60. (109.4ková) "Jubilejní" Stezka - 3.-8.5.2018

aneb když od Buchlova větr věje...


Za neuvěřitelně slunečného počasí jsme absolvovali Stezku na kyjovsku, kde se 4ce postavily do cesty Chřiby. Ač od Buchlova věter věje, na Stezku se přesto slunce směje …

Stezka byla od čtvrtka do úterý, oficiálně od pátku. Čtvrteční nocleh v Modé zajistil Ota, ostatní noclehy zajišťoval Můra s Rumpálem, přitom jednu chvíli to vypadalo, že ani jeden nepojede. Takže to stejně padalo na "lidi v pozadí" - Romana a Stáňu.

Na Stezku v předstihu

S Míšou jsme se vydali Slováckým expresem již ve čtvrtek v 9h, abychom po 12h zasedli ve Starém Městě u UH k prvnímu stezkovému a k obědu. Mohli jsme si dát, co jsme chtěli, jen když to bude znojemská s něčím. Poté jsme se vydali poutní cestou vroubenou kamennými milníky s biblickými citáty k Velehradu. Po příchodu do Velehradu jsme si dali ve Mlýně Bernarda, aniž bychom tušili, že je zde ubytován Gulka.

Prohlédli jsme si Velehrad a vydali se kolem zavřeného skanzenu do Modré, kde jsme měli na vrchu ubytování v Myslivecké hospodě. V podvečer dorazil i Ota a o něco později se na našem posezení na terase hospody zjevil i Gulka.

V pátek nás čekala cesta do Roštína. Já jsem se postrčil do  Salaše busmo a potom jsem šel kolem památníku U Padlých, který připomíná tragedii na sklonku 2. světové války, po modré na Brdo a pak po zelené na Roštín. Michal šel s Otou na chatu Na Bunči, kde dali oběd. Čtyřkaři zde byli na 23. Stezce, která měla Zakončení na Velehradě, cestou z Roštína do Jalubí. Po obědě pokračovali do Roštína a náhoda tomu chtěla, že jsme se všichni tři potkali v místě, kde se obě značky spojují. Společně jsme pokračovali kolem Roštínské kapličky a po zastavení na pivu u tenisových kurtů jsme dorazili do noclehu v Sokolovně.

Na Stezku…

A foukalo to po celou 60./109. Stezku pořádně, ale slunce se nedalo a revanžovalo se nám za sněhy a ledy, co jsme zažili před rokem na 107. Stezce na Žďársku. Proč bylo zakončení 60. Jubilejní Stezky zase v Kyjově, kde končila už 49. Stezka? Protože ji zase pořádalo pár těch šílenců, kterým začíná rodné číslo na 49..... a Kyjov přeci leží na 49° s.š. (tedy 49. rovnoběžce). V Třeboni, o níž se uvažovalo původně, není místo, kde by se dala Stezka důstojně zakončit (stadion byl v rekonstrukci) a tak to opět „odnesl“ Kyjov.

Čtyřka tímhle krajem prošla již několikrát: 36./23. na podzim 1981 se zakončením na Velehradě, 60./35. na podzim 1993 se zakončením ve Velké nad Veličkou, 82. na podzim 2004, kdy jsme končili v Uherském Hradišti. Tentokrát jsme chtěli Stezku směřovat ke Kyjovu od severu přes Chřiby. První nástin trasy a noclehů provedl Roman 28.6.2017, (18.7. jsme měli noclehy „tabu“) a hlavně zarezervoval poslední nocleh před Kyjovem v Čeložnici (na „velké“ Stezce je o poslední noclehy vždycky rvačka). Počátkem října vyrazili zajišťovatelé (Můra, Rumpál), podporováni Romanem, Vojtíškem a Stáňou za volantem na Moravu noclehy okouknout, pivo ochutnat a dohodnout podrobnosti. Současná postýlková ubytování mají svá specifika - hlavně nejsou majitelé či pronajímatelé ochotni diskutovat o cenách a na to, že někdo bude jen spát v autě raději neslyší vůbec. Nakonec se na místě povedlo hodně domluvit a Roman to pak po e-mailech ještě doladil a moc pomohl, že půjčil na požadované masivní zálohy. Protože oba hlavní zajišťovatelé pár týdnů před Stezkou zjistili, že jejich účast je nejistá, ne-li nemožná, padlo to nakonec vše opět na Romana, který se role „organizátora zájezdu“ zhostil (za Stániny pomoci) naprosto dokonale a „klienti“ mohli být myslím spokojeni.

Protože jsem byl spolu s Ivanem jedním z těch šesti devětašedesátiletých pořadatelů, byl jsem moc rád, že se toho Roman ujal. Celou Stezku jsem měl v hlavě třeba jak na zakončení rychle nafouknout a uzlem zavázat 100 kusů balonků, nebo jak rychle označit stezkový vlak, kdyby přijel v jiném složení, než bylo připraveno. Takže jsem krajinou procházel drobet v „tranzu“ a moc si toho nepamatuju. (Co pořádání Stezky obnášelo, si můžete přečíst tady.)

Do Roštína a pak do Smraďavky

Houfný odjezd v pátek 4.5. dopadl dobře, místenky fungovaly, v Hulíně jsme byli skoro včas, objednaný autobus tam opravdu čekal, takže po ½ hodině (po ½7) jsme byli v roštínské Sokolovně. Dejá vu – v Roštíně v hospodě na sále jsme nocovali před 37 lety. Teď byly v Sokolovně postýlky, k večeři dobrý guláš, na čepu Radegast a tak jsme zahájili Stezku v počtu padesáti, přivítali nováčky (3 z toho 2 mimina) a veterány (Fúzy). Hrálo se i kecalo, než nás asi ve dvě vyhodili. Ráno nám dali snídani, ale výčepnu neotevřeli, takže klasické ranní posezení a někdy i hraní se uskutečnit nemohlo. Protože jsme měli od Můry hlášku, že plánovaná žlutá na Vlčák je po těžbě neschůdná, vyrazila většina oklikou přes Brdo. To představovalo stejný krpál, ale delší cestu – přesto docela hezkou s úvodním občerstvením a posezením u koupaliště a pak u rozhledny na Brdu, odtud se šlo již po červené až na Buchlov, přičemž poslední táhlé stoupání po silnici byla děsná hrůza. Pod hradem byla občerstvovna, spousta lidí a fronta. My jsme byli ohlášeni u pana Špalka, který tam měl stánek s různými uzenými pochutinami a byl k nám velmi vstřícný (jak se později ukázalo až moc, když zničil náš zadní voj neustálým donášením vlastní slivovice…). Z Buchlova to bylo nejlépe vzít po žluté přes Buchlovice a odtud ještě zatraceně dlouho do penzionu Na Přehradě. Myslím, že to ten den dalo dobrých 22-23 km přes hory doly. Ubytování zde bylo přímo luxusní, sprcha na pokoji dokázala zničené tělo zase srovnat. Vepřová k večeři byla dobrá, sedělo se a hrálo pak na zaplachtované verandě, k tomu jsme pili vlastní (levnější) pivo z objednaných soudků. Po 23 hod. se přidali i ti, co seděli v lokále (byl hokej). Ráno musel být (hlavně Romanem) žehlen vážný konflikt s personálem, který vyvolal jedinec, který se agresivně dožadoval o půlnoci teplé večeře, kterou vlastním přičiněním prošvihl.

Nedělní „volný“ den, kdy nás nečekal přesun, využili lidi třeba k návštěvě Velehradu nebo Modré. Můra improvizovaně zařídil návštěvu „vinného sklípku“ v areálu za blízkými Boršicemi. Sice si vyslechl, že jít v poledne na víno do sklípku je vražedný nápad, ale nakonec asi 18 lidů zlákal. Nebyl to sice sklípek, spíš továrna na víno, absolvovali jsme zajímavou exkurzi s majitelem a pak konzumovali víno za hudebního doprovodu Franty Němce, podporovaného Olinkou. Zaplachtovaná terasa nebyla žádná romantika, ale víno moc dobré, místní obědový řízek se sladkým bramborem ale za moc nestál. Večer Na Přehradě bylo v plánu tvořit transparent na trasovou soutěž, ale zrovna nebyli lidi, protože se to na víně v Boršicích docela rozjelo. Tak jsme po zdejším vynikajícím řízku zasedli do naší zaplachtované verandy a věnovali se zpěvu a svým soudkům (vypilo se za dva večery a pak trochu ráno 2x50 litrů i 30 l rezerva). Pozdně noční již intimní hraní prý bylo moc pěkné.

Do Čeložnice

Pondělní cesta do Čeložnice přes kopečky představovala asi 18 km. Nabídla se možnost zkratky busem z Boršic do Osvětiman, čehož nás pár (včetně mě) využilo. Od přehrady jsme šli do Boršic polňačkou podél potoka, kde byly stromy poznamenány aktivitou bobrů. Živé zvíře k vidění nebylo, ale typicky ohryzané kmeny a pařezy a také stromy pro sichr obalené pletivem ano. V Osvětimanech jsme našli kus šestnáctky, chystající se na bus. Hospoda byla zavřená kvůli spalničkám, ke kancléři Minářovi jsme nechtěli, tak jsme po občerstvení z vlastních zdrojů vyrazili po modré na Zavadilku a pak po žluté do noclehu v Relaxxu nad Čeložnicí. Cesta sice stoupáním neštěřila, ale byla moc pěkná s kouzelnými výhledy. Velká čtyrková parta se údajně dobře občerstvila v hospodě ve Vřesovicích.

V Relaxxu jsme spali zároveň s patnáctkou, která ale po večeři vyrazila ven do zamluveného sklípku. Roman zatím musel vyřešit s prozovatelem absenci 8 odhlášených čtyřkařů, počty snídaní a jiné zájezdové radosti. Po večeři (dobrá vepřová „svíčková“) jsme usedli v prostorném poněkud nóbl sále a hrál nám Milan s Fidlovou podporou. Bylo nutno už vyřešit naše vystoupení pro trasovou soutěž na Zakončení. Téma zakončení bylo Jubileum 100 let vzniku Československa. Text na plakát už byl odsouhlasen – ABYSTE NELITOVALI císař Karel – k němu nebyla diskuze. Na přidělenou tři a půl metrovou roli papíru se štětci a barvami vrhly Karolína s Eichi a dílo vyvedly skvěle. Další úkol – představit kandidáta na prezidenta spolu s první dámou a přednést 18 slovný projev organizovala hlavně Severka. Milan přinesl dvě moudré věty a Otík se ujal kandidatury. Vikina, coby první dáma postrádala ke své slušivé noční garderobě „něco na hlavu“, což se vyřešilo v místě zakoupením pletené ošatky na pečivo jako apartního kloboučku. Moc jí to slušelo, Otík se projev Mým Stezkařům slibuji, že nejhorších bude prvních sto let, pak už to půjde. Pravda je vždycky remíza. Nazdar! naučil zpaměti. Do už prořídlého čtyřkového večera se vrátila patnáctka ze sklípku a díky Vaškovi, Olince, Janě a dychtivým patnáctkovým muzikantům (zeména Blance a 15kovému zajišťovateli noclehů Tondovi z Hodonína) večer neskutečně ožil do toho správného stezkového (jak to bývá, když se sejdou trasy).

Na Zakončení a domů…

Počasí nám pořadatelům opravdu přálo, takže i Zakončení v kyjovském letním kině probíhalo v pohodě a jak jsme chtěli i svižně. V trasové soutěži náš plakát získal 3.místo a vystoupení se líbilo. V představení Aquabely, které vymyslel a realizoval Karel Moravec (ročník 49, t16) si zaplavaly a zacvičily dvě čtyrkové reprezentantky – Stáňa a Olinka. Za sebe děkuji děvčatům a Pepíčkovi Mas. za pomoc při nafukování a vypuštění stovky červenomodrobílých balonků – byl to dík tam nahoru za Stezku a vše krásné s ní spojené. Nakonec se povedlo i trasové foto.

Ve stezkovém vláčku jsme zaujali protekční místo v bistrovagonu. Cesta čtyrky proběhla bez velkého jásání i hraní, ale přerušili jsme ji významně při zastávce v Kolíně, kde jsme se s Vaškem rozloučili valčíčkem (i s jednou slokou Kelímkem anglicky…. ). Takže valčíček byl poprvé jinde a jindy než na hlaváku po příjezdu, ale bylo to moc pěkné.

Tak 109./60. Stezka skončila a snad se vám líbila. Já bych jen připomenul heslo, které se jaksi stylově k tématu téhle Stezky hodí – bylo to heslo Františka Josefa „Viribus unitis“ (Společnými silami). Myslím, že společnými silami můžeme vymyslet a zorganizovat spoustu věcí. Taky by je mohli vzít za své muzikanti.
Tradičně pozdě sepsal MaPe


Fotky:


Trocha statistiky:
Stezkou prošlo 55 lidů (+ 2 mimča – Ondrášek a Toníček),
1 pes a 1 pejsek
vlakem TAM: 31 + 1
0. nocleh 50 (5 v autě) , 1. nocleh 55 (5) , 2. nocleh 53 (5), 3.nocleh 43 (5)
Odhlášeni těsně před Stezkou: 2, odjeli před 3.noclehem : 6
Do stezkového vlaku zaplatilo: 28 (nakonec jelo asi o 3 méně)

Sdílej to!

Be the first to comment