TAKová bálová perlička


Uvěřitelné věci se dají vymýšlet,
neuvěřitelné se musejí stát.

Základní novinářská poučka

Co se stává před bálem, na bále i po něm... TAK trochu v aprílovém duchu

Dne 1. dubna 2011 proběhl v KD Vltavská Aprílový TAKový bál. S ohledem na poměrně nesnadno uchopitelné zadání se masky účastníků pohybovaly v značně širokém spektru. Námořník, Brouček, Superman…

My s Václavem jsme zvolili originální úbory jemenských muslimů, které jsme si přivezli z jedné z našich cest. Jsme detailisté, takže jsem pro větší údernost k úboru přidala ještě plastový granát, který mi ovšem už během dvou tramvajových zastávek maně vyklouzl a elegantně se prokutálel vozem MHD mezi pasažéry… Do vrabců jako když střelí!

Dál už večer probíhal (alespoň se tak jevil) poměrně standardně. K tanci, poslechu, ale i vizuálním vjemům hrál (dle našeho soudu výborně) Malý Taneční Orchestr Universal Praha a většina účastníků se, jak doufám, vzdor předchozím rozpakům stran výběru kapely, bavila skvěle. Zvlášť vysoce bych hodnotila pěvecké i taneční výkony Franty Skály.

Ráda bych podotkla, že jsem hrdá na to, že jsem členkou tohoto společenství - krom dalších důvodů i proto, že z hloubi duše obdivuji schopnost a ochotu lidí, často ve značně pokročilém věku a namnoze i vysokému společenskému postavení a pracovnímu nasazení aktivně provozovat happening. Pozorovat váženého pana profesora Matfyzu v důchodovém věku, an trsá „na plné koule“ s luznou paní doktorkou v mladistvém úboru z 60. let je balzám pro mou duši. Z druhého pohledu oceňuji i ochotu mladé generace podílet se na jančení nás - flexibilních staříků. Skloubení těchto dvou elementů (např. v předtančení) je důkazem, že naše společenství je stále živé a nežije pouze z historie - byť slavné. Osobitá choreografie ve „Sklepáckém“ stylu korespondovala s celým pojetím večera - škoda, že nedošlo na obvyklou půlnoční reprízu! Ráda bych si ji užila ještě jednou.

Užili jsme si to – i přes to, že jsem se místy v černém šaršafu s průzorem pouze pro oči trochu dusila. Před druhou hodinou ranní kapela dohrála a všichni se ubírají do svých domovů, aby zaslouženě spočinuli. Potud by se průběh oslavy Apríla mohl označit za normální. Mohl…

Existují lidé, kteří se vlastním přičiněním dostávají často do nestandardních situací. Existují ovšem i takoví, kteří se do nich dostávají BEZ vlastní viny, jaksi řízením osudu, místy poněkud škodolibého. Patřím k nim. Mně se prostě věci STÁVAJÍ.

Jak jinak označit to, co následovalo? Ve dvě ráno stojíme zcela krotce na tramvajové zastávce na náměstí Strossmayerově. Tramvaj přijede až za 10 minut a TAK dáváme „kouř“. Náhle vnímám odkudsi z prostoru cosi jako nesouhlas. Zdvihám oči. Následuje ustrnutí. Na druhém konci refýže postávají totiž tři osoby. Muž a dvě ženy. ZAHALENÉ ženy! Jenže ony jsou na rozdíl od nás pravé – a pohoršené, neboť slušná muslimská žena přece nekouří!

Chvíli si špitají, načež se muž začíná ledabyle procházet po nástupním ostrůvku. Ledabyle, leč směrem k nám… Po chvíli se osmělí. „Tak odkud, souvěrci? Z Jemenu? Ne? Aha, takže z Francie? Jste tu dlouho? Já jsem z irácké ambasády a jmenuji se Khalid.“ Lžu nerada a po pravdě řečeno většinou dost neuměle. Ráda bych mu vysvětlila, že je všechno trochu jinak. Moc to nejde. Můj klopotný pokus začíná tím, že jsme měli oslavu. Anglicky „celebration“. Ach, jak je to krásné, že i v České republice existuje muslimská menšina, která svou víru oslavuje, byť i v datu tak odlišnému od narození Proroka! Mohl by nás pozvat zítra na kávičku?“
Pokusila jsem se – pámbuví že pokusila! „Díky za vaše laskavé pozvání, pane Khalide – bohužel odjíždíme na víkend ke hrobu našeho příbuzného mimo Prahu…“ Nevadí, madam. Můžeme to tedy nechat na pondělí? Dáte mi prosím vaše telefonní číslo? Rád zavolám. Dobrou noc – a bylo mi potěšením!“

TAK. Tohle se prosím opravdu může stát jenom mně! A co teď s tím? Mám ráda lidi bez rozdílu barvy pleti i vyznání a vážím si nabídnutého přátelství. Jak ale, krucisakra, z tohohle vybruslíme? Těžko přece můžeme tomu dobrému muži říct, že to všechno byla jenom taková psina! Ještěže jsem aspoň ten granát už měla v kapse!

Tento příběh je pravdivý, protože Vám ho vyprávěla Vaše „černá vdova“ Wickie Ryvolová, 4.trasa.


Další odkazy:

Sdílej to!

Karolina

sobota 02. duben 2011 15:10

Co teď s tím? Vysvětlit mu to už asi nedokážete - takže rychlokurs arabštiny a hurá na kávičku!

ToRo

sobota 02. duben 2011 14:20

sdílím ten úžas a nadšení nad tím společenstvím... ať nám to vydrží.

A poté mou podobnou zkušenost z tramvaje. Před léty jsem vezl krabici bílých myšek. Byly určeny Petrovi Kobiánovi jako svatební dárek. Vlastně to byla náhrada za holuby, které jsme chtěli nachytat na Václaváku. Moc to nešlo a tak jsem je opili rohlíkem, máčeným ve stoličné vodce. Sice se dařilo, ale důchodkyně, užívající se velkoměsta na nás poslaly Veřejnou bezpečnost. Tak jsem ve Zverimexu koupil ty myšky a napadlo mě se podívat, jaké to jsou fešandy. Prudké brzdění, krabice upadla a než jsem ji sebral, dvě utekly. Tenkrát tramvaj necivěla a já vystoupil a na refýži se moc nezdržoval.

Edited on neděle 03. duben 2011 07:13 by Admin