V časopise Student 1967, (46), str.7 publikoval Saša Michl připojený článek inspirovaný 8."Tolštejnskou" Stezkou.

(Chcete-li srovnat text s naskenovaným originálem, tak ten je i s fotkou ke stažení zde.)

STEZKA 8/67

CHVALOZPĚV O SEDMI SLOKÁCH
Návod, jak porozumět chvalozpěvu:
1. PŘEČÍST JEJ CELÝ
2. PROHLÉDNOUT SI FOTOGRAFII
3. ZÚČASTNIT SE PŘÍŠTÍ STEZKY, EVENT. ZALOŽIT TAK (TURISTICKÝ AKADEMICKÝ KLUB) NA VLASTNÍ FAKULTĚ

Sloka 1. SVĚTLO

Českosaské Švýcarsko. Skály, pískovec. Tmavězelený mech. Říjnové slunce filtrované barevným listím. Zelené, hnědé, rezavé a kanárkové žluté listí. Bizarní tvary skalních masívů. Letité balvany mají v sobě důlky jako po neštovicích. Skály se k sobě zimomřivě choulí. Je téměř bezvětří. Dole, pod korunami stromů, je cítit tlení. Tlení, které se zdá být všeobecné a proniká i námi. Mdlá vůně podzimu. Člověk si do kamene vtesal stupínky, úzké průrvy překlenul můstky se „žbrdlením“. Opar z mlhy visí nad kra¬jem Jako záclona a dává sytým barvám akvarelové tóny.

Sloka 2. VLAK

Zvláštní vlak, podzimní pták. Od Děčína ke Hřensku vyplivuje hloučky študáků. Mladé dámy i mladí pánové jsou všelijak žertovně postrojeni. Tu děvčata z chemie, modrými bekovkami ozdobeny jsouce, bujně se řehotají. Jedna, podsaditá, polnici ke rtům tiskne a troubí co nejsilněji. Onde zas hoch ve svršku požárnické uniformy a s buřinkou diskutuje s příslušníkem. Aby si raději vyložení odpáral, nabádá hocha příslušník. Ostrůvek v tomto mumraji tvoří pouze hrstka poddůstojníků-absolventů, na Stezku speciálně uvolněných od svých N-tých útvarů. Pokud sami nešprýmují, udržují aspoň minimální dekorum před udivenou veřejností. Zatímco jsem napjatě sledoval študácké kratochvíle, strčil mi někdo do baťohu dlažební kostku.

Sloka 3. PÍSNIČKA

Do hospody cestu ještě známe,
kdo nepije, ten Je mezulán!
Vuků, vrků, vrků, my sucho v krku máme,
nálada žádná není.

Jestlipak se najde hodnej pán,
kterej nám dá nalejt piva džbán,
vrků, vrků, vrků, my sucho v krku máme,
nálada žádná není.

O zítřejší den se nestaráme,
v hospodě je každej študák pán,
Co vyžebráme, do piva dáme
a když se napijem tak dál poputujem,
do hospody cestu ještě známe,
kdo nepije, ten je mezulán.

Quo usque, Catilí, Catilí,
quo usque Catilí, Catilina.
My máme v pr, my máme v pr,
my máme v prdeli bernardýna.

Sloka 4. HOSPODY

Stejně jako příroda, jsou i ony v tuto dobu vylidněné. Což dobrý. Stejně jako v některých pražských, je i ve vesnických hospodách hnusný pivo. Což je špatný. Hostinští jsou alergičtí na zpěv, číšníci s námi jednají jako s kriminálníky. Jinak je ale útulna. Zahuleno, zazpíváno. Vícero nadějných kytaristů doprovází chraptivé mužské barytony a chraptivé dívčí soprány. I dva houslisti se našli, a díky jim je iluze saloonu z doby Bilyho Kida skoro dokonalá. Hnusný pivo, o kterém byla řeč, spolu s konzumní vodkou, znemožňují autorovi pokračovat v pozorování, byť nesoustavném. Totéž vstřebáno, nutí jej po hodině opakovat nahlas: „interitoriální, interitoriální,“ aby dokázal, že je střízliv. Po další hodině, v přestávkách žaludečních křečí, zjišťuje, že marnost nad marnost, a všechno je marnost.

Sloka 5. PUTOVANÍ

Je trnité. Hlavně ve skalních průrvách, kde jsou jen kluzké dřevěné příčky a prostor pro hubeňoury. Sotva se protáhneš. Běda, kdybys uklouzl. Zapasoval by ses mezi skály. A přátelé, ač jistě neradi, museli by tě tam nechat vyhnít. Takže kilák cesty trvá na některých místech i hodinu. Dostatečnou odměnou je krásný výhled do kraje třetího dne. To už jsme v Lužických horách, nedaleko Nového Boru, kde právě oslavují uvedení nové sklárny do provozu. My zatím tiše oslavujeme podzimní slunce a suchý, jasný vzduch, který dovoluje dohlédnout až k Řípu a do Saska. Opodál útesu se bázlivě krčí pár mastňáků. Jsou v menšině, je totiž po sezóně.

Sloka 6. TOLŠTEJN

Býval to kdysi loupežnický hrad. Ted patří Študákům i s restaurací, půvabně přilepenou ke zřícenině. Tady končí naše pouť. Naše, to značí šesti set tuláků, šesti set stezkařů. V hospodě je narváno a zpívá se z plných plic. Staří známí z jednotlivých tras (je těch tras dvanáct) se tady zase potkávají. Jsou mezi nimi staří vlci a vlčice (dámy prominou), kteří se pyšní odznaky všech osmi stezek a navíc Ještě různých polských „Rajdů“. Halasně se zdravíce, pivo pijí. Pivo pijíce, Halasně zpívají. Je čas, k závěrečnému ceremoniálu. Ten je co nejméně oficiální. Nesmí chybět volba Miš Stezky. Nejde tolik o krásu, ale o zdatnost. Rozhodujícím kritériem je tedy „Pliv na dálku“. Soutěž je dramatická, vybrané reprezentantky horlivě povzbuzovány. Vítězná MIŠ doplivla (pozn. autora) neuvěřitelných dvanáct metrů. Za zmínku ještě stojí dekorování vždy tří nejvýznamnějších postav trasy řádem „šedé podkovy“. Aby zdůraznil, že ceremoniály mají být krátké, spustil se. Déšť. Nezlomeni na duchu, odcházíme všichni hospodit.

Sloka 7. NAZPĚT

Zvláštní vlak, podzimní pták Vyplivl unavené stezkaře ve dvě ráno v Praze na Masaryčce. Mohutný proud se valí ztichlými peróny. Poslední stisky rukou, písnička na rozloučenou. Halekání ze všech koutů. Sigi, saga, sigi, saga! Heja, heja, heja! Jak, Jak, Jak? TAK, TAK, TAK!

Jaký tedy chvalozpěv?, ptáte se. Inu, kdo neprožil, nepochopí. Proto jediná rada, i když ne pro každého, je obsažena v bodu 3. úvodního návodu. Ahoj!

A propos: Příští Stezka, pořádaná Turistickým akademickým klubem při strojní fakultě ČVUT, se koná na jaře roku 1968. Zájemci nechť si mnou lýtka!

ALEXANDR MICHL