66./119. Stezka - 8.-12.5.2024

• 1.-4. Ubytovna Sokola Brtnice, U Pivovaru 762

Prolog

Zajištění se chopil 4kou milovaný vyjednavač Roman. (I když, popravdě řečeno, vždy se najde několik rýpalů, kteří dbají, aby mu sláva nestoupla příliš do hlavy). Na ubytovnu Sokola Brtnice mělo spadeno více tras, jejichž vedení uvažovala o jednom nejspíše o dvou noclehách. Avšak do tabulky TABU noclehů nic nezapsali, zatímco Roman obsadil operativně noclehy 4, které jsme promptně zabukovali ve zmíněné tabulce.
A tak jsme začátkem ledna měli v ubytovně zamluvených 40 lůžek, ale hospoda nebyla, neboť nájemci dostali v prosinci výpověď. Navíc starosta Sokola a zároveň správce ubytovny, nechtěl vůbec slyšet o možnosti improvizovaného spaní ve spacácích. Romanově diplomacii se podařilo dosáhnout přislíbení přistýlek a Sokolové pro nás zařídili v objektu i „výdejnu jídel“, dovážených z Radniční restaurace. Ve výdejně bychom mohli i posedět. Ale bez nápojů! Ty jsme museli zajistit ve vlastní režii. Pepa Vosol přivezl pípu a odhadnutých 8x30 l jihlavského 11° Ježka a Roman zajistil víno ve „vacích“. Podle pivníku a „viníku“ se nakonec díky velmi omezenému přístupu k naším zásobám vypilo 319 piv a 16 litrů vína. Naštestí to jistila Julie. Ranní „švédské stoly“ zorganizovala parta šikovných děvčat - budoucích provozovatelek této hospody - a dlužno řící, že snídaně byly perfektní. Taky je pan správce zkritizoval „že nás moc rozmazlovaly“.
Pravdou jest, že restaurace/výdejna je stále v rekonstrukci a před Velikonoci chyběly leckde dveře o obkladech nemluvě… Rovněž přístup do "konzumační místnosti" byl možný jen po nouzovém schodišti a nikoli z budovy, což nám poněkud mařilo konzumaci našich nápojů mimo "oficiální otevírací hodiny".

Brtnice

Pro houfný odjezd na Stezku jsme využili přímý autobusový spoj do Brtnice z Prahy-Roztyl. Ve středu 8.5. v 9:30 se nás tam sešlo 11. Po poněkud klikaté cestě (díky nehodě na D1) jsme před dvanáctou byli na místě. Ubytovna byla přístupná až ve 14 hod, tak jsme dali výborný oběd v Radniční restauraci a pak se vydali na „průzkum“. Prohlédli si sochy na barokním mostě před radnicí, nahlédli do kostela sv. Jakuba Většího a vyšli do kopce k bývalému klášteru paulánů a kostelu s věží blahoslavené Juliány de Collalto. Na věž jsme vystoupali, ale z pohledu na Brtnici z výšky nic nebylo, neboť okna byla uzavřená. Ale stál zato pohled shora na klenutí kostelní lodi. Výhledu jsme si pak užili z prostoru bývalé zámecké zahrady. Blížila se 14. hodina a tak jsme přes zámecký park a kolem zámku došli ke kýžené ubytovně. Mezitím dojedší Roman přebíral pokoje a snažil se ukecat správce, že večerní zavírací hodina ve 22 nepřipadá v úvahu. (Problém byl v tom, že vstupní dveře do výdejny-restaurace byly usazeny opačně, takže je nebylo možno zamknout zvenčí a proto správce musí přijít a zevnitř je zamknout, z restaurace se do ubytovny vnitřkem nedalo projít). Podařilo se to ukecat na půlnoc. Postupně jsme se scházeli a sjížděli. K večeři byly výborné šunkofleky, pivo i víno už teklo a večer mohl začít. Byla vyvěšena trasová vlajka a hudba hrála. O půlnoci nás přišel zástupce starosty Sokola vyhodit a zamknout, ale byl to rozumný člověk, takže se mohlo sedět dál a při odchodu „hlavně zhasnout a dveře zabouchnout“, což se uskutečnilo i po ostatní večery určenou zodpovědnou osobou z našich řad.

Čtvrtek byl zasvěcen cestě na hrad Rokštejn údolím říčky Brtnice. Romantická cesta vedla po modré značce většinou podél vody. Na stráních hluboko zaříznutého údolí byly vidět následky kůrovcové kalamity, suché stromy už byly odvezeny (jak to z těch svahů dokázali?). Na místě, kde chyběla lávka, jsme se rozhodli nebrodit, ale pokračovat po stejném břehu. Došli jsme k silničce, říčku překročili a pokračovali na hrad. Hrad Rokštejn je mohutná zřícenina a má tu výhodu, že se k němu nemusí stoupat! Zde se povedlo domluvené setkání s Janičkou Šedovou a kusem šestadvacítky. Na hradních ruinách jsme pojedli, popili, zahráli, zazpívali. Hrad byl v údolí, takže následoval výstup po zelené do Panské Lhoty. V tomto velmi suchém, bezhospodovém kraji jsme se těšili a byli zvědaví na „Samoobslužný bar Mechov“. Byl tam a fungoval, po kontrole občanky a zaplacení kartou či hotově pivo vydal (někdy až na mnohonásobný pokus). Pak už cesta pokračovala po zelené a žluté, po silnici i silničkách k ostrému sestupu do Brtnice.
Radniční hospoda a kavárna na náměstí (kde jsme přivítali čtvrteční dojíždějící) byly zaslouženou odměnou za dobrých 15 km cesty. V 19 hodin nás konečně pustili k našemu pivu. K večeři byl docela dobrý přírodní sekaný řízek s brkaší. Večer se pěkně hrálo. Můrovou přesvědčovacímu talentu se podařilo zařídit, že dojel Kosák z relativně blízké Rohozné. Dojel, ale díky tomu, že Můra zařídil, že pro něj Bundáš do Rohozné z Pyšel dojel a do Brtnice a zpět do Rohozné ho dovezl. Velké díky všem třem!!

Na páteční poledne jsme měli domluvený oběd v širokodaleko jediné vařící hospodě v Kněžicích. Vydali jsem se tam přes Collaltovský zámeček Aleje. Po cyklostezce přes Jestřebí a Brtnickou alejí. Zámeček na krásné mýtině zlákal k posezení na louce či v kruhovém altánu. Kněžickou alejí jsme pak kupodivu sešli do Kněžic, kde nás v hospodě čekalo vepřoknedlozelo a dobré pivo. A hrálo se tam. Cestu do Brtnice usnadnil autobus, ale většina se tam vydala hezkou cestou kolem rybníků a říčky Brtnice. V sobotu jsme měli též oběd v Kněžicích, cesta vedla tentokrát po zelené přes Chaloupky. K obědu jsme měli velmi dobrý guláš. Bylo to dobré a paní hospodská - narozdíl od brigádníků předchozího dne - moc šikovná. Někteří přijedší se v sobotu vydali na Rokštejn. Ale o tom poví Kačenka.

Z autobusu, v němž jsme s Helenkou statečně ladily stezkovou formu už z pražské Florence, jsme vystoupily přímo v Kněžicích naproti hospodě. E karčma labolas, jak se o burácející osvěžovně říká v romštině (pro zvědavce „hospoda hořela“, samozřejmě míněno metaforicky, ne že bychom vstupovaly do požářiště). Jen úvodní líbání a objímání nám trvalo minimálně 44 minut. Řada lidí obědvala, ale netrvalo dlouho, a začalo se i hrát. My s Helenkou jsme se rozhodly, že tentokrát budeme bánit za světla, a díky tomu jsme ze svého výhodného stanoviště na hospodských schodech měly výhled na všechny Stezkaře, co znavení dopoledním pochodem z Brtnice do Kněžic postupně odjeli přistavenými autobusy zpátky na základnu.

Na pěší část výletu podél potoka jsme zbyli – teď chvíle napětí – čtyři! My dvě, Honza Kovboj a Venca Samohel. Ačkoliv šlo z počátku všechno hladce, v jistém momentu jsme se my dvě přebrodily přes potok a pánové zůstali na druhém břehu. Z louky odkvetlých pampelišek a vleže jsme sledovaly jejich odhodlaný boj s živly a nesnadný postup podrostem, ale zdálo se, že do místa určení nakonec dojdou. Ale ouha, v TJ Sokol Brtnice se ukázalo, že Venca Samohel chybí.

Když se asi po dvaceti minutách objevil, crčela z něj sice krev, ale šťastně se smál. Vyprávěl nám potom tuto stezkovou příhodu: Při pochodu podél Brtnice na něj přišlo ujímání. Rozhlédl se a ve stráni nad sebou uviděl padlý kmen. I řekl si, že mu poslouží jako latrína s výhledem do kraje. Vyškrábal se nahoru, zasedl, jal se konat, a v tom se pod ním kmen prolomil a on se i s výsledkem své usilovné práce skutálel zpátky k potoku. Neptejte se mě, kde byla v té době kytara – nevím. Ale přežila to, a přežil i Venca, byť se stal živoucím důkazem leitmotivu českých snářů „hovnem se mazati, velikého důstojenství nabudeš“.

K večeři byl řízek s bramborovým salátem. Mňam. Brzy se začalo hrát, a hrálo i tančilo se mocně a neúnavně. Mám-li vypíchnout nějaký moment z tanečního pořádku, tak mimořádný úspěch zaznamenala Helenka suplující Kovbojovi nepřítomnou Alenku. Ta rytmická práce nohou! Pomalu jí nestačil ani sám vynálezce nepodivuhodnějšího párového tance všech dob. Také náš milý šéf se později nechal zlákat k několika rychlejším, a dokonce i rokenrolovým číslům. Roman pak vymyslel, že když jsem tím pátým členem čtyřlístku, měla bych dostat úkol, a určil mi stráž nad zavřením hospody. Cítila jsem takovou váhu zodpovědnosti, že si po dlouhé době pamatuju celý večer. Rozcházeli jsme se – někdo na ubikaci, někdo do spacáku na hřiště – kolem čtvrté. Byl to moc povedený večer.

Nás nově přibylé pak ráno příjemně překvapila bufetová snídaně se skvělým místním chlebem a výbornými domácími pomazánkami. Občerstveni chutnou stravou jsme se posléze ve dvou turnusech přesunuli na zámek Brtnice na komentovanou prohlídku. Brtnice překvapila především svou nesmírnou rozlohou (představa, že si ráno zapomenu v ložnici na 3. nádvoří kapesník a vzpomenu si až na 1. nádvoří v konírně, byla jako z hororu). Dále nás udivovala všudypřítomnost ohavně zčernalého sovětského cementu, který v zákrutách zvících obří zubní pasty sice neudržel historickou omítku a stropy, ale sám drží neomylně, a nelze ho ani sbíječkou odpárat. A naučili jsme se dvě nová slova: „předprseň“, neboli hradební ochoz ve výšce ženských ňader, a „enfiláda“, čili průhled sérií dveří umístěných na stejném místě v řadě po sobě jdoucích místností. Rázná průvodkyně si trochu šlapala na jazyk, takže zpočátku jsme tomu mylně říkali enchiladas. Po kultuře přišel čas zase na trochu toho pochodu. Někteří se vydali znovu do Kněžic, další zamířili na zříceninu hradu Rokštejn, kde někteří byli již ve čtvrtek.

Tato trasa skýtala příjemné rozptýlení v obci Panská Lhota, kde zřídili samoobslužný pivní výčep. Placení a čepování bylo pro některé z nás skoro stejně zábavné jako samotné pití piva. Když se lid čtyřkový navečer opět shromáždil v brtnickém Sokolu, proběhl ještě nácvik synchronizovaného lyžování, které trasa č. 6 chystala jako jednu ze dvou trasových soutěží na zakončení. Borci Bláha-Bláhová, Lomič, Ryvolová a trenérka Eichingerová se v zástupu připoutali ke dvěma paralelním prknům a pokoušeli se po bývalém kluzišti před hospodou sunout kupředu.

Výsledek nebyl nijak přesvědčivý, všichni neustále vyklouzávali z provázkových úvazů a na střídačku padali, čímž pokaždé strhli k zemi celé mužstvo. Když se navíc při snídani ukázalo, že se rozpadl i tým požíračů vajec natvrdo, nevypadalo to se čtyřkovou účastí na soutěžích nijak valně.

Na Zakončení v Lukách nad Jihlavou a do Prahy

Nedělní ráno nás všechny zastihlo trochu zmuchlané, byť sobotní radovánky byly krotší a končily v soudnou hodinu. Probíhala inventura vypitých a nevypitých zásob – zvlášť někteří, třímající v každé ruce plnou flanděru, nevěřícně kroutili hlavami, kolik jim toho zbylo. Motorizované jednotky vesměs balily a odjížděly, pěší členové 4. trasy využili nejrůznějších možností přiblížení (vlakem, autobusem) do Luk nad Jihlavou. Ve 12:36 zahájila 6ka zakončení a po úvodních formalitách se ihned přistoupilo k rozstřelu trasových družstev na lyžařskou soutěž.

Příjemným překvapením pro naše borce byla skutečnost, že lyže si bylo možné pomocí lanek ovládaných rukama přitahovat k noze. To fungovalo mnohem lépe než naše provizorní provázky, a tak jsme za mohutného povzbuzování „udavače“ Vobrázka a hlasitého pokřiku HOP! HOP! první rozstřel přesvědčivě vyhráli a postoupili. V dalším kole pavouka jsme sice podlehli mladším, nicméně ve finále jsme se dobrovolně zapojili jako třetí tým, a pozor, získali jsme fantastické, nijak neohodnocené, úplně zbytečné, ale psychologicky nesmírně významné druhé místo! A podařilo se sestavit i tým požíračů vajec a jejich loupačů, v nějž už nikdo nedoufal. V obměněných rolích to byla sestava Vobrázek, MaPe, Eva, Jitka a Venca Samohel. Také v této soutěži jsme postoupili, abychom nakonec nevyhráli, ale to vůbec nevadí, hlavně že jsme v obou soutěžích postavili družstva, důstojně jsme zabojovali a neskončili poslední.

A protože byl Den matek, vymyslela stezková „mládež“ (rozuměj čtyřicátníci až padesátníci) takovou legraci. Veronika vyhlásila tlampačem, že se našla jistá ztracená dítka – třeba Vašík Řehák, Monička Snítilová nebo Kačenka Ryvolová – a že si je jejich maminky mají přijít vyzvednout za dřevěnou ohrádku do horního baru. (Pozn.-iš- Wickie příkladně spurtovala a brala stupně na tribuně po dvou, jako kdyby byla v treninku na olympiádu masters v přespolním běhu. Naopak se prý vyskytla matka z jiné trasy, která celou akci pro… na WC. A aby toho nebylo málo, mohli jsme utěšovat ve vlaku smutnou JCh, jejíž synek se neztratil…) Když tam maminky přišly, čekali je jejich milující potomci se sklenkou oblíbeného nápoje a popřáli jim k jejich svátku. Co vám mám povídat – jedno oko nezůstalo suché, bylo veliké dojímání! Pohled na tváře „dětí“ zarostlých vousisky a zbrázděných vráskami, kterak se objímají se svými seniorními zasvětitelkami do TAKového národa, byl opravdu jímavý. Zbytek zakončení pak už probíhal podle klasického scénáře: trasové fotografování, buřty, pivo a panáčci, a samozřejmě mezitrasové družení.

To pokračovalo i ve stezkovém vlaku, který přijel později, ale vlastně to nevadilo. Jako vždy se v některých vagonech pospávalo a v jiných se ještě z posledních sil a zbytků hlasivek hrálo a zpívalo. 66. TAKová Stezka je sice za námi, ale my už se teď těšíme jak na ty trasové s pořadovými čísly 120 a 121, tak na další TAKovou, už 67. Stezku (122. 4kovou) na podzim roku 2025.

4kové fotky jsou zde… (na více stranách; na stránku se načte max. 80 položek)Fotky z 66. Stezky od autorů z jiných tras: PeS/t1, PaS/t1, JitKo/t1, TondaPet/t1, PetrK/t2, TondaP(čt)/t15, TondaP(ne)/t15, Zdenál/t17,...
Video, kterak 4.trasa vítězí v rozchodu (autoři: Komoňovi/t1 a Lubor Šmíd/t1 [Zakončení - čas 4:47])