Reportáž z Milanových narozenin - 15.-17.1. 2016

Na vánoční slezině nás Milan pozval na oslavu svých šedesátin do Starých Splavů.

A jak to dopadlo?

Penzion Mlýn ve Starých Splavech už zažil několikery oslavy čtyrkových šedesátníků. Po 7leté pauze jsme se sem opět vrátili, abychom důstojně oslavili narozeniny tentokrát Milanovy. Zajištění a organizace se ujala Anička spolu s Rumpálem, Cilkou a Irčou.

Na „generálku“ v pátek večer přijelo asi 25 lidů, 6 psů a 1 pejsek. V prostorném sále nám oslavenec nachystal 11° Svijany a Plzeňské, kuchařky se pak pochlubily chutným guláškem. Večer se pěly písně, vedly řeči a za zády oslavence probíraly a zkoušely věci potřebné k aranžmá sobotní oslavy. Milan se pak také chopil kytary a zahrál ty svoje. Jak bývá na čtyrce zvykem, večer se nenápadně přehoupl do hodin hodně popůlnočních. Venku zatím leden ukázal, že to umí i se sněhem. A bylo ráno a venku bílo. Po syté a dobré přesnídávko-snídani se ještě koštlo pivo a v poledne vyrazilo do zasněžené krajiny, podle sil na krátký výlet k jezeru nebo dál až do Provodína. Během odpoledne dojížděli další účastníci až nás všech bylo asi 60.

V sále byly nachystány bíle prostřené stoly, na nich tácky, na kterých se smál a připíjel sám Milan. K večeři jsme od něho dostali výpečky a guláš a byla naražena speciální „ředitelská dvanáctka“, dar to jakéhosi školního pivovaru. Jako dokumentace oslavencova vývoje byla vyvěšena přehlídka  fotek z let hodně dávných (černobílé) i nedávných (ty barevné…).

Oslava vypukla o půl osmé. Před lidem čtyrkovým nastoupeným v barevných tričkách, jejichž účel poznal Milan později, předala poslední držitelka Inka Milanovi šedesátnický pohár. Když z něj vysrkl povinnou dávku griotky, vyslechl Fúzyho promluvu o tom, jaké radosti ho čekají a neminou. Kačenka mu věnovala a přednesla svojí báseň Milanův ryk. Pak se lid rozestoupil a Milan mohl spatřit plátno s hrací plochou cca 5x5 metrů pro živé Člověče, nezlob se. (Sama ušila a namalovala Irča!). Teď mu bylo asi jasné, proč dostal černé šedesátnické tričko s nápisem Milane, nezlob (se)! Čtyři pětice živých barevných „pindíků“ (černí s Milanem jako šéfem, červení, zelení a žlutí – místo nenastoupivších pravých modrých) se seřadili do svých chlívečků a ringový rozhodčí Rumpál v bílém zahájil první Člověče, nezlob se! hrané v časovém limitu 4x444 vteřin. Mimo hru zůstali hlasitě protestující praví modří. Kostka se koulela, pindící nastupovali, postupovali, taky se vyhazovali a oslavenec musel absolvovat „trestné“ úkoly podle libovůle rozhodčího. Milan se krásně zlobil, zejména poté, co Rumpál vyhlásil jako vítěze modré, i když to vlastně vyhráli zelení … To byla chvíle pro předání medaile „za zásluhy o čtvrtou trasu“, to už se nezlobil a nezlobí…

Pak se zhaslo a autorky (Irča, Cilka a Inka) přinesly krásný velký dort v podobě kytary, doplněné ladičkou a planoucí šedesátkou. Když ji zfoukl, přinesli asistenti skládací dar – rozkládací postel se stylovým polštářkem – náhradní řešení pro případ, že na Stezce nebudou postýlky… Kupodivu se jí asistentům povedlo již na druhý pokus složit a Milan ji mohl vyzkoušet.

Když se mu podařilo vstát, začali se řadit gratulanti. Z dárků byla nepřehlédnutelná osobní židle do hospody Na Lapačce – dárek příbuzných.

Od Milana jsme dostali  ještě po minilahvičce drsoně či jasoně, pyšelské rybí lahůdky a o půlnoci bouchlo šampaňské a byl naražen poslední svijanský soudek…

Taky se moc pěkně hrálo a k tomu i tančilo (nejen Honza s Ájou). Dlouho po půlnoci.

Po sobotním jásání nastalo poněkud prozaické nedělní dopoledne. Úklid, placení, balení. Ale muzikanti k tomu tak hezky hráli, že se odjíždět nechtělo. Ale vše má konec, i tahle parádní oslava.

Díky hlavně Milanovi za opravdu velkorysou oslavu, díky těm, kdo přispěli rukou, hlavou, autem či nástrojem,  všem, co přijeli to s ním pěkně oslavit ….

MaPe