Kolumbie 2026

Závěrečná zpráva od Wickie (a Vaška) jest ze dne 14.2.2026
35. Domů

Fotky jsou přidávány do alba sem. Popisy začínají stejným číslem, jako zpráva, k níž patří - tedy 01, 02, 03…

01. Do Kolumbie aneb ještě se ti Holubovi nenarajzovali dost?

Správně načasování je základ, to je jednou jisté! U nezávislých cestovatelů to platí o to víc.

Cestovatelé po dvaceti letech

Proto rozhodnutí odletět do Kolumbie 1. ledna 2026 můžeme označit jako mimořádně uvážlivý čin dvou zkušených globetrotterů! Jednak se to bude dobře pamatovat a mimoto ne úplně každý má touhu nastoupit do letadla po probdělé noci (a kdyby jen to)!

Případné turbulence by mohly způsobit značné problémy... I proto snad byla letenka přece jen o něco levnější.

02. Bogotá

Často dostáváme otázku, jak dlouho jsme tam (a kamkoliv jinam) letěli.

Zdánlivě snadná odpověď může být trochu matoucí, do hry totiž vstupují časová pásma a posuny, takže jsme sice vzlétli v 9:00 ráno a už večer v šest téhož dne přistáli v Bogotě, nicméně jsme v letadle strávili plných šestnáct hodin! Znám ovšem i případy, kdy cestující dosáhne cílové destinace dřív, než vzlétl - ale to není časté.

Svět se mění a stále víc klade důraz na moderní technologie, všechno jde přes piny a hashtagy, myslím, že není daleko doba, kdy si budeme vyznávat lásku prostřednictvím QR kódu. Takový Puškin na to potřeboval několik stránek papíru, navíc zcela nadbytečně zahajoval slovy: "Já píši vám" - jakoby to nevěděla, není přece blbá!

Dřevní doby, kdy nás v každém hotýlku 5. cenové skupiny vítal vstřícný (nebo i mrzutý) recepční jsou pryč! Nás hostýlek má festovní železné dveře - a na nich číselník! Ten PIN máme v telefonu, jenže ten momentálně - nenačítá! Vrtí se, vrtí - a NENAČÍTÁ! Strávíme noc před fortnou milosrdných? Naštěstí zevnitř k nám doléhají hlasy jiné cestovatelské dvojice, která dveře zevnitř otevřela a dokonce nám poskytla WiFi, čímž nám umožnila vstup do našeho pokojíku.

Začátky bývají těžké - i když v našem případě bych zmínila spíš konce…

Zítra začneme s objevováním té nádherné země s úchvatnou krajinou a laskavými lidmi (jak uvádějí všechny CK).

03. Muzeum zlata

Zahajujeme jedním z kolumbijských "hajlajtů" - Museo del Oro, Muzeum zlata! Je největší na světě, ve třech poschodích vystavuje 34.000 indiánských artefaktů z předkolumbovské doby - samé zlato! Rituální i pohřební masky a předměty, čelenky, škapulíře, miniaturní sošky kultovních zvířat… Zlatý hřeb (doslova) je miniaturní až titěrný zlatý prám, ze kterého podle legendy vládce kmene Muisca, posypaný zlatým prachem házel do jezera Guatavita zlaté předměty pro usmíření bohů.

Tak vznikl původní název El Dorado - v překladu "pozlacený". Model voru je necelých 20 cm dlouhý a plný postaviček náčelníka a jeho družiny! Tenhle úžasný artefakt je doslova kultovní v kolumbijské historii.

04. Solná katedrála

Další místo, které se nedá vynechat je Solná katedrála Zipaquirá asi 50 km od Bogoty. Je to poutní místo a světový unikát, proto stojí vstupenka s důchodcovskou slevou srdceryvných 110.000 kolumbijských peso, tedy něco přes 600 Kč nebo chcete-li 30USD či 25€, ale prý už nás nic dražšího v zemi nečeká! Hmm - uvidíme!

Katedrála de Sal je podzemní římskokatolický kostel uvnitř bývalého solného dolu. Původní malá kaple vznikla roku 1932 pro potřeby horníků, kteří se v ní modlili před šichtou za šťastný návrat. Po ukončení důlních prací vznikla současná grandiózní podoba, která letos slaví 30. výročí znovuotevření.

Křížová cesta, Via Crucis, je lemovaná 14 menšími kaplemi a v hlavním obrovském chrámu probíhají dodnes nedělní bohoslužby. Všechno, včetně křížů, soch dokonce i oltáře z čisté kamenné soli!

Bylo by to místo s úžasnou atmosférou, kdyby všechny prostory nebyly nasvícené různobarevnými reflektory, od zlaté přes šmolkově modrou až po purpurovou - až oči přecházejí! Možná by nevadilo trochu ubrat... Navíc, přestože Kolumbijci jsou převážně věřící katolíci, tady se chovají jako v Disneylandu - pózují u jednotlivých křížů s "véčkem" u oka a veškerá tajemnost toho místa je rázem fuč!

Doporučuje se návštěva hned po otevření, než se sem nahrnou autokarové zájezdy, ale to jde jenom, pokud máte auto, hromadnou je to hodně komplikované! HODNĚ!

I tak je to neskutečné místo, jakých na světě moc není.

05. Lago Guatavita

Už třetí den "jedeme samý bomby"! Cestovatelské nezbytnosti, to co nelze vynechat… K nim rozhodně patří posvátné jezero indiánů kmene Muizca v horách asi 60 km od Bogoty, v nadmořské výšce 3100 m. Sem patří právě legenda o zlatém prámu, podle které každý nově zvolený náčelník, posypaný zlatým prachem vyplouval na jezero na prámu a se svým doprovodem házel do jezera zlaté předměty jako oběť bohům. Proto mu španělští conquistadoři dali přezdívku "El Dorado", tj. "Pozlacený". Také se pokoušeli poklady z jezera vyzvednout, ale nedochovala se žádná informace o pozitivním výsledku, takže asi ostrouhali!

Voda v jezeře má cca 5° Celsia! Laguna leží uprostřed skalního prstence, vypadá (ale není) jako meteorického původu. Vyjdete na kopec a z vyhlídky se kocháte pohledem na skoro dokonalý ovál vodní hladiny, zasazený mezi bujarou zeleň okolí. Není to žádný trek - spíš taková nedělní vycházka - a podle toho to taky probíhá! Že se platí menší vstupné by mi nevadilo, ale že jsme povinně museli jít se skupinou a průvodkyní, která mluví pouze španělsky, nás trochu otrávilo. Naše svobody milovné duše čtyřiceti členná výprava dost obtěžovala a španělský výklad jsme taky neocenili, ale jezero je opravdu malebné a legenda je třešnička navíc…

06. Feria de Manizales.

Každoročně první týden v lednu se koná ve městě Manizales velkolepá oslava kolumbijské tradiční kultury a tance, největší v zemi - nám se podařilo stihnout tu největší slávu, tedy několikahodinový průvod městem se skupinami krojovaných tanečníků, hudebníků, masek na chůdách a alegorických vozů!

Tisíce a tisíce lidí, mladí, staří, vozíčkáři i motorkáři, maminky s nemluvňaty v náručí a pejsky v kočárku…
Náčelník si pro tuhle příležitost už v Praze pořídil tričko s nápisem "Press" v naději, že mu umožní vstup do VIP zóny,  slušelo mu to, ale valnou výhodu neposkytlo…

Jednotlivé krojované skupiny do vyčerpání předvádějí taneční kreace a figury. I osmileté holčičky válí sambu jako profesionálky! Záplavy kanýrů a sombréra, mariachi s trubkami a tahací harmonikou… Součástí jsou květinové vozy s "Královnami kávy", zastoupené všemi zeměmi jižní Ameriky.

Fotit a natáčet v tom frenetickém davu bylo mimořádně vyčerpávající, ale dali jsme do toho všechno!

07. Za kávou

Když se řekne Kolumbie, vybaví se asi každému - tedy snad kromě drogových kartelů - káva. Země patří k největším producentům světa, i když ten úplně největší je Brazílie. Je to však tak trochu o kvalitě a kvantitě! Brazílie se specializuje hlavně na Robustu, tady se pěstuje skoro výhradně Arabika, která má jemnější chuť, daří se jí právě v horských oblastech - a tam je to o té kvalitě…

Objednali jsme si exkurzi na kávové farmě Venecia kousek od Manizales a bylo to moc pěkné, dozvěděli jsme se o kávě spoustu zajímavého a mimoto jsme museli obdivovat, jak to tu mají skvělé zorganizované včetně zpáteční dopravy!

P.S. To co vypadá jako zmrzlina je pro změnu kakao! Trocha osvěty ještě nikoho nezabila, že ne?

08. Salento

Po exkurzi odpoledne nás čekal relativně krátký přesun (i když s přestupem) do Salenta, odkud se chodí na vyhlášený trek do Valle Cocora.

Salento je zas jeden takový Krumlov mixnutý Špindlem, populární a těžce turistický. Malebné úzké uličky plné barevných domečků, krámků, hospůdek a barů - jenže jsme v horách, takže uličky vedou nahoru a dolů jako na houpačce a s báglem na zádech to není uplně ta nejlákavější disciplína!

Po minulé třeskuté zkušenosti s Bookingem jsme si nic nezarezervovali předem - hotelů, hostelů, hospod apod. jsou tady mraky - jenže máme ještě pořád svátky! Skoro všechno je obsazené a co není, je za milion! Proklusali jsme snad celé městečko, než jsme už skoro potmě zabodovali kousek od hřbitova (aspoň to nebudeme mít daleko😂).

Zítra vyrazíme na ty výhledy!

09. Valle de Cocora

Valle de Cocora je zase jeden z "hajlajtů". Je součástí NP Los Nevados v centrální části Kordiller. Na úbočích hor rostou ty nejvyšší palmy na světě - voskoně (Ceroxylon quindiuense). Říká se jim taky voskové palmy a dorůstají i přes 60 metrů výšky, tedy více než měří rozhledna na Petříně - a chceme je samozřejmě vidět!

Valle znamená údolí a já naivka si představovala příjemnou procházku po jeho dně, zatímco se kolem nás budou tyčit ty Andy… Jedenáctikilometrová trasa je tak akorát na pohodu, to bude pěkné! Asi málo čtu a ještě míň používám mozek - ono to ve skutečnosti bylo sakra "maso"! Převýšení kolem 700 m, bláto, kořeny, kluzké balvany, padlé stromy, minimálně sedmkrát visutý mostek, který se svíjí jako užovka (pokud by užovce sem tam kousek těla chyběl) a to prosím v nadmořské výšce až 3.050 m.

Vyrazili jsme v osm ráno a už v deset jsem si myslela, že dál nemůžu! Přesně v poledne jsme dosáhli nejvyššího bodu, ale vyhráno není ani náhodou, dolů je to snad ještě horší, než nahoru! Mlha, stezka rozšlapaná od mezků, klouže to jako sviňa (jak říkají Moraváci), cupitám nejmenšími krůčky jak japonská gejša. Hory si vybraly nejkrutější daň - trekové botky mi praskly po celé délce! Naštěstí v Bogotě mají Decathlon!

Na druhou stranu jsme měli neuvěřitelné štěstí, protože liják nás dostihl přesně ve chvíli, kdy jsme dovrávorali na parkoviště jeepů, které nás odvážejí zpátky do města! Počasí je tady absolutně nevyzpytatelné, žádné čtyři roční doby ani suché a monzunové období! Celý rok den co den se střídá slunce a déšť, žádná předpověď se nekoná! Asi jsme se měli ráno před startem podívat do pasu na datum narození - vydali jsme se z posledních sil!

P.S. A to jedna cestovka tuhle záležitost označuje doslova za "blahodárnou horskou vycházku"!

10. Jsou svátky

Kolumbijci jsou rodinně založení a miluji své domácí mazlíčky. Mají jich hodně a moc dobře se o ně starají. Kočky velikosti francouzského buldočka, pejsky zvíci laboratorní myši… Často je s sebou nosí v náručí nebo v záňadří. Tohle ovšem předčí všechno - dneska jsme potkali pána, který měl na břiše batůžek (SKORO obyčejný, SKORO normální), jen s průhlednou stěnou a průduchy - a v něm pejska!

Kuriozit jsou tu na každém kroku mraky. Protože jsou svátky, máme problém sehnat ubytování - všude je narváno, plno, nebo děsně draho. Dnes jsme po tříhodinovém pátrání skončili v naprosto kuriózní hostelové zahradní chaloupce. Zvenčí trochu připomíná teletník 😂...

Asi už nevíme, co bychom roupama

11. Za vřešťany

Ze Salenta jsme se přesunuli jen o pár desítek kilometrů do dalšího malebného horského městečka Filandia (opravdu tam to jedno písmenko nechybí!), kde jsme se nechali přesvědčit od AI k výpravě za vřešťany. Slibovala hory doly - a to se taky naplnilo!

S místním průvodcem Luizem jsme nejdřív sestupovali hodinu a půl strmou a kluzkou stezičkou v džungli dolů k vodopádu, kde se na nás - jak jinak - spustil zatím jenom obyčejný déšť a následující jeden a půl hodiny zase jinou strmou stezkou nahoru, už v lijáku. Moc jsem si přála ty tlusťoučké rezavé opičáky vidět, ale nebylo nám dopřáno - nikde ani tlapka. Prý když prší, jsou schovaní - no dobře, ale KDE?

Vrátili jsme se do naší útulné chaloupky na kuřích nožkách totálně promrzlí, promoklí a trochu mrzutí. Tady v horách prší už celý týden a ten příští vypadá stejně. Prostě "rumunské počasí - chčijonesku"! Teplota kolem 15°C, to je ta Jižní Amerika!

P.S. Snímek příslušného vřešťana je ilustrativní - to abyste věděli, o co jsme přišli!

12. Tierradentro

Po celodenním autobusovém přesunu jsme večer dorazili do čtvrtmiliónového města Popayán, odkud budeme příští čtyři dny podnikat hvězdicové výpravy.

První na řadě je unikátní podzemní předkolumbovské naleziště Tierradentro, zapsané do seznamu UNESCO

Už cesta tam rozhrkanou kamionetou je zážitek, silnička samá zatáčka, místy ji kousek chybí a jinde přes půlku vozovky leží obrovský kámen, který nejspíš dost nedávno spadl z vrcholků hor. Kamioneta by pod ním zmizela jako nic! A zase mlha, zase déšť, majestátní Kordillery kolem nás jenom tušíme, výhledy se nekonají.

Někde za půlkou cesty jsme zastavili u úžasné horské občerstvovny, vaří tady v černé kuchyni na otevřeném ohni, u stropu se suší a udí klobásky chorizo, ryby a proužky hovězího masa a na zapití, jak jinak, koka čaj! Bohužel sušenky Koka - došly 😜!

K nalezišti jsme dojeli až v půl dvanácté, budeme mít co dělat, abychom stihli aspoň půlku ze čtyř lokalit, roztroušených v okolních kopcích! Nějak jsme to prokoučovali, nepočítali jsme s tak dlouhou cestou a poslední autobus nazpátek jede už ve čtyři! Rozhodně je lepší nápad udělat si sem dvoudenní výlet - konec konců i ta pěkné mastná vstupenka (75.000 kolumbijských pesos) je na dva dny! Škoda, ale už se nedá nic dělat - tak honem vzhůru!

Naštěstí tady už neprší! Už první lokalita na krásném zeleném kopečku má 25 podzemních hrobek, samozřejmě je nebudeme prolézat všechny, místní hlídačka nám pomohla vybrat ty nejzajímavější! Sem se ukládaly ostatky významných členů místního kmene NASA. Některé jsou i v šestimetrové hloubce a sestupuje se do nich po hodně vysokých a docela nebezpečných stupních, nerada bych se připojila ke zdejším nebožtíkům! Žádné kostry tu k vidění nejsou, ale některé komory jsou krásně pomalované červeno-černo-bilymi geometrickými vzory.

V jedné i několik velkých hliněných nádob, do kterých byly uložené ostatky zemřelých. Indiáni měli nesmírný cit pro výběr místa posledního odpočinku svých náčelníků, v tichu mezi majestátními štíty hor.

13. Silvia

Dneska jedeme do Silvie, ale není to ten bývalý Discoland na Praze 8! Naším cílem je tentokrát horská vesnička Silvia asi dvě hodiny cesty z Popayánu, kde se koná každé úterý domorodý indiánský trh!

Pořád ještě vcelku autentický. Sjíždějí se sem z okolí indiáni kmene Misak, aby prodali svoje produkty - ovoce, zeleninu, rukodělné výrobky, provazy i kožená pouzdra na mačety…

Hodně jich ještě nosí tradiční úbor svoji komunity a to je pastva pro naše foťáky! Muži nosí sytě modrou zavinovací suknici a na hlavě mrňavou buřinku, ženské tmavou nabiranou sukni s barevnými proužky, modré pončo a jako pokrývku hlavy zase buřinku, nebo specielní placatý slaměný klobouček (u nás se tomu říkávalo "na facku"). Jsou krásně barevní, mají tmavé, výrazné tváře - a nechtějí se fotit! Vůbec se jim nedivím, nejsou přece exponáty - ale když… Slušně poprosit nezabírá. Odmítnou, otočí se zády, sklopí hlavu. Někdy pomůže něco si od nich koupit, někdy ani to ne - takže pak už zbývá jediné - nasadit "dlouhý sklo" a stihnout, co se dá!

Tržnice a dvě okolní ulice jsou ještě hodně opravdické, zbytek městečka krámek na krámku, ponča s motivy, nad kterými zůstává rozum stát! Tygr s indiánskou čelenkou, Panenka Maria a dokonce podobizna Pabla Escobara… Už chybí jenom náš Krteček. A mají tu brambory, kterých tady uvidíte možná deset, patnáct druhů, některé malinkaté jako švestky, jiné hrbolaté, žluté, skvrnité, červené... A chcete konzumní nebo ranné?

Trhy začínají kolem sedmé ráno a končí zhruba ve dvě odpoledne a městečko se zase na týden vylidní. Nakoupili jsme trs banánů a to místo v autobusu zpátky do města jsme taky vybojovali!

14. K Puracé

Vstáváme většinou v šest, pět (na čtyři, tři, dva, jedna - zatím nedošlo)! Dnes to mělo být v 5:15, ale jak už jsem totálně zpitomělá z našeho zběsilého cestovního rytmu, že když mi o půl třetí ráno zazvonil mobil (jistě neodolatelná nabídka levných energií z ČR), ani jsem nekvikla a poslepu se vydala vyčistit si zuby! Mé heslo na cestách s Náčelníkem totiž zní: "Když nemůžeš, přidej, Zátopku!"

Ráno je slunečné (aspoň tady dole), mohlo by to být skvělé - pokud přežijeme! Řidič autobusu nemá slitování, pravděpodobně trénuje na Dakar! Kampak se na něj hrabou Lopraisovi! Řítí se jako Fitipaldi, předjíždí kamiony zásadně v zatáčkách (ostrá vlevo) a plnou čáru má jen k tomu, aby neztratil směr.

Můj Václav je zkušený a nebojácný řidič, tady hovoří o tom, že i tak jsme si ten život docela užili…

Po dvou hodinách vystupujeme u "La Piedra del Cóndor", námi operativně přejmenovanou na "Kondoří vížku". Všechno je normální, už zase leje! Neuvidíme nic - každý rozumný kondor se v takovém nečase schová někde pod převis, strčí hlavu pod křídlo a exhibici nechá na jindy! Ale jsme Češi a trampové, takže se snadno nevzdáváme. Vnitřnosti (zvířecí), kterými je tady pro potěchu turistů přikrmují, s sebou nemáme, ale třeba nepohrdnou chlebem se sýrem? Blbost, že jo? Hmmm - nepohrdli! Dva králové nebes nám chvíli kroužili nad hlavou, nejspíš zvažovali, jestli jim to stojí zato - a pak se snáší na ten oblý šutr nad srázem a posvačili! Že jsme promoklí na kost nám v tu chvíli nepřišlo důležité! Vašek fotí mým dlouhatánským sklem, já mu držím deštník nad hlavou a naviguji: "Na třetí hodině, přímo nad tebou…" Na mobil to pochopitelně není ani náhodou a na fotky z Nikona si budete muset počkat, až najdeme ten zatra… kabílek, ale pár se jich vyvedlo sqěle! Kondorům se zde očividně daří.

Dál už to tak slavné není, cesta k sopce Puracé je zavřená, je vyhlášený oranžový stupeň nebezpečí erupce! Jasně, že přesně tohle by Náčelník chtěl zažít, ale brána je zamčena na sedm západů, ¡No pasaran!

Tak aspoň ta termální jezírka a Páramo. Máme před sebou asi 14 km, v lijáku a nadmořské výšce cca 3.500 m. Stoupáme pomalu, tímhle tempem se nedokážeme včas vrátit zpátky. Ne, nevzdala jsem to! Pouze jsem vyhodnotila situaci, učinila závěry jak na 15. sjezdu a došla k rozhodnutí. Ve tři čtvrtě na jednu projíždí směrem dolů autobus (už druhý od rána) a já pojedu! Přemlouvat Náčelníka k zdravému rozumu nemá smysl, neustoupí ani o malinkou píďku. Lomičové neprohrávají!

Jsem v suchu, ale chudák Vašek si nakonec stopnul jediné auto nahoru jen proto, aby zjistil, že termály jsou uzavřené kvůli silným sirným výparům - vulkán Puracé je čím dál aktivnější! Nakonec však Vašek dopadl skvěle, protože se mu podařilo na zpáteční cestě stopnout POHŘEBÁKA, který jel zrovna z horského funusu 😂!

15. San Agustín

Jsme v San Agustínu a už zase v UNESCU. Což znamená velké výdaje, vstupné do Archeologického parku opět 75.000 COP/os. Sice zase platí dva dny, ale bolí to právě teď.

Archeopark je proslulý největší sbírkou megalitických soch a hrobek v jižní Americe, bohužel sochy jsou tady deponované z různých nalezišť a vystavené sice v přírodě, ale na betonových podstavcích. Asi jsem kulturní barbar, ale "dechberouci zážitek" se nedostavil, naopak jsem byla docela mrzutá, od UNESCa bych čekala aspoň stručné popisky v angličtině. Takhle vidím sochu, jinou sochu a další sochu... Co znázorňuje, jaký má kultovní význam - nevím!

Anglicky mluvící průvodkyně je zase za další pořádně vysoký příplatek a navíc je to baba protivná a nafoukaná, té ten výdělek nedopřeju! Naštěstí následující den byl o hodně vydařenější, nechali jsme se ulovit "terénním pracovníkem" zdejšího turistického centra a pořídili si balíček celodenního výletu po dalších okolních nalezištích, které by se na vlastní pěst za jeden den stihnout nedaly!

"Jimmy Munez vám zařídí všechno, nebudete litovat!" A fakt jsme nelitovali, v partě nás sice bylo deset, ale docela zábavná sestava z nejrůznějších zemí, Géza Včelička by řekl "celého světa pronárod". Angličané, Francouzi, jedná Belgičanka a dokonce jedna Kolumbijka, jejíž manžel nerad cestuje. První zastávka je vodopád Salto Mortino, sám o sobě velký, krásný - a hlavně plný atrakcí! Nad hlubokým kaňonem natažená lana a můžete si vybrat: projížďku v "tarabitě", takto kleci tam a zpátky k vodopádu, nebo formou "canopy", což znamená zavěšený v podsedáku, NEBO - to jste jakživ neviděli - na kole! Normálně na bicyklu po laně nataženém přes údolí! Větší bláznivosti si už nedokážu vymyslet. Jsem přízemní tvor, šla jsem do klece. Pohled na vodopád za jízdy a hlavně dolů do kaňonu za tu opičárnu stál.

Obě pohřebiště, Alto de las Piedras a Alto de los Idoles byla taky hodně, HODNĚ pěkná, zasazená opravdu v přírodě, tam, kde je původní předkolumbijci vykopali a se sochami, které k nim opravdu patří. Ta největší měří přes sedm metrů, ale ty nejzajímavější jsou sice menší, zato s expresivními výrazy ve tvářích nebo zvířecími rysy. Hrobky s kamennými rakvemi sice už žádné lidské ostatky neobsahují, ale možná právě proto nabízejí prostor pro představivost.

Na závěr ještě krátká exkurze do rodinného cukrovaru na zpracování cukrové třtiny. Na dvoře mašina, kam se strkají třtinové stvoly a na druhém konci padají nadrcené jakoby piliny. Ty se potom uvnitř stavení vaří, cedí, míchají velkým kopistem a na závěr nalévání do přihrádek na dlouhém stole. Výsledkem jsou hnědé cihličky surového cukru - trošku ďáblova kuchyně…
A navíc - celý den nepršelo, nelilo!!!

16. Poušť Tatacoa

Stačí popojet nějakých dvě stě kilometrů a už jsme zase v úplně jiném prostředí. Tady neprší skoro nikdy, jsme totiž na poušti. I když ona to úplně poušť není (aspoň ne ta písečná s dunami, jako v Africe). Správně se tomu říká tropický suchý les - a les to taky není, žádné stromy, jen ostnatá křoviska a hlavně kaktusy!

Jsou to rudé pískovcové skály úžasných tvarů, tahle část se jmenuje "Cuzco" nebo "Labyrint" a chodí se sem brzy ráno za svítání, nebo zase v podvečer. Přes poledne bych to nikomu nedoporučovala, teploty jsou hodně vysoké a není moc kam se schovat! Ale fotogenické je to úžasně!

O kus dál je ještě tzv. "šedá poušť Los Hoyos", ale ta už tak malebná není. Naštěstí aspoň na konci čeká na vyčerpaného poutníka "piscina" - bazén, kde se člověk svlaží, i když voda je spíš vlahá.

A třešnička na dortu - kousek od sebe jsou tady hned tři observatoře, kde se každý večer od sedmi hodin odehrává pozorování hvězdné oblohy pomocí teleskopů s výkladem! Sice i ten v angličtině (řekla bych přibližné) byl místy dost nesrozumitelný, protože ve španělštině se retovky vyslovují spíš jako něco mezi "b" a "v" a do hry vstupuje i nepřízvučné "h" na začátku slova, ale vidět na vlastní oči prstenec Saturnu nám ke spokojenosti úplně stačilo!

17. Podruhé v Bogotě

Půlnočním luxusním autobusem opouštíme Tatacoa a míříme zpátky do Bogoty (tu ještě protneme 3x). Je to jen "na přepřahání"! Pod zn.: "Čím větší luxus, tím víc klimatizace" se plížíme nocí za zvuku kastanět našich zubů - teď už vím, jak se cítí kočka, omylem zavřená v mrazáku!

V šest ráno na bogotském autobusáku marně hledám na těle ten knoflík "Hibernaci ukončit!". Avšak nemarníme čas - ještě jsme nebyli na Montserratu - vyhlášené vyhlídce nad městem. Kopec je vysoký 3.152 metrů, jezdí se tam lanovkou a nahoře je poutní chrám se zázračnou sochou Padlého Pána a křížová cesta, ale hlavně pohled na město z ptačí perspektivy - když není zamlženo! Bohužel bylo…

O hodně víc jsme si užili v Museo Botero. Fernando Botero byl nejznámější (a zjevně taky nejštědřejší) kolumbijský malíř, zakladatel hodně osobitého malířského stylu "boterismo" a současně velký sběratel umění. Jeho obrazy jsou buclatě naivistické, ironické, groteskní… Odkázal městu 208 obrazů a soch nejenom svých, ale také díla ještě proslulejších světových umělců! Najdeme tady Picassa, Dalího. Lautreca, Césanna, Miróa i Chagalla - a to všechno prosím ZDARMA!

V hostelovém pokojíku velikosti japonské miniatury jsme se konečně zahřáli a zitra zase "do stopy"!
P.S. Perspektiva fotky interiéru našeho bydlení je sice zkreslená - když například chtěl Vašek projít do koupelny, musela jsem si vylézt na postel - ale zato jsme tam měli pračku se sušičkou (dřív se prát nedalo, neuschlo by)!

18. Rezervace Río Claro

Přírodní rezervace Río Claro leží asi ve dvou třetinách cesty mezi Bogotou a Medellínem. Místní cestovky ji uvádějí za jednu z nejvýznamnějších v Kolumbii. Taky se všude uvádí, že z Bogoty trvá jízda autobusem čtyři, nejvýše pět hodin; bude to příjemná zastávka.

Hmm - teorii relativity vymyslel Albert Einstein, ovšem ten, pokud vím v Kolumbii nikdy nebyl. Prodíráme se krajinou plnou těsně na sebe navazujících zatáček, stoupáme a zase klesáme, hodiny ubíhají a den se zvolna mění v noc… Na pusté křižovatce u brány parku jsme o půl jedenácté v noci, to už dneska tu prohlídku nestihneme.

Ráno trochu poprchavá, ale to by nemělo vadit, když přece chceme do těch jeskyní? Río Claro je možná nejvýznamnější, ale určitě ne rozlohou největší. Je to spíš takový příjemný jednodenní výlet pro rodiny s dětmi. Procházka kolem řeky, krátké pokoupání v čisťounké řece a hned tři sportovní aktivity: hodně "libový" rafting, canopy a exkurze do jeskyně včetně brodění v nízkém sifonu.

Na to se právě Vašek těší, ale ouha strouha, jak ráno sprchlo, tak je sifon úplně zatopený a exkurze se nekoná! To je dost velké zklamání, když jsme se sem tak natrápili, procházka hezká, ale co dál!

Tak dáme aspoň tu canopy. Kdysi jsme to absolvovali v Kostarice a byla to pořádná jízda asi 80 m vysoko v korunách stromů! Tady jsou to tři kratší pasáže tak 10-15 m nad řekou, ale i tak moc pěkné, takový malý "Šum svistu"!

19. Medellín (i)

Medellín, který tu vyslovují Medežin 😝, je druhé největší město Kolumbie s hodně pohnutou historií. Tady žil a vládl asi nejznámější drogový boss všech dob, Pablo Escobar! Nahromadil obrovské jmění, byl známý až obludnou krutostí a zahynul kulkou den po svých čtyřiačtyřicátých narozeninách. Přičítá se mu zavraždění kolem pěti tisíc těch, kdo mu stáli v cestě - dvě stovky soudců, několika prezidentských kandidátů, drogových konkurentů a tisícovky policistů! Za ty dokonce vyplácel odměny.

Paradoxní je, že u obyčejných Kolumbijců, především těch nejchudších, je nesmírně populární - sice vraždil, ale taky dal vydělat 😜! Do jeho drogového kartelu bylo zapojeno několik tisíc lidí, kteří by jinak byli nezaměstnaní a bez prostředků. Nechal stavět byty pro nejchudší, školy, kostely… Navíc se "El Patrón" stal po své smrti jakousi ochranou známkou nebo maskotem Medellínu, obchodním artiklem! Jeho podobiznu tady najdete všude - na tričkách, pončech, magnetkách i na zdech! Především v "Comuna 13", chudinské čtvrti, kam se dřív neodvážila ani ozbrojená policejní jednotka - a dneska se tam pořádají exkurze s průvodcem! "Pablo Escobar tour" je největší tahák zdejších cestovek… Grafiti, pojízdné eskalátory místo chodníků, pouliční umělci, stovky stánků s nevkusem a tisíce turistů bez jediné myšlenky.

Dneska už se tady nevraždí, ale nám tu bylo i tak trochu - úzko.

20. Medellín (ii)

Medellin leží v údolí stejnojmenné řeky a hlavně na svazích okolních hor, k letošku má něco přes čtyři miliony obyvatel a většina jich žije právě v těch domečcích, nalepených jeden na druhý. Nejlepší pohled na jejich střechy a dvorky je z lanovky, která je tady součástí MHD. Na jednom z těch kopců je ekologická přírodní rezervace Park Arví, příjemné místo, kam jezdí na výlety místní i turisti - až na to, že přesně od 1. ledna 2026 se zvedla cena poslední části lanovky (linka L) pro cizince na hodně nepříjemných 26.700 pesos za jednu jízdu! Tam a zpátky to dělá v přepočtu přes 300 Kč a to už se za vycházku mezi borovicemi až tak nevyplatí!

Byli jsme trochu zaskočeni, protože tady, stejně jako v Bogotě je systém dobíjecí "tarjenty", jakoby "lítačky", která na nás najednou na kopci vyplázla jazyk… "Dobij si, nebo běž pěšky"! Řekla bych, že stejné potěšení z projížďky nad střechami můžete mít na té druhé lanovce, kam vám platí normální jízdné jako v autobusu - 3.200 pesos!

Procházka po Plaza Botero s jeho 23 obrovskými bronzovými sochami je naštěstí zadarmo, ale nejvíc jsme si užili o kousek dál, kde na malém náměstíčku hrála živá kapela tradiční kolumbijskou muziku! Dvě kytary, akordeon a šibalská zpěvačka, která byla sice občas trochu "pod cihlou", zato jí zpívání pro kolemjdoucí doopravdy bavilo - a nás taky!

21. Piedra del Peñal a Guatape

Asi dvě hodiny jízdy autobusem od Medellinu trčí v krajině plné jezer monolit Piedra del Peñal (220 m). Už z dálky je pohled na skálu "dechberoucí" - a zblízka bohužel ještě víc! Stovky aut, motorek a autokarů, přímo u paty skály restaurace, stánky se suvenýry a obří gypsová ruka, na které se všichni fotí.

Pokud jsem už někde zmiňovala Matějskou nebo Disneyland, tak tohle je další level, pro který už nedokážu najít přirovnání! Nahoru vede unikátní schodiště s třeskutými 702 schody po šestadvaceti patrech, zdálky to vypadá jako zaštupovaná ponožka (pokud ještě víte, co to znamená 😜).

Slušný sportovní výkon, který ale zabere dost času a my chceme ještě stihnout nedaleké městečko Guatape! Tuk tukem je to asi 10 minut! Městečko se honosí tím, že je nejbarevnější v Kolumbii - a to už je co říct! Kolumbijci milují barvičky! Všechny balkónky, okenice a často i celé zdi jsou pomalované jásavými barvami v odvážných kombinacích! Sytě žlutá s fialovou, brčálově zelená s růžovou... Tady navíc fasády zdobí naivistické reliéfy "zócalos" s motivy flóry, fauny, krajinek s "vaqueros" na konících i rodinné pohody.

Jestli je to naivní umění nebo kýč - těžko říct, ale fotky budou parádní, takové - kolumbijské!

22. Cartagena

Cartagena de Indias je "Perla Karibiku" a současně páté největší město Kolumbie. Staré Město s původní koloniální architekturou je zapsané v seznamu UNESCO, úzké malebné uličky s balkónky plnými květin, kde na každém druhém rohu posedávají prodavačky ovoce, tzv. "palenqueras" v pestrých kreolských šatečkách s turbany. Jsou moc fotogenické, ale za fotku chtějí zaplatit!

Baťůžkářská čtvrt Getsemani a o pár ulic dál už pro změnu luxusní moderní zástavba s mrakodrapy. Na nábřeží stojí těsně vedle sebe domy dvou největších kolumbijských velikánů - García Márqueze a Shakiry! Je to paradox na druhou, čisté linie červených zdí Márquezova domu a vedle koloniální palác Shakiry…

V katedrále Santo Domingo probíhá právě "mezinárodní" svatba, nevěsta je Kolumbijka a ženich Američan, je to velká sláva! A nedaleko v malém parčíku taneční vystoupení tradičních karibských tanců! Město žije non stop, je plné lidí, zvuků, pachů, pestré nabídky laciného pozlátka i luxusního zboží, ale i bezdomovců, kteří se povalují kdekoliv - v parku, na chodníku, na smetišti…

23. Islas Rosario

Dneska máme dovolenou, pojedeme na výlet! Islas Rosario je hrstka malých ostrůvků, rozesetých u pobřeží, z cartagenského přístavu tam jezdí desítky výletních lodí. Někteří návštěvníci si vyberou některý z ostrůvků a v příslušných cabañas stráví týden lehárem, ale mnohem obvyklejší je jednodenní lodní vyjížďka s návštěvou akvária na jednom z ostrůvků a koupání na vyhlášené pláži Playa Blanca na ostrově Barú.

Akvárium je moc hezky udělané, jednotlivé bazény jsou oddělené jenom sítěmi v mořské zátoce a v jednom se předvádí jednoduchá delfíni show. Na programu je válení sudů, stojka na hlavě, delfíni zpěv a skok vysoký! Není to taková bomba, jakou jsme před pár lety zažili na Kubě, ale je to pěkné!

Ve vedlejším bazénu plave hned několik žraloků (prý vouskatých) - ale ti cvičení nejsou! Na Playa Blanca je hlava na hlavě, ještě ke všemu je neděle! Výstava dámských tělíček všech věkových kategorií a hlavně velikostí je úchvatná, pravidlem je, že čím větší pozadí (i popředí), tím menší soudnost!

Plážové modely jsou tak roztodivné, že místy nevíme, co to vlastně vidíme - a to jsou prosím nositelky převážně matky od rodin a vzorné manželky! Moje nové distinguované plavky tady vypadají jako pracovní plášť školní uklízečky!

24. El Totumo

Dnes jsme konečně "spolkli hada" - naletěli jsme!

Můj Václav miluje sopky! K té na Puracé nás nepustili, vynahradíme si to teď a tady! Vulkán El Totumo má být unikátní "bahenní" sopka nedaleko Cartageny, ale hromadnou dopravou nedostupná, musíme (sakra neradi) s cestovkou! Není to úplně levné, v přepočtu cca 700 Kč/os., ale když je to takový unikát…

Tak sopka? Vulkán? Kupa hlíny, vysoká asi 15 m, kam vedou kluzké zabahněné schůdky, nahoře čtvercová nádrž 3x3 metry plná bahna, ve kterém se infantilně válí tělo na tělo 12-15 turistů. Bahno je překvapivě husté, vazké, nemá se do něj úplně ponořit, tělo se nadnáší jako špunt od šampusu! Celkový dojem: prasečí chlívek na hromadě strusky… "Služby" za jednotnou cenu: ohlídání bot 10.000 pesos, nafocení vlastním mobilem - 10.000, nevyžádaná pomoc s opláchnutím v nedaleké laguně - 10.000. Převléct se není kde…

Děsné a nedůstojné, ponižující! Zážitky sice nemusí být vždycky krásné, hlavně když jsou silné, popřípadě nezapomenutelné - na tenhle se pokusím zapomenout teď hned!

25. Do NP Tayrona

Když si v Kolumbii kupujte lístky na autobus, radši si nepřejte vědět, kdy TAM dorazíte! Nechcete přece ty milé lidičky nutit ke lhaní! "No, podle jízdního řádu tak za čtyři, pět hodin! Nebo spíš za šest - ale kdyby byl velký provoz… Možná tak za sedm! Hodiny ubíhají… a cíl stále v nedohlednu!

O půl osmé večer (tedy po přibližně 11ti hodinách) jsme na místě - u brány NP Tayrona! Už je sice tma tmouci, ale ten tajemně skrytý hostelík jsme našli - a je to úžasné, romantické místečko. Tentokrát se Booking opravdu vyznamenal! Absolutní romantika, dřevěný domeček nad řekou, samorostové schodišťátko, v pokojíku u stropu hrubé střešní trámy a rohože… Báječně tulácké pro dvojici "mochileros"!

26. NP Tayrona

Na úpatí pohoří Sierra Nevada leží jeden z nejoblíbenějších kolumbijských národních parků - NP Tayrona. Tomu taky odpovídá vstupné - od 1. ledna nám zase podražilo na hustých 100.000 pesos!

I tak jsme měli vlastně štěstí, protože park se dvakrát ročně na 14 dnů zavírá - a tentokrát to bude od neděle 1. února! Stihli jsme to jen tak tak!

Park nabízí čisté pláže a trek v džungli. Žije tady i několik posledních rodin indiánů kmene Kogui, kteří nosí bílé oblečení a dlouhé vlasy - a nechtějí se fotit… Nás lákal právě trek na jejich posvátné místo, Pueblito, jakoby menší a dostupnější Ciudad Perdida. Až pozdě jsme zjistili, že si indiánská komunita vymínila, že přístup k němu bude až na další pro návštěvníky uzavřený! Škoda, ale chápeme, že ty davy otravných bílých tváří už mohlo duchy zemřelých dost štvát!

Možná jsme se trochu přecenili - zatímco valná většina těch mladých, zdravých a nadějných projíždí první část výstupu na najatých motorkách, my samozřejmě pyšně klušeme pěšky! Nějakých cca 15 kilásku nás přece neskolí! Tedy přijde na to! Džungle má svoje stezky, plné balvanů a kořenů, nahoru dolů… K plážím je to pochopitelně pořádně strmě z kopce, písek podjíždí pod nohama, nějak nám ty kilometry narůstají! Míjíme tabuli s upozorněním, že se tady KDYSI vyskytoval i jaguár! Možná o tom pradědeček místního náčelníka slyšel? My taky něco slyšíme - řev divé šelmy se rozléhá pralesem, tak že by přece jenom…?

Už spousta zkušených cestovatelů se nechalo nachytat na přesvědčivé zpěvy vřešťanů! Vidět je v korunách stromů skoro není, ale slyšet jako z amplionu! Tak dál!

Jo, jo, stáří není pro sraby, motivace by byla, ale někde jsme cestou poztráceli nohy! Co by si tady asi počal Meresjev? Konečně jsme zase dole, pláž s bílým pískem - a do cíle ještě skoro šest kilometrů! Ne, to jsme museli něco špatně spočítat! Tak teď už přestává psina, na parkoviště shuttlů musíme dovrávorat do šesti, protože potom už nepojede nic! Už ani ty opičky nás nesmí zdržet! "Zaber, vole!" Přesný čas 17:58!

Tak tu ambulanci nechte pro někoho jiného (vážně tam parkovala), jen nás vysaďte na ty schůdky a jinak dobrý!

27. Chicamocha

Sláva, nespadaly mi tam brýle! A neupustila jsem ani mobil! Totiž - přežili jsme, a bylo to úžasné! Paragliding nad kaňonem Chicamocha je naprosto úchvatný a nikdy bych nevěřila, že se ho odvážím! "Paní, a to 'ste se nebála?" Bála - ale jenom chviličku! Řekli mi: Běž a leť!" Tak letím! Hluboko pode mnou na dně kaňonu teče řeka, kolem mne se vypínají neuvěřitelné monumentální horské štíty a já visím pod oranžovým křídlem vytržená z časoprostoru, kroužím tichým ptačím letem nad tou neskutečnou nádherou!

Těch 20 minut hrozně rychle uběhlo, ještě by se chtělo, ale dole čekají další Ikarové! Přistáváme. Dosedli jsme elegantně a s noblesou, ani to necuklo! Další je na řadě Vašek, stoupá hrozně rychle a vysoko, už je jen tečka na nebi a krouží mezi ptáky! Teď startují rychle po sobě další adepti, už je jich současně celá pětice, matečná pestrobarevná křídla křižují oblohu, Vašek přistává! Hopla - na poprvé se to nezdařilo, křídlo smýklo o vymezený čtverec a plynule pokračuje zpátky do prostoru! Pozemní personál se skvěle baví, o nic nejde a Náčelník získal pár minut letu navíc! Máme odlétáno a že to bude taková paráda, nikdo z nás nečekal…

Asi chci být v příštím životě - kondorkou!

Chicamocha (vyslovuj /tʃiːkəˈmoʊtʃə/ "čikemouče") prý znamená v jazyce Muisků něco jako stříbrná nit hor za úplňku. Nejvyšší hora - ano jmenuje se taky Chicamocha - se vypíná až 2km nad dnem kaňonu.

Centrum adrenalinových sportů San Gil nabízí rafting, canyoning, bungee jumping a další povyražení z nudy všedních dnů, včetně paraglidingu, který nám připadal cenově i co do zážitku úplně nejlíp - Zn.: "Cena - výkon" 🤗. Startovačka paraglidů je asi ve 1200m nad dnem kaňonu, kde teče řeka, která se jmenuje, možná poněkud nepřekvapivě, Chicamocha. Vlastní doba tandemového letu je 20-25 minut a nejlepší možná cena 220.000 pesos (asi 1.250 Kč) je včetně oběda! Takový zážitek jednou za život se vyplatí (jen ta letenka do Kolumbie jej trochu prodraží 😃).

28. Villa de Leyva

Villa de Leyva je snad opravdu nejhezčí městečko v Kolumbii. Malé, intimní, s úzkými uličkami a barevnými nízkými domečky se žaluziovými okenicemi, s dřevěnými balkonky, teráskami a verandičkami plnými květin… Dýchá z toho španělský koloniální duch…

Jeden dům je ale úplně jiný a unikátní! Casa Terracota je celá postavená z hlíny a vypálená jako keramika! Stavbu i interiér navrhl architekt Octavio Mendoza jako vzorový ekologický dům, ale je to především úžasné umělecké dílo. Fantazijní interiér se nepodřídil vůbec žádným obvyklým pravidlům a čiší z něj absolutní svoboda představivosti. Ložnice, koupelna, kuchyně i hala s proskleným stropem - tady by se dalo žít a ne jenom bydlet! (Galerii fotek si můžete otevřít zde.)

29. Museo El Fósil

Mezi poklady Villa de Leyvy patří taky "Museo El Fósil", postavené přímo na místě nálezu jedné z nejzachovalejších fosilií skoro 7 metrů dlouhého Kronosaura, pradávného předchůdce krokodýla. Stáří se odhaduje na 110-115 milionů let!!!

30. Vašek chytil anakondu

Nedaleko města Yopal v bažinaté krajině plné pastvin a vaqueros to zničehonic zavířilo v bahnité louži a naše průvodkyně Iris, ostatně jenom díky ní jsme se sem dostali a mohli být účastníky nadcházející super akce, užasla.

"Máme tu partu herpetologů z USA a hledáme pro ně už třetí den anakondu!" Komusi zavolala a za čtvrt hodiny dorazila sekce hadařů na koních. Bez cavyků ze sedla rovnou do bažiny - a už ji mají, už ji drží! Je úžasná, asi 5 m dlouhá, tlustá jako stehno (ne moje 😂). Pět chlapíků se s ní válí v bahně, půvabná vědkyně v bílém tílku si chytla ještě jednu, menší! Tedy přesněji samce anakondy velké (green anaconda). Na jejím FB a Instáči je video, kterak ho pouští zpět do bažiny.

Je to neuvěřitelná klika, naprostá 💥BOMBA!💥 Za odměnu jsme se i my mohli pomazlit s hadicí! Některé věci se nestávají často - ale občas ano!

31. Znáte Monguí?

Bogotu a Medellín zná každý - ale znáte Monguí? My ano! Je to malé horské městečko a je proslavené ruční výrobou kopacích míčů. Denně se jich tady vyrobí kolem dvou set a uživí skoro polovinu obyvatelstva. Popravdě fotbal nepatří zrovna k mým koníčkům, ale uznejte, že za zmínku to rozhodně stojí.

To, co sem přivedlo nás, je další pokus o trek na Páramo. To zdejší, Páramo de Ocetá naštěstí není ani NP, ani rezervace a i když informace o něm jsou spíš mlžné než využitelné, mělo by být o dost levnější, i když schůdnější asi ne 😜.

Vstupné se prý neplatí a průvodce NENÍ povinný - ale stejně se mu nevyhnete. Takže co si z toho má člověk vybrat? Vybrali jsme si cestu českou, trampskou, tedy "Vono to ňák dopadne"… Časně zrána jsme vyrazili "na sólovku", vzhůru do hor, strmou ulicí podél katedrály, vzhůru po schodech ještě strmějších, do kopce až k místu, kde se zhruba po dvou hodinách písečné cesty dělí.

Tam jsme byli lapeni strejdou s koníkem, který trval na tom, že bez průvodce nás dál nepustí! Ne a ne, máme jít zpátky dolů, na náměstí, kde je info centrum (tj. cestovka) a objednat si průvodce na zítřek! Dneska dolů a zítra zase nahorů? Ježíš, strejdo, tak se smilujte! Rádi zaplatíme (i když lhát se nemá a ono slovo "rádi" tam nepatří). A strejda zas že ne. A jó a né, půl hodinky jako nic, navíc s tou španělštinou…

Když už to vypadalo skoro beznadějně, najednou přes klopotný překladač oznámil, že za 100.000 pesos by se mohl stát naším osobním průvodcem! Sláva, jde se! Jde, ale ztuha! Strmé stoupání, ve 3.500 m.n.m. už se dýchá hůř i mladým a zdravým, takže já se svými sedmi křížky plus, doprovázena astmatem 2. stupně zrovna rychlostí neohromím… Máme krásné počasí (a to v horách vždycky být nemusí), výhledy jsou "dechberoucí" - doslova!

Vašek se občas kousek sveze na koníku, ale mně se bez sedla nechce… Klopýtání poctivě metr za metrem a Páramo pořád nikde! Přece jsme chtěli vidět ty klejovky! Tady se jmenují Frailejon, jsou krásné, vzácné a vyskytují se právě jenom ve výšce kolem tří a půl tisíce metrů! Před polednem už vážně nemůžu! Vidíme je na dálku na protějším svahu, ale to je hrozně daleko! Nakonec jsme se dočkali! Sice přesně v tu chvíli, kdy se spustil obvyklý odpolední liják, ale máme je! Úžasné, jedinečné!

Dolů to šlo samozřejmě o dost líp, i když už se nám únavou klepala kolena, v šest večer překračujeme práh našeho hostlíku… Ty boty jsme si ještě přece jenom zuli…

32. Matarredonda

Opouštíme horské masivy i fotbalové míče a v rámci systému "hvězdicových výprav" se vracíme, i když ještě ne naposledy do Bogoty.

Před odletem do Leticie nám vybyl jeden den a jeho promarnění by Velitel nepřipustil - uděláme si jen takový malý výlet kousek za město. Ne, chodit už moc nebudeme, jen tak, aby se neřeklo…

Někdy by se člověk smíchy potrhal - včera jsme na treku div nevypustili duši - a v Matarredonda, hodinu autobusem z Bogoty máme všechno na stříbrném podnosu. Vstupné za pár šupů (19.000 COP/os, tj. asi 200Kč za oba) a dvě báječné okružní trasy po vrstevnici, většinu času po rovině - a všude kolem stezky klejovky, kam oko pohlédne.

Vybrali jsme si tu, která je mojí duši bližší, neboť se jmenuje "Abuella", tj. "Babička"… Měří něco přes šest kilometrů, výhledy, vodopád, paráda a Páramo 😂!

Kdo nemá sebemrskačské sklony a potřebu pokořit vrcholy - má tady všechno jako na dlani a skoro zadarmo!

Nafotila jsem možná víc, než za celý měsíc - a nebýt toho, že tam Vašek v zápalu fotografického rauše ztratil brýle, neměl by tenhle den chybu!

33. Na jižní polokouli

Ještě nám chybí jedna oblast. Do nejjižnějšího výběžku Kolumbie - několik málo stupňů pod rovníkem - jsme přelétli vnitrostátní linkou z Bogoty. Letiště spojuje několikrát denně Leticii s Bogotou a s pár dalšími místy v Kolumbii. Město Leticie je brána do Amazonie, leží na strategickém trojstátí Kolumbie, Brazílie a Peru, Tres Fronteras!

Kam se hrabe Cimrmanovo: "Jdu na sever, jdu na jih!" Město, přesněji "souměstí" kolumbijské Leticie a brazilské Tabatingy, kde státní hranice procházejí ulicemi, je samá směnárna, samá cestovka, tady vám nabídnou vyjížďku na lodičce nebo trošku nepohodlné pohoupání v hamace v džungli přes noc za pár set USD, no nekup to, když je to přece taková exotika 😄!

Z přístavu několikrát denně vyjíždí expres loď k resortům na březích řeky a taky do městečka Puerto Nariño, kam máme namířeno i my, protože v nedalekém jezeře Lago Tarapoto je šance vidět růžové delfíny!

Bílé myšky už vidělo spousta lidí (a moc je to netěšilo), o růžovém slonovi se hodně mluví (ale nikdo ho neviděl), ale růžoví delfíni opravdu existují! Důkaz provedu úporným tvrzením! Mají tu dva druhy - růžového a šedého, bohužel chybí ten, který má v přídomku "skákavý"! Ti zdejší prostě neskáčou a neskáčou, občas se na hladině objeví oblouk hřbetu - a hned je FUČ! Než mozek vyhodnotí situaci, vyšle příslušný signál k prstíku na spoušti, aby ten se zpožděním nasnímal obraz - tolik trpělivosti Dolfík prostě nemá! Viděli jsme oba druhy a přísahám, že ten vzácnější je OPRAVDU sytě růžový - ale foto není! Vyjížďka to byla moc příjemná, ale holt růžová je růžová 😔! Pink!

Večer jsme si ze samého zklamání zašli na večeři do stánku, kam chodí místní. Chlápek tam má začouzený gril s dřevěným uhlím a na roštu laskominy! Chorizo, pechuga (což není ryba, ale kuřecí prsíčka), carne montano (divočina)… A to v tom bananovém listu? "Pirarucú" - Arapaima! Taková maličká? Od Jakuba Vágnera vím, že je to největší sladkovodní ryba na světě, může měřit i tři metry a vážit až 200 kilo (i když tolik bych asi stejně na posezení nesnědla)! Porce to byla i tak pořádná. Těžko popíšu chuť i konsistenci, jako ryba to rozhodně nechutnalo a nemělo to jedinou kůstku! Nejblíž asi "nebeská mana!" Nebo víc lidově "nebe v hubě"!

Druhý den jsme ji v Rezervaci Wochine viděli naživo. Tedy - rezervace je trochu silné slovo, prostě malá farma, která v rámci oblíbeného eko programu chová dvě arapaimy a jednoho kajmana. Arapaimy jsou vlastně chráněné, ale indiáni je lovit smějí. V noci bohužel zase lilo a voda v jezírku je zakalená, ale přece jenom jsme viděli ten důstojný kolos, jak se pomalu pohybuje pod hladinou. Odpoledne jsme ještě navštívili indiánské osady hned za městem. Polorozpadlé a často asi nikdy nedostavěné chatrče z nehoblovaných prken, žádné dveře, jen usmolený cár látky - ale u každé satelit a uvnitř jede televize na plné pecky. Pracovat, nebo prostě něco dělat jsme tu neviděli nikoho, i když na volebním plakátu pod oknem se skví nápis "Aqui se trabajando"! Před jedním barákem si dvě malé holčičky hrají s velkým psem a něčím ještě mrňavějším… Už jsem měli letos opičku? Já jo, a úplně nasucho! Bez zaváhání mi vylezla po nohavici a rukávu rovnou za krk a odmítala se pustit! Možná mi chtěla vynahradit ty delfíny! Že neuvidím jaguára mne nepřekvapilo, výskyt je na úrovni bájného jednorožce (ale i ten je asi častější), ale aspoň mravenečníka nebo pásovce mi osud dopřát mohl!

34. Směr Bogota

Leticie není zrovna krásné město a v podstatě tam není lautr co dělat! Je to prostě uzel - letecký, lodní, mezistátní… Aspoň jeden zážitek však nabízí. Každý večer kolem šesté se do centrálního parku Santander slétají tisíce ANDULEK! Vracejí se v celých hejnech do noclehu na stromech, které jsou potom celé obsypané jakoby zelenými plody a řev je naprosto ohlušující!

Vlastně je to pro nás trochu symbolické - ony přilétají a my odlétáme! Zítra už budeme v Bogotě a pozítří Madrid, Mnichov a konečně matka měst - Praha!

Snad jen ten ohlušující vřískot při startu bychom si mohli odpustit - vždyť přece létat je tak snadné 😘…

35. Domů

Loučíme se s Kolumbií, za šest týdnů se rozhodně nedalo stihnout všechno. Něco se podařilo, něco ne, ale to k cestování na vlastní pěst patří! Kdybychom měli všechno na stříbrném podnosu, ani by nás to nebavilo, každá výprava je tak trochu výzva.

Děkujeme moc všem, kdo na nás mysleli, drželi nám palce a četli naše příspěvky! A že vás bylo (já vás totiž vidím 😘)! Chtělo by se napsat díky, Andy, Vláďo, Zuzi, Zdeni, Čtyřko a TAKu - a všem dalším jmenovitě, ale to by mi adresář nestačil! A velké, největší DÍKY našemu styčnému důstojníkovi a správci sítě, kamarádovi Ivanovi, který obětavě skoro denně přeposílal moje klopotné příspěvky z WhatsAppu na FB, opravoval překlepy a nejasnosti, doplňoval cenné informace a upravoval ty děsné fotky z mobilu, jak jen to bylo možné! Na ty pořádné, z doopravdického foťáku si budete muset počkat, až bude hotový pořad🤗! Těšíme se na vás, na rodinu, na domov (a taky na vlastní WC prkénko 😂)!

Maucta Saša "Wickie" Ryvolová & Vašek "Vlk" Lomič

Všechny fotky a videa najdete zde… Pozor náhledy jsou na dvou stranách - 1 a 2