102. Stezka (mladoboleslavsko východ) - 7.-12.10.2014


Noclehy 0.-3. pro 4.trasu zajistil Roman se Stáňou a Vojtíškem, -1. zajistil Mlok.

Fotky dodali Ota, Ruměna, Roman, DlouHanka, Irča, Drahoš, Katka a Tonda Š....
Povídání a statistiky zapsal MaPe

Co s tím? Máme volby v Česku, ale taky Stezku !

Ať si kdo říká co chce, bylo to dilema. Termín Stezky byl vyhlášen už v půli května, lidi s ním počítali a Stezku nelze protahovat do pravděpodobně deštivějšího, chladnějšího a temnějšího konce října. Mladoboleslavsko je blízko, lze odvolit a na Stezku dojet, odjet z ní dřív, k urně si domů odskočit, nebo volby či Stezku tentokrát vypustit.  A tak si to každý sám rozhodl.

Zatímco Mlok a Helenka již měli skoro celý nultý den Stezky za sebou, houf čtyřkařů v počtu 17 nasedl ve středu 8.10. v 16.11 do rychlíku Krakonoš, jehož překvapivá narvanost osvědčila potřebu místenek i na 43 minut jízdy. Na přestupu v Nymburce, již posíleni o Vaška S., jsme vystoupili ve Všejanech, kde ač neplánovaně jsme se přesně sešli s 5ti člennou cyklistickou sekcí. Ověřili jsme, že i letos griotka chutná, že Můra přežil relativně nepoškozen skorostřet s autem a vyrazili po červené směr Loučeň. Po zastávce u rybníka Jíváku to už byl do Loučeně (ano Prasáčku, nikoliv Loučně!) kousek. Už byla skoro tma, když jsme dorazili k Otomanským. Tam už byli oba stezkoví předjezdci, cyklisti a taky liberečtí, jablonečtí, autopražští a dojeli ústečtí i hornoslivenečtí. Postýlky byly zde i U zeleného stromu. Nocleh na půdě vypadal i dopadl lépe než jsme čekali. Personál byl doslova jako vítr, k tomu výběr dobrých jídel, pěkně se hrálo, opravdu to byla dobrá hospoda i úvodní stezkový večer. Petr Vaněk přivedl dva své kamarády a jednu kamarádku, věřím, že posilu trase i muzice.

Bylo ještě dopoledne, když jsme po snídani a Milanových písničkách vyšli po červené oborou na Jabkenice. Cesta vedla lesem krásných vysokých stromů, převážně ztepilých listnáčů. Takové krásné stromy byly typické pro lesy, kterými vedly cesty prvních dvou dnů Stezky. V Jabkenicích domluvil předem Roman mimořádné otevření hospody, to se podařilo, nasytili nás i napojili a zahrálo se. Mimořádné otevření Památníku B. Smetany jsme sice měli v plánu, ale nakonec jsme to prošvihli, měli jsme se správcové ozvat o den dřív. Tak jsme si alespoň prohlédli zajímavý místní kostelík se hřbitovem a starou dřevěnou zvonicí. Z Jabkenic po cestě Svatojiřským lesem po červené a pak zelené (s nezbytnou občerstvovací přestávkou na rozcestí) jsme došli do Ledců.

V kulturáku v Ledcích jsme si ustlali na zemi v obrovském sále a šli čekat na hovězí guláš do „jídelny“. Guláše (mimochodem vynikajícího) jsme se nakonec dočkali, jídelnu zaplnili po okraj, takže bylo na večer útulno. Na otočku dojeli Fidla s Eliškou (na Stezku se ještě vrátí do Bousova) a přivezli jako překvapení večera Jirku Kutíka a Žofku. Kapela se činila a kdo vydržel do popůlnoci mohl zjistit, že i Žofka zpívat nezapomněla.

Páteční trasa do Dolního Bousova byla myslím nejdelší. Dopolední počasí si zahrávalo s deštěm, ale pak si to naštěstí rozmyslelo. Vydali jsme se opět listnatými lesy po zelené, která si však vyžadovala pozorného sledování, neboť byla značená mizerně. A tak se stalo, že se dvě skupiny setkaly na zelené, jdouce proti sobě. Zvědové ohlásili, že inzerované JAWA muzeum v Rabakově má opravdu otevřeno a krom vystavování taky čepuje. Odbočka zelené ze silnice kolem rybníků přes Borečov se nějak ztratila, tak to většina vzala po silnici rovnou do Rabakova. Vstupné do muzea bylo 70 Kč, ale stálo to za to. Opět si našinec uvědomil jak je starej, když hodně těch muzeálních kusů zažil jako nové na silnici, případně některé přímo vlastnil. Další cesta vedla po silnici do Domousnice, po cestě se nabídl burčákový výčep, před odbočkou modré pak hospůdka – skanzen s cenami jakoby z počátku let devadesátých. Modrá pokračovala do kopce kolem zámku přeměněného na nějakou firmu s vínem, aby se pak nahoře ztratila v zarostlém úvozu. Ale jinudy to nešlo a tak se opět objevila, došla do vesnice, prudce klesla k potoku a strmě vystoupala na planinu, podél lesa a pak lesem sešla do Vlčího Pole. Tam byl soukromý zámek, naproti hospůdka, modrá pokračovala po silnici až do Dolního Bousova.

V Dolním Bousově na nás byli nachystáni jak ve škole s kýženými sprchami, tak i ve Staročeské restauraci s kýženou kachnou. Nocleh na zemi v tělocvičně byl luxusní – byly žíněnky a gymnastický koberec, sprchy v kachličkách, teplé vody dost, jen záchodů pomálu (slovy dva). Kachna byla pro všechny ve slušných porcích se zelím a dvojím knedlíkem, pro pivo bylo nejrychlejší si k výčepu dojít, na pokec a cigaretu tamtéž. Klíč od tělocvičny se kupodivu tentokrát nepostrádal. V hrací pauze se dal kolovat k vytvoření zaléhací pořádek do sobotních chatiček v Branžeži. Když nás v půl druhé vyhnali, pár žíznivců si ještě odskočilo na jedno do hospody na náměstí.

Tělocvičnu jsme vyklidili dopoledně v 10 a rozptýlili se do krámků, cukrárny a pekárny na náměstí pro snídani. Další cesta vedla po modré kolem nádraží a pak odbočila ze silnice do krajiny. Na kopci se rozevřel výhled do dálav, takže jsme spatřili zámek Humprecht nad Sobotkou a vydedukovali, že fotka na našich domovenkách byla pořízena z druhé strany. Fidla doporučil nácestnou hospůdku za rybníkem ve Střehomi, opravdu tam byla a později dorazil i poněkud společensky unavený hostinský. Leč čepovat mohl a tak se tam velmi přijemně posedělo. Pokračováním směrem na hrad Kost romatickým údolím Plakánku jsme již byli v Českém Ráji a bylo to znát na četnosti pocestných i cyklistů. Hrad se zjevil neočekávaně z údolí tak jak měl a bylo na každém, zda si vybere hradní prohlídku nebo posedí v hospůdkách v podhradí. Já si opět splnil sen a hrad, který jsem dosud nenavštívil si prohlédl včetně mučírny, která na hradě podle průvodkyně nikdy nebyla. Ale mučící nástroje byly zatraceně skutečné a z výkladu o jejich používání mrazilo. Do Branžeže jsme vyšli po červené, na radu Pivany neodbočili na zelenou, ale došli až do Srbska. Odkud to bylo příjemnou cestou k branžežskému rybníku asi 2 km. Ještě se nám do cesty postavila příjemná lesní hospůdka, kde jsme se sešli i s těmi, co pokračovali po zelené či jinudy. Odtud to byl už jen necelý 1km do Duo Campu. Přes vytvořený zaléhací pořádek bylo třeba řešit problémy na místě. Chatiček nebylo nazbyt, nás bylo více, někdo včera nepřijel a neozval se, takže se s ním moc nepočítalo atd. Ale nakonec se to díky úsilí Haničky (Krokodýla) povedlo a všichni v prkenných škatulkách nazývaných chatky bydleli, s nikým se postel nezřítila. Já jsem taky nakonec zjistil, že nocleh s Dejem není nic tak hlukově dramatického. Na poslední nocleh dojeli hosté – po dlouhé době jsme se sešli s Otou Bloudkem a se Sašou, Standou Valentou a taky nás přijel obveselit z Kolína Boban. Večeře v podobě velkého řízku a brambor snad uspokojila každého. Bylo nás hodně a tak se hodilo, že se dalo sedět i venku pod markýzou a paraplaty. Vevnitř bylo tak útulno, že útulněji být nemohlo. Venku zatím počasí usoudilo, že už dlouho nesprchlo a tak poprvé za Stezku se dalo do deště. Ale byli jsme pod střechou, tak jakýpak problém. Hrálo se pěkně a vše teklo proudem tak, že mnohé oblíbené brzo doteklo, avšak piva se to naštěstí netýkalo. Když jsme byli o půl jedné v nejlepším, oznámila zřetelně naštvaná hostinská, že musíme za 15 minut končit. Můrovi se podařilo jí pracně ukecat na druhou. Tak jsme se ve dvě rozpustili, ale to naplatilo o venkovním sezení, sice bez piva, ale prý s o to větší zábavou.

Po dopolední snídani nastalo to, co je na čtyřkových Stezkách obvyklé – nedělní loučení s těmi, co musí odjet dříve nebo jinam než do Prahy. Ostatní se vydali na Novou Ves a pak po zelené na Valečov, kde krom hradu má být i fungující občerstvovna. Cesta vedla hlavně údolími a byla místy značně blátivá. Přes hrad Valečov jsme šli už na jarní Stezce v roce 1974, v té době se doň vstupné nevybíralo, ale taky tam žádná občerstvovna nebyla. Nyní je tomu jinak, vstupné je, ale kiosek také. Tak jsme se občerstvili a pokračovali po červené cestami převážně po loukách do Mnichova Hradiště. Přímým vlakem ve 14:58 nás odjelo 17, na hlaváku byl valčíček za světla (v 16:45), sice a cappella, ale o to upřímnější. Dle zpráv i druhá parta, která jela dalším vlakem si valčíček zazpívala taky tak.

Poděkování za 102. čtyřkovou Stezku patří hlavně Romanovi, který Stezku vymyslel i zajišťoval předem i na místě, Vojtíškovi a Stáně při cykloobjížďce a vytipování noclehů. Kdo zařizoval počasí nevím, ale každopádně ho zajistil dobře. Muzikantům díky za večery i cestovní mezihraní. Přihlašování přes naše stránky proběhlo perfektně – díky Ivane. Katce díky za domovenky. A také musíme poděkovat převozníkům, co pomohli těm, kteří to břímě Stezky na zádech už neunesou.

Co bylo problémem? Z mého pohledu: Těch co byli na Stezce nepřihlášeni bylo pár, ale jsou s tím komplikace. Stálo je to o 40 Kč vyšší zápisné, ale radši bychom o nich věděli předem. Je fakt, že 2 říkali, že asi přijedou. Taky je třeba dát vědět, když vím, že nepřijedu, nebo přijedu jindy, než jsem ohlásil. A zbytečně naštvat hostinskýho může zkazit večer.

Trocha tradiční stezkové statistiky:
Do termínu se přihlásilo 67 lidů, zaplatilo předem 58.
Nepřihlášených bylo 6 (+ 1a1/2 na poslední večer). Hostů bylo 6 (1 na druhý, 5 na třetí nocleh). Stezkou prošlo 73 lidů (bez hostů).
Nepřijel vůbec a neoznámil 1. Přijeli jindy než se přihlásili (a nezavolali): 3
Vláčkem z Prahy jelo 17.
Na -1 noclehu byli 2, na nultém 34 (25 v posteli), na prvním 43, na druhém 61, na třetím 64. Vlakem zpět do Prahy – to je odhad: 25
Psů bylo 5 (z toho 4 bez noclehu), pejsek 1.

Sdílej to!

Be the first to comment