Bogotu a Medellín zná každý - ale znáte Monguí? My ano! Je to malé horské městečko a je proslavené ruční výrobou kopacích míčů. Denně se jich tady vyrobí kolem dvou set a uživí skoro polovinu obyvatelstva. Popravdě fotbal nepatří zrovna k mým koníčkům, ale uznejte, že za zmínku to rozhodně stojí.
To, co sem přivedlo nás, je další pokus o trek na Páramo. To zdejší, Páramo de Ocetá naštěstí není ani NP, ani rezervace a i když informace o něm jsou spíš mlžné než využitelné, mělo by být o dost levnější, i když schůdnější asi ne 😜.
Vstupné se prý neplatí a průvodce NENÍ povinný - ale stejně se mu nevyhnete. Takže co si z toho má člověk vybrat? Vybrali jsme si cestu českou, trampskou, tedy "Vono to ňák dopadne"… Časně zrána jsme vyrazili "na sólovku", vzhůru do hor, strmou ulicí podél katedrály, vzhůru po schodech ještě strmějších, do kopce až k místu, kde se zhruba po dvou hodinách písečné cesty dělí.
Tam jsme byli lapeni strejdou s koníkem, který trval na tom, že bez průvodce nás dál nepustí! Ne a ne, máme jít zpátky dolů, na náměstí, kde je info centrum (tj. cestovka) a objednat si průvodce na zítřek! Dneska dolů a zítra zase nahorů? Ježíš, strejdo, tak se smilujte! Rádi zaplatíme (i když lhát se nemá a ono slovo "rádi" tam nepatří). A strejda zas že ne. A jó a né, půl hodinky jako nic, navíc s tou španělštinou…
Když už to vypadalo skoro beznadějně, najednou přes klopotný překladač oznámil, že za 100.000 pesos by se mohl stát naším osobním průvodcem! Sláva, jde se! Jde, ale ztuha! Strmé stoupání, ve 3.500 m.n.m. už se dýchá hůř i mladým a zdravým, takže já se svými sedmi křížky plus, doprovázena astmatem 2. stupně zrovna rychlostí neohromím… Máme krásné počasí (a to v horách vždycky být nemusí), výhledy jsou "dechberoucí" - doslova!
Vašek se občas kousek sveze na koníku, ale mně se bez sedla nechce… Klopýtání poctivě metr za metrem a Páramo pořád nikde! Přece jsme chtěli vidět ty klejovky! Tady se jmenují Frailejon, jsou krásné, vzácné a vyskytují se právě jenom ve výšce kolem tří a půl tisíce metrů! Před polednem už vážně nemůžu! Vidíme je na dálku na protějším svahu, ale to je hrozně daleko! Nakonec jsme se dočkali! Sice přesně v tu chvíli, kdy se spustil obvyklý odpolední liják, ale máme je! Úžasné, jedinečné!
Dolů to šlo samozřejmě o dost líp, i když už se nám únavou klepala kolena, v šest večer překračujeme práh našeho hostlíku… Ty boty jsme si ještě přece jenom zuli…
Opouštíme horské masivy i fotbalové míče a v rámci systému "hvězdicových výprav" se vracíme, i když ještě ne naposledy do Bogoty.
Před odletem do Leticie nám vybyl jeden den a jeho promarnění by Velitel nepřipustil - uděláme si jen takový malý výlet kousek za město. Ne, chodit už moc nebudeme, jen tak, aby se neřeklo…
Někdy by se člověk smíchy potrhal - včera jsme na treku div nevypustili duši - a v Matarredonda, hodinu autobusem z Bogoty máme všechno na stříbrném podnosu. Vstupné za pár šupů (19.000 COP/os, tj. asi 200Kč za oba) a dvě báječné okružní trasy po vrstevnici, většinu času po rovině - a všude kolem stezky klejovky, kam oko pohlédne.
Vybrali jsme si tu, která je mojí duši bližší, neboť se jmenuje "Abuella", tj. "Babička"… Měří něco přes šest kilometrů, výhledy, vodopád, paráda a Páramo 😂!
Kdo nemá sebemrskačské sklony a potřebu pokořit vrcholy - má tady všechno jako na dlani a skoro zadarmo!
Nafotila jsem možná víc, než za celý měsíc - a nebýt toho, že tam Vašek v zápalu fotografického rauše ztratil brýle, neměl by tenhle den chybu!
Ještě nám chybí jedna oblast. Do nejjižnějšího výběžku Kolumbie - několik málo stupňů pod rovníkem - jsme přelétli vnitrostátní linkou z Bogoty. Letiště spojuje několikrát denně Leticii s Bogotou a s pár dalšími místy v Kolumbii. Město Leticie je brána do Amazonie, leží na strategickém trojstátí Kolumbie, Brazílie a Peru, Tres Fronteras!
Kam se hrabe Cimrmanovo: "Jdu na sever, jdu na jih!" Město, přesněji "souměstí" kolumbijské Leticie a brazilské Tabatingy, kde státní hranice procházejí ulicemi, je samá směnárna, samá cestovka, tady vám nabídnou vyjížďku na lodičce nebo trošku nepohodlné pohoupání v hamace v džungli přes noc za pár set USD, no nekup to, když je to přece taková exotika 😄!
Z přístavu několikrát denně vyjíždí expres loď k resortům na březích řeky a taky do městečka Puerto Nariño, kam máme namířeno i my, protože v nedalekém jezeře Lago Tarapoto je šance vidět růžové delfíny!
Bílé myšky už vidělo spousta lidí (a moc je to netěšilo), o růžovém slonovi se hodně mluví (ale nikdo ho neviděl), ale růžoví delfíni opravdu existují! Důkaz provedu úporným tvrzením! Mají tu dva druhy - růžového a šedého, bohužel chybí ten, který má v přídomku "skákavý"! Ti zdejší prostě neskáčou a neskáčou, občas se na hladině objeví oblouk hřbetu - a hned je FUČ! Než mozek vyhodnotí situaci, vyšle příslušný signál k prstíku na spoušti, aby ten se zpožděním nasnímal obraz - tolik trpělivosti Dolfík prostě nemá! Viděli jsme oba druhy a přísahám, že ten vzácnější je OPRAVDU sytě růžový - ale foto není! Vyjížďka to byla moc příjemná, ale holt růžová je růžová 😔! Pink!
Večer jsme si ze samého zklamání zašli na večeři do stánku, kam chodí místní. Chlápek tam má začouzený gril s dřevěným uhlím a na roštu laskominy! Chorizo, pechuga (což není ryba, ale kuřecí prsíčka), carne montano (divočina)… A to v tom bananovém listu? "Pirarucú" - Arapaima! Taková maličká? Od Jakuba Vágnera vím, že je to největší sladkovodní ryba na světě, může měřit i tři metry a vážit až 200 kilo (i když tolik bych asi stejně na posezení nesnědla)! Porce to byla i tak pořádná. Těžko popíšu chuť i konsistenci, jako ryba to rozhodně nechutnalo a nemělo to jedinou kůstku! Nejblíž asi "nebeská mana!" Nebo víc lidově "nebe v hubě"!
Druhý den jsme ji v Rezervaci Wochine viděli naživo. Tedy - rezervace je trochu silné slovo, prostě malá farma, která v rámci oblíbeného eko programu chová dvě arapaimy a jednoho kajmana. Arapaimy jsou vlastně chráněné, ale indiáni je lovit smějí. V noci bohužel zase lilo a voda v jezírku je zakalená, ale přece jenom jsme viděli ten důstojný kolos, jak se pomalu pohybuje pod hladinou. Odpoledne jsme ještě navštívili indiánské osady hned za městem. Polorozpadlé a často asi nikdy nedostavěné chatrče z nehoblovaných prken, žádné dveře, jen usmolený cár látky - ale u každé satelit a uvnitř jede televize na plné pecky. Pracovat, nebo prostě něco dělat jsme tu neviděli nikoho, i když na volebním plakátu pod oknem se skví nápis "Aqui se trabajando"! Před jedním barákem si dvě malé holčičky hrají s velkým psem a něčím ještě mrňavějším… Už jsem měli letos opičku? Já jo, a úplně nasucho! Bez zaváhání mi vylezla po nohavici a rukávu rovnou za krk a odmítala se pustit! Možná mi chtěla vynahradit ty delfíny! Že neuvidím jaguára mne nepřekvapilo, výskyt je na úrovni bájného jednorožce (ale i ten je asi častější), ale aspoň mravenečníka nebo pásovce mi osud dopřát mohl!
Leticie není zrovna krásné město a v podstatě tam není lautr co dělat! Je to prostě uzel - letecký, lodní, mezistátní… Aspoň jeden zážitek však nabízí. Každý večer kolem šesté se do centrálního parku Santander slétají tisíce ANDULEK! Vracejí se v celých hejnech do noclehu na stromech, které jsou potom celé obsypané jakoby zelenými plody a řev je naprosto ohlušující!
Vlastně je to pro nás trochu symbolické - ony přilétají a my odlétáme! Zítra už budeme v Bogotě a pozítří Madrid, Mnichov a konečně matka měst - Praha!
Snad jen ten ohlušující vřískot při startu bychom si mohli odpustit - vždyť přece létat je tak snadné 😘…