Rozloučení s Cilkou - 17.4.2023

Odešla kamarádka


S Cilkou jsme se rozloučili v Nové obřadní síni na Olšanech v pondělí 17.dubna 2023 odpoledne.

Vážení pozůstalí, smuteční hosté, kamarádi. Jana mne požádala, zda bych se mohl s maminkou jejími slovy rozloučit. Rád jsem souhlasil.
Máma si v životě většinou vybírala tu méně snadnou cestu. Nic nedostala zadarmo. Všechno co měla, si musela sama těžce vybojovat.
V patnácti utekla z domova, ve dvaceti šesti se rozhodla, že bude bez jakéhokoliv zázemí sama vychovávat dceru, ve čtyřiceti jela sjíždět na raftech řeku do Kazachstánu, v padesáti si koupila kolo a dala inzerát na seznamku. V šedesáti dostala výpověď z bytu a rozhodla se koupit si vlastní. Při největší covidové uzávěře, v době kdy všichni seděli doma, v sedmdesáti letech, si splnila svůj cestovatelský sen a podívala se na Island.
Narodila se v Pelhřimově. Její dědeček byl známý Pelhřimovský zámečnický mistr. S mladší sestrou Věrou bydleli s rodiči v jeho domě blízko náměstí. Když se její rodiče rozvedli, rozhodla se, že uteče za svým tátou do Prahy. Tam studovala gymnázium a při práci ještě ekonomickou školu.
V první práci se seznámila s partou trampů. S nimi našla to, co ji v životě těšilo nejvíc. Být s přáteli, v přírodě, v horách, zazpívat si s kytarou, cestovat. S osadou Alabama jezdila na osadní kemp v Brdech, ale i na velké vandry do Nízkých Tater, na Velkou i Malou Fatru a to nejen v létě ale i v zimě. Od kamarádů z Alabamy dostala i svou přezdívku. Prý to bylo tak, že při návštěvě filmu "Kartouza parmská". Jendu Schuha zaujala žalářníkova dcera Clelie, která tam krmila holuby. Máma byla už v mládí dost výřečná, takže, když už se to Jendovi zdálo dost dlouhé, tak jí okřikl slovy: „Mlč už Celie a jdi nakrmit holuby“. A už jí ta zkomolená Celie, později jen Cilka zůstala.
Milovala život, svoji dceru a vnučky, její velkou oporou jí byla parta kamarádů. Milovala cestování, práci na zahrádce, divadlo, knihy. Hlavně detektivky. Pamatuji si, když se stěhovala do nového bytu, tak si někdo s kamarádů, kteří nám pomáhali, posteskl, že kdyby věděl, že bude stěhovat národní knihovnu, tak by do té akce nešel.
Byla nesmírně silná a samostatná žena. Uměla pro nás zařídit nemožné a dát nás do latě, aby všechno klapalo podle plánu. Nejlépe věděla, co je pro její blízké nejlepší, ať se nám to líbilo nebo ne. Někdy to nebylo snadné. Ale byla přímá, férová, jedinečná ženská. Vždycky jsme si mohli být jisti, že to co říká, si upřímně myslí. Pro přátele i rodinu by se rozkrájela.
Nemoc, která ji nakonec přemohla, byla ale silnější než ona. Bojovala strašně statečně. Téměř do poslední chvíle věřila, že to zvládne, že se uzdraví.
Já, když jsem se dozvěděla diagnózu, tušila jsem tehdy, že šance na uzdravení je mizivá. Ale věřila jsem zároveň, že pokud by ta šance byla jen jedno jediné procento, tak jestli by to někdo zvládl, bude to ona.
Máma měla jeden neuvěřitelný dar. Byla to doslova její superschopnost. Celý život se dokázala obklopovat úžasnými lidmi. Její nejbližší přátelé, jsou z těch nejskvělejších lidí které znám.
Děkuju Vám všem, že jste a že jste se s ní přišli rozloučit.

Milá Cilko, tuhle přezdívku sis přinesla od alabamských trampů koncem sedmdesátek. Tehdy jsi s námi – 4.trasou Turistického akademického klubu začala jezdit na Stezky, prázdninové toulky, oslavy narozenin a kdovíkam ještě. Brzy jsi do party se svou romatickou duší zapadla. Je ale pravdou, že někdy to díky tvé upřímnosti i zajiskřilo. Byly to však jen jiskry, nikoliv požár.
Tvůj smysl pro spravedlnost byl někdy až zoufale nekompromisní.
Byla jsi i dobrou organizátorkou, dokázala jsi, že romantičtí a nepraktičtí milovníci přírody se srovnali s požadavky vnějšího světa, jako byly např. finance a ubytovací řády.
Dokázala jsi vytvořit i sladké chvíle. O tom by mohly vypovědět zástupy dortů, které jsi pro kamarády na oslavy napekla a ozdobila.
Tam nahoře najdeš třiadvacet kamarádů a kamarádek ze čtyrky, kteří odešli před tebou na věčnou Stezku. Nebudeš tam sama, ale nám tady budeš strašně moc chybět.

Začala chodit se čtyrkou někdy koncem semdesátých let. Byla v trampské osadě Alabama, odkud si přinesla svojí přezdívku. To, že je Jarmila, jsem zjistil, až když jí bylo nutno zapsat do nějakého oficiálního seznamu a myslím, že dost čtyrkařů to nevědělo hodně dlouho. Brzy do party zapadla a stala se její neodmyslitelnou součástí.
Na poslední rozloučení přišla snad celá čtyrka (64) i kamarádi z Alabamy. Když na obrazovce v obřadní síni běžely její fotografie, byli jsme v duchu ve vzpomínkách s ní.
Vzpomínky doprovázely písně Spirituál kvintetu (Dvě báby) a Karla Zicha (Černošské ghetto).
O mamince a jejím životě napsala Jana a já její slova několika větami o čtvrté trase doplnil a na její požádání na obřadu přečetl. Píseň Ptákům křídla nevezmou Cilčiny oblíbené Asonance ji vyprovodila na věčnou Stezku.
Na vzpomínkové posezení jsme se všichni sešli v hospůdce Karolína v Hostivaři. Brzy bylo jasné, že dvě zamluvené místnosti (původní odhad byl 40-50 lidů) stačit nebudou. Hospoda měla naštěstí ještě další prostory, kam se odhadem všech 80 příchozích včetně rodiny podařilo umístit.
Připili jsme Cilce šampaňskými bublinkami, přiťukli dobrým plzníkem a Čtyrková kapela hrála jak na Stezce, zpívalo se i vzpomínalo. Milan na přání Jany zahrál Pošťáka a Franta Kr. několik Cilčiných oblíbených. Bylo nám smutno, ale spolu přeci jen hezky. Věřím, že by se jí to taky líbilo, i když by měla patrně několik dobře míněných připomínek…
Tak tam Cilko nahoře na nebeské Stezce pozdrav naše kamarády, kteří nás předešli. Nám tady budeš moc chybět.
Jano a celá rodino, děkujeme, že jsme se mohli s Cilkou společně rozloučit.
MaPe

 


Album všech fotek na našem webu
Vyhledání všech fotek na našem webu s klíčovým slovem Cilka se zobrazí v nové záložce či okně z tohoto odkazu.

Sdílej to!

Be the first to comment