě dozajista kus maminky, ale kachní žaludek a valnou část nátury jsem spíš zdědila po Tobě. Řečeno dnešními slovy, všechno, co umím je od taty. Byl jsi vždycky mým Googlem, Playstationem, parťákem u sportu v televizi, rádcem, ochráncem, ale taky jsi díky Bohu nikdy nedopustil, abych si o sobě myslela něco víc či něco „mimořádného“ a držela se nohama na zemi. I proto stejně pořád čekám, že se objevíš ve dveřích a zahoukáš: „Dáme si panáka“ nebo zabékáme si"… Zůstává tu po Tobě velká stopa, budeme doufat, že kus Tvého úžasného já se promítne do Mirunky a dalších členů rodiny… Spolu s nimi a s kamarády budeme vzpomínat a přát si, abys u toho nebeskýho báru potkal všechny ty báječné lidi, kteří už tu s námi nemůžou být. Nepochybuji o tom, že to bude skvělá společnost, ale … a „Nejvyšší“ promine, doufám, že vám tam zakázal kouřit.
Chtěla bych poprosit všechny, kteří budou moci vstát, aby při tatínkově oblíbené písni Život je jen náhoda, povstali.