Wickie a Vašek
tentokrát směr Vietnam
Dvacet tři příspěvků, zejména pro ty, kteří nemají, příp. nesledují, facebook
[Viet01] pá 14.6.2024 Tak už sedíme na letišti, snad vše klapne, i když má let do Istanbulu zpoždění a na přestup bude sakra málo času. Všechny zdravíme!
[Viet02] Už dlouho jsme se chystali do Vietnamu - a vždycky znova ho odložili! Přilákal nás Yukon, Tanzánie, Madagaskar - teď už opravdu musíme! Let s Turkish Airways proběhl úspěšně - a doslova! Už v Praze jsme nabrali 1½ hodiny zpoždění, v důsledku čehož jsme dorazili do Istanbulu ve chvíli, kdy se z letištního rozhlasu ozývalo "Last call to Hanoj"! Hned za "rukávem" už číhal pracovník pozemních služeb s frenetickým řevem "Ánoi (Hanoj) run with me!" Poběžíme!
Já tedy chodím ráda , ale těch 5.000 km pěšky se mi zdá přece jenom moc! Čert ví, jestli se to za ty tři neděle dá vůbec stihnout? Letiště je obrovské, pán má krátké nožky, ale sotva mu stačíme, my s Vaškem v těsném závěsu, vietnamská maminka s kojencem v kočárku taky slušně drží tempo a zbytek pelotonu dělá co může...
Ale jo, proběhli jsme se pěkně a letadlo na poslední chvíli dostihli! A dnes už jsme Hanoji!
[Viet03] Je sobota a celý svět se baví! A vypadá to, že právě tady!
Ulice na Starém Městě jsou neproniknutelně zastavěné stolky a sesličkami, jediná obrovská restaurace pod širým nebem! "K nám, pojďte k nám! Máme nejlepšího kuchaře, nejnižší ceny, nejstudenější pivo!"
Kdo by odolal - ostatně projít se stejně nedá! Konec konců ten začátek naší cesty přece musíme oslavit!
[Viet04] Dnes máme na pořadu prohlídku pamětihodností Hanoje - "sightseeing"! Je to hlavní město, nedá se ignorovat a můj Václav jako syn dvou kunsthistoriků má seznam dlouhý jako Lovosice!
Nejdřív ale koupit vstupenky na vodní loutkové divadlo - velká atrakce, takže bývá brzy vyprodáno! Hned naproti divadlu přes červeně lakovaný mostek stojí na ostrůvku v jezeře pagoda Ngoc Son (Đền Ngọc Sơn) - Chrám nefritové hory, zasvěcený generálovi, který ve 13.stol. porazil Mongoly. Samé zlato, květiny a sochy Buddhů a všude před oltáři spousta věřících. Se sepjatýma rukama stojí - a zírají do mobilů, kde mají příslušné modlitby! Takové modlitební karaoke...
Aby byl kulturní zážitek pestrý, následuje katedrála sv. Josefa, kde právě probíhá mše a o kus dál v uzounké zastrčené uličce další pagoga Bà Đá - "Pagoda kamenné dámy", dnes sídlo městské buddhistické obce. Malé a tiché místečko mimo venkovní ruch. "Chrám literatury", kam jsme měli namířeno dál má polední pauzu a Mauzoleum strýčka Ho (Ho Či Mina) je otevřené jen v úterý-čtvrtek dvě hodiny dopoledne (aby se nám nerozpadl).
Jsme skoro rádi, vedro a vlhkost jsou příšerné, je sotva po poledni a už máme skoro dost! Náhradou navštívíme Muzeum vojenských dějin, kde jsou všude větráky! Spousta artefaktů z odboje proti francouzům a američanům s úchvatnou expozicí zbraní "samo-domo-robo", zašlými fotkami vietnamských hrdinů a na nádvoří trosky amerického bombardéru B-52.
Taky už jsou z nás skoro trosky, je čas k návratu, a to je prozatím vše, protože v půl sedmé jdeme do divadla!
[Viet05] Vodní loutkové divadlo má ve Vietnamu velkou tradici, prý existuje už přes tisíc let a původně se hrálo přímo na zatopených rýžových polích, kde loutkovodiči stáli po pás ve vodě za zástěnou a vodili loutky na vodorovných bambusových tyčích pod hladinou.
Dnes se všechno odehrává v normálním divadle s hledištěm, ale jeviště je opravdu vodní bazén, loutkoherci za oponou mají celou soustavu vodících tyčí a kladek, ale samotné představení je pořád stejné!
Krátké humorné příběhy o rybáři a jeho přísné ženě, o buvolovi a kachně, o vodním drakovi... Není to zrovna Národní divadlo, ale je to moc pěkné, zajímavé, tradiční! Jestlipak by naši herci byli ochotni stát 3x denně celou hodinu po pás ve vodě?
[Viet06] Utrhli jsme se! Přímo urvali! My, pravověrní baťůžkáři, proletáři cestovatelského společenství a zapřisáhlí trampové jedeme na výlet s cestovkou! Čas jsou peníze a my ho máme tentokrát docela málo - takže hrdost stranou!
Dvoudenní lodní výlet do kultovní zátoky Ha Long Bay s noclehem na palubě si nemůžeme odpustit, je to přímo cestovatelská povinnost! Zprvu jsme se za tu snobárnu trochu styděli, ale co - jednou to přijít muselo a nakonec jsme byli u vytržení!
Vápencové krasové homole, porostlé šťavnatou zelení křovisek trčí přímo z vodní hladiny a je jich tu prý skoro dva tisíce! Mezi nimi proplouvá div ne stejný počet výletních lodí, malé, velké i ty úplně obrovské! Není divu, tohle místo je prostě absolutní "hajlajt" Vietnamu, UNESCO! Ty obrázky zná snad každý turista, cestovatel a dokonce i kdejaký domaseď, který si je vytapetuje v ložnici! A stejně je to veliká krása!
Kromě přírodních divů nám vyrazila dech naše kajuta - cestovka sice slibovala luxus, ale kdo by tomu věřil! Kruhová postel s bělostným povlečením, v hlavách reprodukce kvetoucího lotosu - není v našem věku na líbánky trochu pozdě?
I společnost je vybraná - jeden pár Argentinců, další irský, londýňan s jamajskými kořeny, následuje Izraelec a na závěr samostatně cestující paní z Bangladéše! "Celého světa pronárod" řekl by Géza Včelička...
U opulentní tabule není tím pádem o pestrou konverzaci nouze!
[Viet07] Náš průvodce Bídr (Peter) se minul povoláním - jako skautský vedoucí by byl velmi oblíbený! Všechny informace opakuje dvakrát, ba i třikrát: "Snídaně je v sedm, ano, v sedm! Následuje odjezd. Snídaně v sedm!" I tak často dochází k nedorozuměním. Dost dlouho jsme nechápali, proč podle legendy ten BRATR v zálivu s prominutím mával ocasem? Bratr a drak (Dragon) nejsou moc podobná slova ani v češtině, ani v angličtině! Jinak ale "velký dobrý". V rámci aktivit jsme navštívili moc pěknou jeskyni na jednom z ostrůvků a na závěr vystoupali 425 schodů na vrchol kopce na ostrůku jiném, kterému vévodí socha Germana Semjonoviče Titova.
Ostrov se jmenuje Ti Top a socha je zde zbudována na památku státní návštěvy sovětského stíhacího pilota a později v pořadí 2. kosmonauta SSSR u Ho Či Mina! Ti dva prý společně vystoupali na vrchol, odkud je krásná vyhlídka. Když oni - tak my taky!
Po návratu z Ha Long Bay nás čeká ještě jeden den v Hanoji, rozhodně chceme zaskočit do Mauzolea poklonit se nejmilovanějšímu vůdci Ho Či Minovi!
Otevřeno je jen od úterý do čtvrtka dvě hodiny po ránu (aby se jim strejdánek nerozpadl)! Vždycky v říjnu ho prý posílají do Ruska na každoroční údržbu!
Přivstali jsme si, abychom vystáli frontu u vstupu včas, už stojíme u brány - ale sakra! Nikde jsme se nedozvěděli, že mauzoleum je už dva měsíce zavřené! Poločas rozpadu se zřejmě zkrátil, velký vůdce se začal kazit předčasně a tatíček Ho je právě na ozdravném pobytu na Putinově dvorci... Ledaže by ho právě dnes gospodin Putin dovezl zpátky, protože zrovna přijel do Hanoje na dvoudenní státní návštěvu. Vladimír Vladimírovič si sem na chvilku odskočil z KLDR, neboť každý spojenec se zřejmě hodí!
Prošli jsme se přilehlou zahradou, nakoukli do strýčkovy pracovny a omylem minuli Pagodu jednoho sloupu, která ale není zas až tak zajímavá, protože tu původní rozbombardovali na ústupu Francouzi a ta nová je betonová a nepůvodní...
Pak ještě Thang Long - císařská pevnost UNESCO a Chrám literatury - a stačilo! Pot z nás leje proudem, nohy se pletou - ta městská turistika je strašné vyčerpávající a zítra vstáváme v hnusných pět ráno!
[Viet08] Hoa Lư (Phố cổ Hoa Lư - Ninh Bình) asi 90km jižně od Hanoje je místo velkého historického významu, ve 2.pol. 10. stol. jej jako hlavní město Vietnamu založili králové dynastie Ding a Tien Le. Z paláců, citadely a všech dalších staveb nezbylo zhola nic, zachované jsou jenom dva chrámy - a i ty se nám zdály podezřele nové.
Po pravdě "dechberoucí" zážitek to pro nás nebyl, ale zanícený vietnamista bude zřejmě jiného názoru!
Nás naopak potěšila plavba na sampanu na řece Tam Coc! Turistická atrakce jako vyšitá, ale málo platné - moc příjemná a zábavná! Řeka se kroutí mezi vysokými vápencovými kopci, třikrát promlouváme nízkými krasovými tunely, občas z rákosí vylétne volavka... Sluníčko svítí, veslaři veslují nohama a řeka je plná pestrobarevných slunečníků turistů, kteří touží po stínu! Užíváme si to o to víc, že nás čeká ještě jedna trochu náročnější disciplína - výstup na horu Ngoa Long!
Strašili nás, že tam vede tisícovka schodů, ale nakonec to nebylo tak hrozné, schodů bylo ve skutečnosti jenom přes pět set a kdyby nebylo takové vedro, ani by to žádné velké hrdinství nebylo. I tak spousta mladých umdlévala už před polovinou a na mně bylo je motivovat! "Nevzdávejte to - koukněte, já, taková stará a taky jsem to dala - tak šup šup!"
Shora byl krásný výhled na řeku s lodičkami a nějaký ten pocit vítězství tam přece jenom byl!
[Viet09] Jedeme do hor! Sa Pa je horské letovisko, něco jako náš Špindl. (Mimochodem, když Vietnamci hledali dostatečně vietnamský a zároveň i Čechy snadno vyslovitelný název pro tržnici v Praze-Písnici, který by jim připomínal domov, zvolili právě SAPA.)
Jezdí sem hlavně bohatí Indové a chudí Australáci. V kopcích žije etnická menšina Hmong, kvůli které se sem jezdí.
Hmongové pocházejí z Činy, dnes žijí hlavně v Thajsku, Laosu a Vietnamu, mimoto poněkud překvapivě nezanedbatelných 2.000 členů přesídlilo - do Francouzské Guajany. Možná tam čekají na odlet meziplanetární družice na Mars, neboť to jediné, co v téhle zemi najdete je meziplanetární kosmodrom.
Hmongové se dělí do několika skupin, Bílí, Černí a Květinoví, kteří svoje pestré úbory tkají z marihuany. Ta zdejší ale skoro žádné THC neobsahuje...
Ráno jsme vyrazili hodně časně. O půl jedné už jsme v Sa Pa a po rychlém obědě vyrážíme dále - na trek po horách. Není to nic náročného, něco přes 10 km, i když trochu rozbláceným terénem. V partě je s námi mladý ruský pár z Moskvy, ona v bílých šatečkách s motivem třešniček (proklamace či náhoda?) a bílých sandálkách s tlustou podešví, v ruce třímá igelitku!
Bože, proč nás tak trestáš? Vloni na Madagaskaru tři dny v piroze s vřískající Ruskou - pracovně "Viktorkou", domestikovanou v New Yorku - a teď zase tohle? Přesto ten, komu jedinému to na blátě uklouzlo, jsem byla já!
Vesničky, kterými procházíme moc autentické nejsou - domky s plechovou střechou, stánky s občerstvením, motorky a žádné kroje! Neprší, ale je dost mlžno, hory jsou v mracich a fotky budou mimořádně mizerné. Jak říkají braťja Slováci "ráno hmlisto, večer takisto"!
[Viet10] Po noclehu ve vesnickém "homestay", kde mají pro turisty v dřevěném domečku luxusní pokoj s prosklenou přední stěnou (kvůli výhledům), máme ještě 6 km pěšky kolem vodopádu a zbytek už mikrobusem zpátky do SaPa.
Odpoledne máme na pořadu návštěvu vesničky Cat Cat. Hodně strmých 3 km dolů na dno údolí - ale vesnička to není a nikdy nebyla!
Celá cesta je vroubená stánky se suvenýry a zaručeně hmongskými kostýmy, které si tu můžete vypůjčit, abyste v nich mohli zapózovat na fotku v pozadí s vodopádem, variantně na koníku s přistavěnou stoličkou! Následuje taneční vystoupení souboru lidových tanců a proskakování bambusových tyčí, vážení, pomalu budeme končit!
"Maminko, tatínku, já už budu hodná - jenom mne neposílejte do toho Disneylandu!"
Tady je to přece jenom autentičtější, trhovci jsou skuteční příslušníci horských kmenů, hlavně Hmongů, prodávají domácí produkty zeleninu, ovoce, med a sušené maso. Některým focení nevadí a jiní prostě jenom otočí hlavu, nebo sklopí před obličej deštník, každopádně za focení nevyžadují peníze, jak to leckde bývá zlozvykem.
Povedlo se nám tady ulovit pár dost pěkných portrétů i momentek, třeba stařenku v tradičním kroji na motorce, s helmou přes kmenový šátek nebo tři babky na schodech místní banky...
Součástí trhu býval i ten dobytčí, na který jsme se hodně těšili, ale ten přesunuli na pátek. Smůla! Jen u mostu pár vesničanů prodává slepice, prasátka a pejsky - na svátečním stole bude "psíčková"...
Poslední krátkou zastávku zařadila naše fakt milá průvodkyně hlavně kvůli nám - v opravdické obyčejné vesnici, kde chudá rodina pálí kořalku z kukuřice - takový místní Bourbon! Voní skoro jako slivovice a devadesátiletá pramáti rodu nás pobízí, abychom ochutnali! Prý má kolem 50%!
Tady se nám líbilo úplně nejvíc! Ale už se nemůžeme zdržovat, cesta je dlouhá a před půlnocí bychom měli být zpátky v Hanoji!
[Viet12] Dál, pořád dál! Tentokrát pojedeme nočním spacím autobusem, což je velmi praktické - uspoří to čas i peníze za nocleh! Odjezd má být v 17:30, ale už v 17:13 nás průvodčí doslova odtrhl od záchodové mísy (před cestou je nutno ...), hlavně žádné prostoje!
Na Starém městě by se velký autobus nevytočil, ale od hotelu k hotelu pendlují sběrné minibusy a na stanovišti těch velkých se pak kupí množství dezorientovaných turistů, kteří se zmateně hloučkují, nevěda, do kterého autobusu patří a možná ani kam že to zrovna jedou! Zmatek nad zmatek, ale ač se to nezdá, všechno má svůj systém, všechno je pod kontrolou! Chlápek se seznamem v ruce pobíhá kolem a vřeští: "Lumik, Mr. Lumik - Fouňa?" Nevím, nakolik jsou místní lumíci fouňové, každopádně tady jde o cílovou stanici a Mr. Lomič by tam jel moc rád! To město se jmenuje..? Fo(u)neticky Fou Ňa, psáno Phong Nha, království jeskyní!
A už valíme! Cestující jsou uskladněni ve dvou vrstvách nad sebou, v zatáčce či při brzdění občas něco spadne z horního lůžka na hlavu přízemního pasažéra, ale jinak dobrý, kolem čtvrté ranní jsme na místě!
To je dost třeskutá hodina i pro otrlého cestovatele, ale mají tu milosrdný systém - ubytovat se můžete rovnou, dospat tři hodinky na pokoji a zaplatit pak až tu příští, celou noc! Hosana!
Tahle oblast je krasovými jeskyněmi doslova přecpaná, je jich tu několik stovek, ale veřejnosti je přístupných jenom několik. Ta nejproslavenější je Song Doong (hang Sơn Đoòng), zapsaná v seznamu světového dědictví UNESCO jako největší na světě - ale ta je pro většinu návštěvníků nedostupná - objednává se rok dopředu a vstupné je 3.000 dolarů!!!
My jsme si vybrali optimální trasu "Paradise Cave" a právě "Phong Nha Cave" za v přepočtu 1.200 Kč/os. Zdá se to drahé? Za tu nádheru? Ani náhodou! Úžasná, pohádková, dechberoucí? Všechno málo! Obrovské prostory plné stalagmitů, stalaktitů, krajkových záclon i fantastických zvířat, bílé, zelené a narůžovělé krápníky, nad námi blankytně modrá kopule jako letní nebe...
Nejlíp to snad vyjádřil ten statný chlapík v koženém klobouku s celoplošně potetovanými lýtky: "Cákryš, nic takovýho jsem jakživ neviděl - a to jsem Australák!" Paradise Cave je vápencový ráj, něco, co snad ani nemá v normálním životě co dělat... Po 90 minutách prohlídky ještě pořád nemáme dost, ale víc už nám naše průvodkyně "Vteřinová Katty" nedopřeje - hybaj na oběd!
U stolu s námi sedí partička jako ze zeměpisu: Kolumbijec, Mexičan a Newyorčan (tomu jedinému vůbec nerozumíme). Servíruje se exkluzivně na banánovém listu, velmi efektní!
Do druhé jeskyně nás vezou na lodičkách, projíždíme podzemní řekou a zase je to nádhera až člověku vyráží dech! Nemám ráda tenhle výraz, ale sem patří - epický zážitek! Nic dalšího se říct nedá!
[Viet13] ...a ještě "Fouňa" mobilem Mr. Lumíka
[Viet14] Dnes jen asi pěti hodinový přesun busem do města s konečně vyslovitelným jménem - Hue! Původně patřilo Čamskému království, časem ale přešlo pod vládu konfuciánské dynastie Nguyen a později se dokonce na krátkou dobu stalo hlavním městem říše. Největší slávu zažívalo až v 19. stol., kdy císař Gia Long nechal vybudovat mohutnou pevnost a uvnitř jejích hradeb celé úžasné císařské město, které podle čínského vzoru pojmenoval "Zakázané purpurové město", pro normálního smrtelníka nepřístupné.
Původně tady stálo přes sto padesát paláců, chrámů a dalších staveb, ale v r. 1947 většinu dřevěných budov pohltil obrovský požár a dílo zkázy dokonalo bombardování v období občanské války!
Část z nich byla postupem času zrenovována a dnes se stala oblíbenou turistickou atrakcí. Od r. 1993 je tohle starobylé císařské město zapsané v seznamu UNESCO. Nad pevností se tyčí monumentální 37 m vysoká "Vlajková věž", vstupní brány jsou zdobené keramickými mozaikami z tisíců rozbitých hrnečků, střechy pavilonů září žlutými a zelenými glazovanými střešními taškami. Na rozích střech všude motivy draků a bájných zvířat, uvnitř každého pavilonu červené lakované sloupy a stropy - to všechno pro větší slávu císařského dvora! I jména paláců jsou součástí celkového dojmu - "Palác nejvyšší harmonie", "Věž pěti fénixů", "Nádvoří velkých pozdravů"...
Před "Pavilonem věčné čistoty " stojí devět bronzových uren císařů vládnoucí dynastie. Průvodce Lonely Planet doporučuje vyhradit si na návštěvu nejméně tři hodiny! To záludné slovíčko "nejméně" jsme uchopili po svém! Nevynechali jsme jediné místečko, zákoutí, jezírko - a vytrvali až do zavření! Nachodili jsme "nejméně" deset km a na závěr naprosto uondaní padli na židličky před nejbližší restaurací hned za mostem, s výhledem na teď už krásně nasvícenou pevnostní bránu. Zatímco jsme večeřeli, dočkali jsme se i té nejkýčovější "modré hodinky", kterou zná každý fotograf... Kýč jak bič!
[Viet15] Dnes jedeme na hroby! Nejsou sice ještě Dušičky, ale poklonit se císařům patří k dobrému vychování! Najmuli jsme si Dračí loď (sami pro sebe, protože není sezóna) a jedeme! Věnce tentokrát nepořizujeme, stačí vonné tyčinky! Císařské hrobky jsou roztroušené podél břehů Voňavé řeky a my máme v rámci dvoudenní vstupenky na památky Combo na programu tři z nich.
Nejdřív ale Pagodu Thien Mu - Pagodu staré paní, kultovní místo buddhistického učení, kde až doteď žijí mniši. O jejím založení panuje legenda o staré paní, která místo doporučila císaři - bohužel se k němu váže i další, mnohem tragičtější příběh... Zdejší mnich Thich Quang Duce odsud v r. 1963 odjel svým bleděmodrým autem do Saigonu, kde se na protest proti útlaku mnichů tehdejší vládou upálil! Jeho sebeobětování asistovalo a přihlíželo kolem 350 mnichů a dokonce několik bílých novinářů, kteří byli pozváni s tajemným příslibem "něčeho velkého"... (více třeba na https://www.lifee.cz/.../pribeh-horiciho-mnicha-zapalil... )
Fotka hořícího mnicha, kterou pořídil novinář Malcolm Browne obletěla celý svět a autor za ní obdržel Pulitzerovu cenu!
Další zastávky naštěstí už nebudou tak chmurné, i když se jedná o místa posledního odpočinku! Císařové si je nechávali stavět už za svého života, tzv. aby věděli, do čeho jdou a jsou to krásná místa plná harmonie! Mauzoleum císaře Tu Duca je zasazené do parku plného borovic a jezírek se zlatými kapry, kam vedou tři nádherně zdobené brány mezi jednotlivými nádvořími a chrámy Hoa Khiem a Luong Khiem, kde měl císař kancelář a rezidenci. Ostatní stavby včetně divadla už podlehly zubu času, ale pohřební desky jeho i jeho ženy tu stojí dodnes. Hrobka císaře Khai Dinha je úplně jiná, jeho palác a později mauzoleum má jen jednu velkou hlavní budovu na kopci, kam vede schodiště se 150 schody.
Khai byl velký obdivovatel francouzského životního stylu a říká se, že si nechal z Francie přivést světýlka na vánoční stromek a v těch se pak potuloval po paláci, dokud mu nedošly baterky!
Tady už jsme si museli najmout motorky, protože poslední hrobka už je na pěší chůzi od řeky moc daleko, nedalo by se to stihnout!
Minh Manh je zase úplně jiný než ty dva předchozí, jednotlivé paláce a pavilony jsou uspořádané v symetrické ose, která má znázorňovat lidskou postavu - hlavu, trup, ruce a nohy. Za branou a uvítacím nádvořím stojí hlavní chrám a za ním "Pavilon čistého světla" a dál vede cesta přes jezírko až k pohřebnímu pahorku.
Tenhle císař vládl na zdejší poměry dost dlouhých dvacet let a se svými třiatřiceti ženami a sto sedmi konkubínami zplodil sto čtyřicet dva dětí, z čehož plyne, že stejně jako Bolek Polívka dopřál všem svým dětem luxus vlastní maminky!
[Viet16] Historie může být obohacující, varující, někdy dokonce nudná - případně ohebná! Stará nebo novodobá - a tahle je prostě krvavá! Z Hue jsme si odskočili na celodenní výlet, máme demilitarizační den, zkrácené DMZ. Opět jsme se pokořili a jedeme okruh s průvodcem, stihnout všechna místa "na sólovku" během jednoho dne je prakticky nemožné!
Projíždíme devíti kilometrový úsek tzv. "Highway horror", nárazníkové zóny mezi Severním a Jižním Vietnamem. Tudy prchali jihovietnamští vojáci a hlavně civilisté a byli nemilosrdně zabíjeni - počet obětí se udává na 5.000, ale skutečné číslo může být mnohem vyšší. Na místě původní pevnosti Quang Tri dnes stojí památník obětí, kam se dodnes chodí poklonit řada příbuzných! Na další cestě míjíme kopec Rockpill, kde byla dělostřelecká základna americké armády, schopna ostřelovat právě demilitarizovanou zónu a na chvíli se zastavíme i na další americké základně námořní pěchoty Khe Sang. Tady proběhla snad ta nejkrvavější a nejdelší bitva této války, která trvala čtyři měsíce a vzala život sedmi stovkám Američanů a pěti tisícům severovietnamců!
Můžeme si tu prohlédnout vraky amerických letounů včetně obrovského Herkulesa a tanků, zarostlých v trávě. V místním muzeu zašlé fotky z bojové operace. To nejdůležitější místo jsou ale proslavené tunely ve Vinh Moc, kde se ukrývali vesničané během bombardování! V podzemí je přes sedmnáct km vzájemně propojených tunelů ve třech patrech, kde přežívalo kolem 1.200 lidí v neuvěřitelně stísněných prostorách. Chodby byly úzké tak, aby prošel jen jeden člověk a místy v nich byly výklenky pro jakési "rodinné pokojíky", ve kterých se tísnily celé rodiny.
Přestože vesnice byla prakticky srovnaná se zemí, žádný vesničan nepřišel o život a v podzemí se dokonce narodilo sedmnáct dětí! Jejich schopnost přežití je obdivuhodná, nedokážu si představit, jak mohli v těch klaustrofobických podmínkách existovat dlouhé měsíce!
[Viet17] Pokud se někomu zdá, že jsme poněkud zrychlili tempo, má tak trochu pravdu! Před očima se mi míhají obrazy: "Včera, dnes a zítra", "V sobotu večer, v neděli ráno?"...
Dávno jsme ztratili přehled, který je den v týdnu! Možná by se hodilo i "Jestliže je úterý, musíme být v Belgii", ale mně je mnohem bližší "Cesta kolem světa za 80 dní" - to by se pod náčelníkovým vedením stihnout dalo!
Ale ne, důvod je prostý, do hry nám vstoupil OHŇOSTROJ! A jaký! V nedalekém Danangu většinu času není nic až tak zajímavého (kromě skvělého Čamského muzea), ale dnes se tady koná každoroční velká soutěž ohňostrojů. Obhájce titulu z loňska je Čína, proti ní stojí (PRÝ) Finsko! Hotely jsou od včerejška narvané k prasknutí, ceny vzrostly...
Most, ze kterého bude nejlíp vidět, je už dvě hodiny úplně přecpaný diváky, o místa u zábradlí se vedou půtky...
Hodinu před začátkem policie most uzavřela. Uhájili jsme skvělé místo přímo uprostřed mostu, Vašek připevnil na zábradlí maličký ruční stativek a jeho foťák za bůhví kolik tisíc nyní trčí do prostoru nad hladinou řeky - svírá se mi žaludek! Před půl devátou zazněla první rána, nad vodou rozkvetla první "chryzantéma". Barevné růžice, zlaté vodopády, gejzíry a svíce, rejdící "spermie", barvy se mění za letu, obecenstvo šílí, při každé ráně ječí. Batole na mé levé noze radostně podupavá, pravým bokem se snažím krýt záda mého profesionála... Drcnutí by mohlo být osudné!
První blok trval přes dvacet minut, následovala cca 5ti minutová přestávka a už tu máme druhého soutěžícího! Zase úžasné obrazce, odpaliště chrlí celé sady rachomejtlí za ohlušujícího hromobití a pískání, na závěr na obloze vyrostl strom s opadávajícím listím! Tohle za trochu honičky opravdu stálo.
Vaškovy fotky jsou úžasné, ale momentálně nemáme možnost je přetáhnout do mobilu! Zatím se musíte spokojit s těmi mými, mobilovými - ale i tak je to paráda!
[Viet18] Hoi An asi jen 36 km daleko od Danangu, což je trochu problém - pro dálkové autobusy je to moc blízko a PID tady nemají, jezdí přece na motorce. Taky nejsou zvyklí na přestupy, co nejede přímo, to zkrátka nejede, vezměte si taxi! Na druhou stranu jsou nesmírně ochotní, až dychtiví pomocí - tři studentky a jeden přítel na telefonu to nakonec vymysleli, přestupné místo se našlo a my jsme dospěli do cíle.
Hoi An byl už od 16. století důležitý námořní přístav, usidlovali se tady bohatí obchodníci a kupci a ti si stavěli krásné domy s krásnými interiéry. Dneska se do těch "kupeckých" prodávají vstupenky, ale moc si tam neužijete, protože je neustále absolutně narváno.
Město je pro svoji architekturu zapsané v seznamu UNESCO a nikde jsme neviděli tolik bílých turistů jako tady - kam se hrabe Hanoj! A vlastně všechno je tu pro turisty: krámek na krámku, restaurace, bary, kavárny...
Pokud je Sa Pa něco jako náš Špindl, tady máme Český Krumlov! Tady se dá užívat, utrácet... Krámky s hedvábím, obrazy, šperky... Nejvíc voňavé jsou ty s koženým zbožím, které kromě tašek a kabelek nabízejí nepřeberné množství vysokých kovbojských bot - tzv. "koně"! Že by je místní rolníci nosili na pole? Mohla jsem mít krokodýlí pacičkou jako přívěsek ke klíčům za 500 Kč! Velitel pravil, že ho snad až tak nepotřebuju... Po řece jezdí sem a tam desítky, snad dokonce stovky malých výletních člunů a když se setmí, je to jako v pohádce! Na každé lodičce aspoň jeden rozsvícený lampion, stejně jako v ulicích! Městská správa vydala nařízení, že u každého obchůdku musí večer viset rozsvícený lampion. Proto se Hoj Anu přezdívá "Město luceren". Možná by bylo příhodnější "Vítr v kapse", ale to by už nebylo tak romantické!
[Viet19] Čamská kultura je mnohem starší než všechny následující dynastie vietnamské, datuje se kolem 10. století a přišla do země pravděpodobně z Indie. Komplex hinduistických chrámů a stúp byl sice během americko-vietnanské války hodně poničený bombardováním, ale i tak působí svým umístěním mezi vysokými horami a hlavně architekturou, která je tak odlišná od přezdobených paláců pozdějších císařů nesmírně čistě a dramaticky.
Bohužel, protože je taky zapsaný v Seznamu UNESCO, je doslova narvaný autokarovými nájezdy a vyhnout se pózujícím skupinám Číňanů je skoro nemožné. Úchvatne stavby jim vlastně slouží jenom jako pozadí, tapeta, před kterou se mohou vyfotit! Ta naprosto na celém světě nejošklivější Číňanka mi neustále lezla do obrazu, měla mobil na tyčce a vykrucovala se dlouhé minuty v těch nejtrapnějších pózách před poklady architektury, které přečkaly věky!
Poklady historie? Houby!
[Viet20] Sůl, jak každý ví, je nad zlato - a my jsme moc chtěli vidět ta solná pole v Sa Huynh! Strašně moc jsme chtěli nafotit ty fotky! Ty krásné, jako jsou na internetu! Ženské postavičky s typickými špičatými klobouky a vahadly s košíky plnými hrubé soli! Nejlíp s vycházejícím sluncem v pozadí. Tady se rozednívá brzy, musíme si přivstat, v pět ráno je tak akorát! A sakra! Pokrok nezastavíš a romantika už se moc nenosí! Sůl se tady pořád těží (a pořád tradiční metodou, ručně, jako už skoro 200 let), jen vahadla dávno nahradily motorky, na které se nakládají modré pytle se solí rovnou na hrázích... Místo špičatých klobouků motoristické helmy a brýle, kupky soli pod černým igelitem...
Zpráva z tisku: "SAHU schválila projekt na podporu komunitního rozvoje a ochrany životního prostředí!" Prý ekologie... Vyhlášený východ slunce nám moc nevyšel - a na západ už čekat nemůžeme... Máme před sebou ještě dost dlouhou cestu a posledních pár dnů pobytu, zkusíme něco jiného někde jinde...
Další den konečně náš momentální cíl - město s nezapamatovatelným názvem Buon Má Thuot a NP s o dost jednodušším - Yok Don. Jedeme na slony! Je to druhý největší park ve Vietnamu, má rozlohu skoro 600 km2 a podle LP v něm žijí divocí sloni, tygři, leopardi a gauři.
Nevím, z kterého století je tohle vydání, ale náš průvodce je zaručeně nikdy neviděl, protože se "ukrývají v hlubinách dipterocarpálního pralesa" (miluju rychloprekladače), ale v přední části, v okruhu nějakých 7 km tu mají doslova "na vejminku" několik těch původně domestikovaných slonů, kteří si tady ve volné přírodě užívají zasloužený důchod. Vstupné je sice dost vysoké, ale je to přece jenom něco jiného než ZOO. Zde je můžeme pozorovat dost zblízka v jejich přirozeném prostředí. Užili jsme si je ve všech možných pozicích a situacích, slyšeli jsme, jaký zvuk vydá takový sloní chobot, když se s ním pěkně práskne o zem (asi jako instalatérská roura), ale žádné "opičárny" - hlazení, krmení z ruky a tak podobně! Pěkně s respektem!
[Viet22] Dnes máme za sebou skoro sedmi hodinový přesun hromadnou dopravou do Nha Trang a je to vlastně dobře, protože většinu času prší. Včera u slonů jsme měli na počasí velkou "kliku", protože kdyby lilo, měli bychom po žížalkách (i po slonech)!
Autobus je silně domorodý, na předních sedadlech se nakupilo jedenáct velikánských pytlů s jakýmsi špenátem - naštěstí kozu nechali protentokrát doma! Město Nha Trang je přímořské letovisko a všechno je zase pod značkou "vše pro turistu". K našemu překvapení a pobavení jsou všude trojjazyčné nápisy - přibyla azbuka!
Na bary a podobné radovánky nás neužije, ale ještě jsme se pořádně nevykoupali. I koupili jsme si lodní výlet na šnorchlování - jako bonus s partou asi dvacetiletých korejských kluků a holek! Všichni odpřisáhli, že dovedou plavat - načež se plácali těsně kolem lodi v záchranných vestách! Dost je to vyčerpalo (ani se nedivím), takže nejsilnější zážitek byl pro ně zřejmě opulentní oběd na palubě!
My jsme viděli spoustu pruhovaných "Nemo fish", krásné duhové papouščí ryby, jednoho pěkného perutýna a několik hodně dlouhých mořských okurek (živorodých).
Den byl zase prudce slunný a my si spálili záda, což s ohledem na nadcházející dlouhou cestu nebylo úplně rozumné... A pak že s věkem přichází moudrost!
[Viet23] Přežili jsme poslední celonoční přesun, čtrnáct hodin (bez zastávky na čůrání ?!), cestou do Saigonu se chceme ještě zastavit na proslulých "plovoucích trzích" v deltě Mekongu.
Kdysi jsme něco takového zažili v Thajsku a bylo to skvělé, navíc to tak nějak patří do kaleidoskopu vietnamských zážitků! Moc času už nám nezbývá - budou stačit dvě hodiny? Radši tři? Slečna na autobusáku váhá: "Třeba by vám stačila hodinka?" Měla pravdu! Plovoucím trhům ve Vietnamu zjevně odzvonilo, je půl deváté ráno a na řece dva-tři sampany s trochou ovadlé zeleniny, žádný ruch, žádné žánrové obrázky! V Thajsku byly lodičky jedna vedle druhé, dalo se po nich pro skákat na druhou stranu, tady vám osmažili koblížek, vedle prodali vějíř a nakonec vám hodili na krk hroznýše, aby se s ním madam mohla vyfotit! Tady NIC! Možná jsme přijeli pozdě (LP doporučuje brzy ráno, 6:00-8:00). Ba ne, myslím spíš tak 2003-2005).
Pokud má někdo čerstvější a pozitivní zážitek, budu ráda, když mi dá vědět, vážně oceníme!
A teď už vážně naposledy! Jsme v Saigonu, Ho Či Minově městě! Oběhli jsme, co se dalo, jeden hinduistický a jeden buddhistický chrám, dvě tržnice, Palác sjednocení a katedrálu (momentálně v rekonstrukci) i Muzeum válečného dědictví (ale to doporučuji jenom nejsilnějším náturám, na ty otřesné snímky lidské krutosti každý nemá).
Z vedlejšího konce - na hlavní poště jsme po chvíli lingvisticky-zoologického zápasu nakoupili "cibetkové" kafe! To taková cibetka sežere kávový bob, trochu ho prožene trávicím ústrojím - a na druhé straně vypadne - kávový bobek!
Doporučeno pro fajnšmekry! Největší zážitek byla ale noční "ulička hříchu" hned za rohem od našeho hotelu! Bar na baru, všude živá hudba, zpěváci se překřikují, kraluje americká klasika! "Take me home" jsme si užili snad tucetkrát! U každého baru se na stupínku svíjí tanečnice v kozačkách nad kolena a pidi šortečkách - pokoukej a dej si pivo! Nemusí jít ale jen o pokoukání, všude kolem spousta "pouličních pracovnic"!
Jen jsem se o pár kroků opozdila a už měl Vašek nabídku - upřímně si myslím, že by si moc nepomohl, dáma byla možná o něco mladší než já, ale ne o moc... Poslední zážitek, poslední napěchování batohu - jedeme domů!!! Projeli jsme Vietnam od severu k jihu, hodně viděli, leccos nestihli a možná něco i prošvihli - tak zas možná příště?!
Pokud jste přihlášeni k účtu na FB, zobrazí se vám dole vnořené příspěvky i s odkazy na fotky…
Související