Aljaška 2026

Závěrečná zpráva od Wickie (a Vaška) jest ze dne 6.9.2026
14. Last Farewell

Fotky jsou přidávány do alba sem. Popisy začínají stejným číslem, jako zpráva, k níž patří - tedy 01, 02, 03…
Komentáře se zobrazují po najetí myší na zelený text.

01. North to Alaska!

Začátky bývají těžké - ty naše nastaly už týden před odletem, kdy jsme zjistili, že tu ESTU ("jednorázové americké vízum") nedostaneme, protože jsme byli v r. 2021 na Kubě…
Zatracená práce - a to se nám tam ani moc nelíbilo! Následuje kolektivní zoufalství provázené vyplňováním mnohostránkové elektronické žádosti o regulérní vízum, která po chvilce, když si jako na potvoru nemůžete vzpomenout na přesný den maturitní zkoušky (po šedesáti letech😂?), případně na aktuální adresu bývalé manželky apod., spadne a začnete od znovu. Už v pět ráno hotovo, odesláno. A to nás ještě čeká pohovor na ambasádě. (Poznámka pro kojence a staříky/stařenky 80+: Výjimka vzhledem k věku nemuset k pohovoru byla 2025 zrušena. Poznámka k fotografii: Od r.2016 musí jinak i desítky let obrýlení jedinci dodat k žádosti o vízum fotografii 2x2" BEZ BRÝLÍ!)
Týden je šibeniční termín, ale pozvání k pohovoru je už ve středu, letí nám to nejbližší pondělí!
Naděje umírá poslední, v pátek přivezl kurýr naše pasy s kýženými vízy a můžeme odletět!
Na sever, na Aljašku!

02. Jdu na sever, jdu na jih...

Letíme přes Frankfurt, míjíme kolem půlnoci SELČ Grónsko a přistáváme v Anchorage. Díky časovým pásmům dochází k piškuntální situaci, kdy jsme v cíli dřív, než jsme vzlétli!
Přistáli jsme ve čtyři místního času, ale pasová kontrola a převzetí auta trvaly tak dlouho, že jsme sotva stihli otvírací dobu ve Valmartu, kde je nutné nakoupit zásoby včetně povinného Bear Spreye. Pokud bude tak účinný, jako je drahý, nemáme se čeho obávat!
Vyjíždíme z města hodinu před půlnocí, první nocleh na nejbližším odpočívadle je jasná volba, prší a stavět stan v dešti a ráno ho mokrý balit nemá smysl.
Spíme v autě, už i proto, že "bourák značky Dodge je můj vysněnej vůz " jak stojí v písni kpt.Kida.

03. Russian river

Probouzíme se do deštivého rána, nevlídno a mlžno, není proč se zdržovat! Rychlá snídaně pod zvednutou zadní kapotou auta a vyrážíme.
Projíždíme nádhernou krajinou jezer a hor, které by se tak úchvatně zrcadlily ve vodní hladině - jojo, to by se to panečku zrcadlilo, kdyby nebylo totálně zamlženo… Vrcholky hor jenom tušíme, jezera jsou šedivá a smutná, srdečné uvítání to zrovna není! Během dopoledne se aspoň déšť změnil v dříve mrholení, k bráně Russian River přijíždíme v jednu po poledni.
Parkovné je USD14 na 12 hodin, ale my dnes stíháme jen deseti kilometrovou trasu k vodopádu a zpátky, takže vzhůru! Štěrková cesta vede lesem až k řece, na konci nad vodopádem dřevěná vyhlídková plošina. Dole pod vodopádem v jezírku víří asi třicítka lososů, jsou nádherné sytě červení, s dlouhými špičatými čumáky a občas se jakoby "natlakují" a vymrští se do skoku přes peřej! Zdaleka ne vždycky to skončí úspěšně, už chápeme, proč nakonec hynou vyčerpáním!
Místečko je to moc romantické, ale KDYBY medvědi přišli, měli bychom asi působivý soubor leteckých záběrů huňatých hřbetů… Okolo šesté se vracíme k bráně a jedeme hledat neplacený kemp. Štěstí je muška zlatá a nevypočitatelná, jen jsme vyjeli do kempu, už na nás mává paní z jiného auta: »Tam, tam za zatáčkou jsou medvědi!« A byli!
Statná baribalí mamina se dvěma medvíďaty se ležérně potuluje mezi jednotlivými kempovišti, těch deset lidí s foťáky ji naprosto nezajímá, hledá něco k snědku! Je to skvělý závěr dne, bohužel v hodině mezi "psem a vlkem" je světelnost na hraně, snímků jsme pořídili jenom pár a v mizerné kvalitě…
Ale máme medvěda!

04. Losos už táhne…

Druhý den na Russian River zkusíme štěstí víc dole po proudu, doporučená trasa vede celou dobu podél řeky a na rozdíl od včerejška je krásné slunné počasí! Řeka je tady mělká, průzračné čistá a plná lososů nerka - a taky rybářů! Někteří nahazují ze břehu, ale sousta jich stojí uprostřed řeky v gumových kalhotách a muškaří rovnou v proudu. Tady je momentálně rybářský ráj, od 15.srpna se smí lovit - což je asi důvod, proč medvědi nepřišli, tolik lidí je od hostiny muselo odradit.

Několik medvědů prý bylo viděno naposledy před třemi dny... Ale i bez medvědů je to krásné místo a pozorovat třeba i malé děti, jak bravurně nahazují je prostě paráda! Celý den se potulujeme jen v tričku, ale večer se zase citelně ochladilo, rozdíly mezi dnem a nocí jsou tady obrovské, ve dne 14-16°C a v noci i -5°C! Do spacáku zalézáme už v deset večer - aspoň budeme ráno čerství!

05. Zlatonosné Hope

Městečko Hope vzniklo jako stanový tábor prospektorů potom, co se v místní říčce Resurrection Creek našlo zlato a zahájilo první zlatou horečku na Aljašce v r.1895. Potom, co vypukla další zlatá horečka na kanadském Klondiku, většina z nich zase odešla, ale pár rodin se tady usídlilo nastálo a postavili si skutečné sruby, ze kterých některé dodnes stojí a stále se v nich žije.
I když městečko na první pohled vypadá jako skansen, mají tady fungující školu, knihovnu a společenskou halu, v místní kavárničce dokonce Wi-Fi připojení!
Pobavil náš pohled na místní starší paní, která si přišla na kafe a kus řeči s kamarádkou, vybavená Baer sprejem. V Praze s kabelkou, tady s pepřákem… Takže asi žádné přehánění!
Mimoto je Hope zajímavé ještě tím, že v r. 1964 tady proběhlo zemětřesení o síle 9,2 Richterovy škály, druhé největší na světě, které trvalo skoro pět minut! Díky malému počtu počtu obyvatel v oblasti nebyl počet obětí až tak vysoký, většina ze 131 lidí utonula až při následné vlně tsunami.
V místním muzeu jsou k vidění různé artefakty a vybavení domácností té doby včetně žehličky na benzínový pohon a fotografie bohabojné místní ženy, která zastřelila medvěda, protože se jí vloudil do zahrádky! Zelí si rozhodně sežrat nenechá!

06. Byron Glacier

V oblasti údolí Portage Valley v pohoří Chugach Mountains jsou k vidění hned dva ledovce - Byron Glacier a známější a větší Portage Glacier. K tomu menšímu bratříkovi si ještě dneska stihneme vyběhnout, počasí se zatím drží a je potřeba toho využít!
Pod ledovec vede nenáročná, asi hodinová procházka a pohled na namodralý starý led na čele ledovce za malou štrapáci rozhodně stojí!
Zítra bychom ještě rádi stihli ten druhý, ale to už je předpověď počasí dost nevlídná, uvidíme, jestli - něco uvidíme…

07. Valdez to jistí…

Nakonec jsme Portage Glacier, ač neradi odpískali! Leje jako z okapů, viditelnost mizivá až nicotná! Nám by sice promoknutí tolik nevadilo, kdyby se dalo něco vidět - ale ono nevidí.
Koudel mlhy může být na umělecké fotce zajímavá, ovšem titulek "Neviditelný ledovec" asi nezaujme! Projeli jsme tunel do Witthier, nalodili se na trajekt a za stálého deště po šesti hodinách přistáli ve Valdez. Tady, u sádky Solomon Gulch Hatchery by měla být ta největší a nejúchvatnější podívaná na medvědí hostinu!
Silnice Dayville Road je po obou stranách okupovaná desítkami (tedy vyššími desítkami!) nejrůznějších vozidel, převažují campry a "bydláky" všeho druhu - ty z půjčovny i roztodivné "samo-doma-machn", mezi nimi občas titěrný stan. Parkoviště typu "Free, No parking a No stay overnight" , všechno obsazené, nekončící řada vozů až k Alison Point. Je deset večer, od moře se nese chrochtání tuleňů, stále leje! Ale na zítřek je předpověď příznivá, tvrdí Norové (yr.no).

08. Setkání s černou dámou

Ráno je slunečno, frišno, ale to prý mají medvědi rádi, neboť kožich hřeje. U Hatchery jsou tisíce tlustě vyžraných racků, hladinu brázdí vousatí tuleni, je odliv a v bahně doslova koberec z mrtvých lososů - ale žádní medvědi. Možná už jsou přežraní k prasknutí?
Projeli jsme trasu až k Allison Point a zpátky, míříme k městu! Najednou u silnice řada aut, kolem dvacítky lidiček s foťáky, namířenými do ústí potoka - je tam! Černý baribal (nějak pocitově jsme se rozhodli, že je to ona, tedy samice). Je to naše prvni!
Loudá se vodou a mezi mrtvými lososy vybírá ty, kteří ještě jeví známky života. Přece nebude žrát mršiny, že? Fotíme jako o závod, někdo má třístovku, někdo úctyhodné "šestistovkové" dělo, zastoupené jsou kompakty i mobily…
Představení trvalo tak 5-6 minut, po nichž se nám huňatá dáma (trvám na tom) volným krokem odporoučela na kraj lesa do křoví a zalehla k dopolednímu spánku.
Pokračujeme k romantickému jezeru Valdez Glacier Lake, na kterém plavou namodralé ledovcové kry a z dálky se blíží osamělý plavec na paddleboardu. Nás by spíš potěšila inzerována vydra, ale tolik štěstí za jeden den nemůžeme čekat!
Večer trávíme opět u Hatchery a nejsme sami, kdo marně vyhlíží medvědí divadlo! Tak snad zase ráno?

09. Grizzlí časovka

Ráno je zase slunečné (děkujeme, Pámbíčku), stejná písnička jako včera, vyhlídka u líhně je prázdná, jen mrtvých lososů přibylo…
Usoudili jsme, že není kam spěchat, včera byla audience kolem deváté, dáme kafe a pak se znova zastavíme u potůčku - co kdyby?

Náčelník udělal rozpis jídelníčku na celý pobyt už v Praze, v Anchorage jsme nakoupili komplet všechno na celou výpravu! Dnes máme studenou snídani, žemle s Lučinou, ale už jsme měli i vejce se slaninou a zítra prý budou palačinky!

Před  devátou jsme znovu u potoka a čekáme na Godota. O ½10 se najednou cosi hnědého (ne to, co si myslíte) vynořilo z lesa! Hnědí jsou grizzliové - a hned dva! Rychle stativ, ne, to nestihneme! Je to pod značkou "Jen procházíme!" Chlupáči prošli přes potok, na moment se zastavili u lososích pozůstatků, zavětřili po větru - a odkráčeli s plnou parádou! Trvalo to snad dvě, tři minuty! Časovka jako vyšitá!

Odpoledne jsme u vodopádu Horsetail mluvili se slečnou, rodilou aljašankou, která nám sdělila, že posledních pět let medvěda neviděla! To prý máme sakra štěstí!

Pokračujeme v cestě kaňonem Keystone, na Thompson Pass došlo na slibované palačinky, přičemž nocujeme na kultovní 88. míli, přímo na vyhlídce nad jezerem Willow Lake (hladina asi 1400m.n.m.) s výhledem na ikonické pohoří Wrangel Mountains, které jinde dosahuje téměř 5000m.n.m., s majestátním stratovulkánem Mount Drum (3 660 m).

10. Místo, kde medvědi dávají dobrou noc

Vstáváme do hustého deště, hory naproti přes jezero zmizely v mlze - přes noc je asi někdo ukradl! Pršet má dneska celý den, naštěstí je jen přesunový - cílové místo Chitina.

Na mapě vypadá jako městečko, ale i jako vesnička se dá stěží obhájit! Bohem zapomenuté místo, kde nejsou ulice, jen pár domečků, roztroušených kolem silnice, žádný obchod a už vůbec žádný signál…

A leje! Do večera daleko, kam se jen podějem? Ale někdo tam nahoře, nad dešťovými mraky nás má rád - támhleten zelený baráček je BAR! A otvírá už za chvíli! Taková nádhera! Originální hospoda jako z 19. století, výzdoba jako v poctivém westernu, za pultem vousatý chlápek v kostkované košili - a teplo, teploučko! U stěny srolovaná kůže grizzlyho - chcete si ho prohlídnout? A už nám ho aranžují na kulečníkový stůl! Jo a ten pán tam v rohu, tak ten ho ulovil! Tak tohle je ta pravá Aljaška! Já tady chci zůstat! Nejlíp napořád!

Dali jsme si kafe a pivo značky Budweiser a přečkali v tom útulném doupěti celé odpoledne až do večera, kdy přestalo pršet. Při odchodu jsem slíbila barmanovi, že ho budu všude v ČR doporučovat 😂!

11. Na vlastní nebezpečí

Vstáváme opět do křepce slunečného rána, citelně se oteplilo, už je +1°C! Rozdíly mezi denní a noční teplotou se pohybují kolem 14°C. Kdyby tu bylo - jsme v indiánském létě - kolem 15° Fahrenheita, už bychom byli permafrosti!

Dnes máme na pořadu exkurzi do starého měděného dolu Kennicott, bohužel většina autopůjčoven jízdu po Mc Cartney rd. striktně zakazuje, z čehož pro nás plyne, že si musíme pustit žilou! Jezdí tam specielní shuttle bus s cenou 120 dolarů za osobu (aspoň že zpáteční!), které se prostě nevyhneme! Silnice sice nakonec není v tak hrozném stavu, už jsme projeli mnohem horší, ale riskovat problém s půjčovnou se neodvážíme 

Kennicott je zase jedno z těch kultovních míst, fotka tmavě červené důlní věže na pozadí modré oblohy v měsíční krajině patří prostě k cestovatelskými nezbytnostem! K těm patří i trek k ledovci Root krásnou stezkou po úbočí a s výhledy na několik protějších horských štítů - bohužel jako obvykle zahalených do mlhy! Až k ledovcovému splazu jsou to slabé dvě hodinky chůze, stejně zpátky - a my máme přesně ty čtyři hodiny! Takže opět v našem stylu něco mezi časovkou a orientačním během! Shuttle na nikoho nečeká a my to stihli na minuty, ale asi bych to takhle doporučovat nechtěla! Na druhou stranu kolik stojí ten hotel vedle věže jsme radši vůbec nezkoumali…

Po návratu jsme se ještě odměnili kafíčkem u strejdy Toma a rychle najít místo k dnešnímu noclehu - už se zase fofrem ochlazuje a vaření večeře zkřehlymi prstíky jde obzvlášť mizerně…

12. Romantika zebe

Ráno je mlžno a mrazivo, zebe i zubní pasta v puse, chtělo by to palčáky! Že prý indiánské léto, hmmm… Ranní nezbytnost i díky tomu proběhly sakra rychle, ale tam nahoře, nad kaňonem už probleskuje modračka! O pár kilometrů dál jsme narazili na skvěle vybavený kemp Liberty (taky 25 doláčů za noc), jsou tady dřevěné platformy na postavení stanu s výhledem na vodopád, záchodky a dokonce i pumpa! Voda v kempech skoro nikdy nebývá! Suché WC je požehnání, člověk se nemusí bát vystrčit holou řiť s rizikem, že mu ji přijde očmuchávat grizzly, vždycky je tam toaletní papír a někdy i srozumitelný návod, jak ho použít! Jen to odspodu trochu fouká…

Projeli jsme městem Glennallen, kde mají pět benzínek (a všechny drahé), sluníčko už báječné hřeje a my projíždíme bezkonkurenčně nejkrásnějším úsekem naší cesty, spektakulární Glenn Hw. s naprosto "dechberoucimi" výhledy na ledovec Matanuska! Je to druhý největší ledovec v USA, na délku měří 43 km a na šířku skoro 6½! Tloušťka ledu dosahuje místy až 300m. Je nádherný! Měli jsme v plánu si na něj ten opěvovaný trek dopřát, ale časy se mění hodně rychle, bez průvodce už nelze a bez předchozího objednání taky ne (zabukováno je na tři dny dopředu)!

Na druhou stranu při ceně 160 dolarů na osobu nás to ani tak moc nemrzí. Našli jsme si dvě moc pěkná vyhlídková místa, nasytili se pohledu na velikána, co se do nás vešlo a už kolem páté zakempovali na neplaceném tábořišti s luxusním vybavením! Není tu sice ani pumpa, ani suché WC, ale zato jsme skoro pod vysílačem, dnes máme neomezený přístup!

Dole pod námi řeka, v blátě otisky kopyt (že by los?) a tlap (a od veverky fakt nejsou)! Majitelé otisků se bohužel (nebo bohudík?) neobjevili, zajdeme sem ještě ráno! Pro dnešek vymalováno!

13. Zlatá žíla nezávislosti

V horách Talkeetna Mountains, v oblasti Hatcher Pass leží druhý největší hlubinný zlatý důl Aljašky Independence mine. Od chvíle, kdy tady Robert Lee Hatcher v r. 1906 narazil na první zlatou žílu, se důl rozrůstal. V době největší slávy tady pracovalo přes 200 horníků a výtěžnost byla obrovská - v nejúspěšnějším roce 1941 se vytěžilo 34.416 uncí zlata (víc než tuna!) - v tehdejších cenách USD 1 216 845 (bratru dnešních skoro 600mil.Kč) a za celou dobu existence (údaje se různí) 165.000 trojských uncí (4 691,9 kg - což by se vešlo do krychle o hraně 62cm. V Jílovém u Prahy byla po roce 1945 získána asi ¼ tohoto množství z vytěžených 420tis. tun rudy, zatímco zde na zmiňovaných 5t bylo třeba zpracovat asi 112tis.tun rudy, tj. měli asi 16x větší výtěžnost než v Jílovém, ale taky zimu jak na Aljašce).

Důl fungoval až do r.1943 a pak v letech 1948-50, kdy byl pro "nepotřebnost"(😂? tedy spíš pro nerentabilitu) uzavřen a od té doby funguje jako skansen. K vidění je několik původních staveb včetně vnitřního zařízení, další opravené, s novým nátěrem a jinak hlavně haldy šedých, opršelých trosek polámaných prken. Jsem ale zklamaná až k pláči, protože dominanta místa, ikonická dřevěná estakáda s kolejnicemi na pilotech, která se skví na všech fotkách a pohlednicích - už NENÍ! Zatímco správa parku natírá baráky stříbřenkou, tuhle nádheru nechala spadnout! Bez ní to místo ztrácí atmosféru!

A aby byl smutek dokonalý, těžce se zatáhlo, takže "divukrásné" jezero Gold Cord Lake nad dolem je temné a smutné. Začíná mrholit a hodně fouká, vyhlídka Hatcher Pass je totálně v mlze, není vidět na krok…

Tenhle den prostě nevyšel…

14. Last Farewell

Poslední den, poslední zastávka… Jezero Eklutna Lake je velké a krásně modré, je to typická dovolenková oblast, půjčují tu kola a kajaky a hodně lidí tu tráví třeba týden - ale my už to máme skoro na minuty… Chvíli jsme poseděli na břehu a kochali se pohledem na ledovec, pořídili pár žánrových obrázků a už míříme směr Anchorage.

Cestou nám přeběhl silnici před autem krásný los, ale výhra se nedostavila, těch pár vteřin se za jízdy stihnout nedalo! Kuriózní byl indiánský hřbitůvek s pravoslavným kostelíkem, konec konců Pámbu je jen jeden, jen se pokaždé jinak jmenuje, ne?! Indiánské hrobečky nemají náhrobky, ale vypadají jako miniaturní domečky pro panenky! Okýnka s firhaňky, schůdečky... Upoutal nás kříž s azbukou, datovaný r.2006.

Končíme takřka "na zápraží" města, v mokřadech Potter Marsh. Tady mají krásné dřevěné haťové chodníky nad terénem a bývá tady prý spousta ptactva, včetně orlů, bobrů a občas se staví los i medvěd… Neměli jsme tentokrát štěstí, nikde ani tlapka, kopýtko, zkrátka jsme neměli "ani vorla"!

Poslední nocleh na odpočívadle při Seward Hw.
…a teď už domů, pane Berka, DOMŮ! TAK zas příště?!