100. 4ková (55. TAKová) Stezka - Krkonoše 50.let po té

Jubilejní 100. čtyřková Stezka (4ka přece nemá malých Stezek) jest minulostí. Někteří ji začali v neděli v Praze, jiní v úterý a naprostá většina od středečního večera...

Noclehy byly zajištěny následovně:

• 22. 9. Milovice (-3.nocleh), "Na Stezku z Prahy s Můrou"
• 23. 9. Libáň (-2.nocleh), "Na Stezku z Prahy s Můrou"
• 24. 9. Libštát (-1.nocleh), "Na Stezku z Prahy s Můrou"
• 24. 9. Františkov (-1.nocleh), Penzion Jednota "Na Stezku o den dříve se Šímou"
• 25. 9. Špindlerův Mlýn, pension Slavie oficiální zahájení 100. 4kové Stezky (0. nocleh)
• 26. 9. Špindlerův Mlýn, pension Slavie
• 27. 9. Špindlerův Mlýn, pension Slavie
• 28. 9. Strážné 32, Zvonařka

Do toho se přidaly ze soboty na neděli narozky Páji Edelmanna, takže jsme opravdu nezaháleli.

Popisem přispěli: Můra o bravúrním pochodu na Stezku z Prahy, Ivan o středečním putování z Rokytnice do Špindlu a Petřík, jak to viděl on, k tomu Severka přidala své komentáře o perzonálu. Do fotoalb přispěli mnozí, jejichž jména jsou uvedena pod fotkou vpravo dole. Pokud fotku přidal admin, jde o převzatou či zaslanou fotku a jméno autora/autorky je uvedeno v popisu fotky.

Poznámka: V článku je několik alb, využívajících technologii flash apod., a než se ty zázraky načtou, může to trvat…

Pouť Krkonošská

Milí Stezkaři,
jakožto autor a později realizátor onoho blbého a nyní již možná slavného nápadu, dojít na 100. čtyřkovou Stezku a při příležitosti 50. výročí TAKu pěšky z Prahy do Krkonoš, bych rád uvedl některé události na pravou míru. Původně jsem chtěl letět letadlem, ale poté, co vyhrály Krkonoše, připadalo mi to poněkud nemožné. Zvolil jsem tedy 2. extrém. Počítal jsem, že se pár šílených důchodců přidá, což se i stalo. Pracující jsem v podstatě ani neoslovoval, neboť jsem si vědom, že někdo nás musí živit a ne se flákat po vlastech Českých. Po přečtení zpráv z trati jsem nabyl dojmu, že někteří účastníci spíš počítali piva a panáky, ev. kilometry, namísto hlavního účelu pochodu, tedy dojít na Stezku pěšky, kochat se přírodou a dokázat si, že ještě žijem.

Vyrazili jsme tedy podle plánu v neděli 22. září těsně po 9. hodině z Rajské zahrady v počtu 7 statečných plus jedna průvodkyně. Na startu stáli Petrof Jirava/t3, Drahoš Bárta/t4, Zdeněk Cepín Cejp/t4+..., Karel Šling/t11, Jirka Vlach/t14, Honza Maňák/t17, Jiří Můra Šlemr/t4 a průvodkyně Hanka Řeháková/t12, která nás dovedla do Satalic a doléčovala chřipku, ale v pondělí ráno stála již v plné polní v Milovicích, odpoledne se ještě přidal ve Staré Lysé Pepa Beran/t12. Cesta vedla kolem různých center do Satalic, kde nás místní obyvatel Petr Řezák přivítal chlebem, solí a špíčkem. Pak už končily srandičky a šlo se oborou na Jenštejn, po silnici na Zápy, podle Labe do Káraného, přes lesy do Staré Lysé, kde nás v hospodě očekával již zmíněný Pepa Beran a kde jsme si dali odpočinkové pivko. Na některých z nás byla znát únava, měli jsme v nohách skoro 30km a pro některé bylo zbylých 8 km utrpením. Světlým bodem byl úžasný západ slunce. Spali jsme v Milovicích v bytě mé dcery Helenky a večeřeli v nedaleké hospůdce Milten. Ve 22.30 jsme zalehli a spali jak zabití. Na kontě bylo 34 ušlapaných km.

Ráno došel Pepa pro rohlíky, vařil se čaj a káva, dojídali se řízky a štrůdlíky z domova, Cepín uklohnil smaženici a po 9 jsme mazali do 2. dne. Procházeli jsme skanzenem, který tu po sobě zanechala Sovětská armáda a vůbec z toho nebyl hezký pocit. Naštěstí nám cesta krásným lesem dala zapomenout a vítal nás zámek Loučeň, kde jsme poobědvali. Já jsem se těšil na odpočinek jak malý Jarda, protože chvílemi jsem měl pocit, že to kvůli bolestem kolene vzdám. Pomáhal Petrofův gel a Cepínova Koňská mast. Cestou do Mcel náhle všechno přestalo a už jsem šel v pohodě až do cíle. Jakoby tělo pochopilo, že se musí smířit s tím, že se páníček zbláznil. V té době už jsme šli po skupinkách, jak kdo mohl rychle. S některými jsme se potkáli v Dětenické středověké hospodě, kde měli vlastní výborné pivo a jediné cenově dostupné jídlo, místní chleba se škvarkovým sádlem. Odcházeli jsme odtud se soumrakem a do cíle v Libáni jsme dorazili za tmy a to nás čekal ještě skoro kilometr do ubytovny. Chutě jsme povečeřeli a plánovali další den. Do bazénu v areálu ubytovny nikdo nevlez, ani ne tak proto, že by voda byla studená, ale že měl strach, aby se únavou neutopil. Nebylo divu, končil nejdelší den, který měřil 37 km.

Snídaně byla v ubytovně a narychlo. Musel jsem se dojídat cestou. Po 10ti km silnice začal les plný hub a krajina se začala vlnit. Před námi byl výstup do Prachovských skal. Vystoupali jsme do jejich nitra, bylo tam moc fajn, po hodině bloumání a kochání jsme došli na severní část skal, kde je pokladna, v níž už nikdo nebyl. Zato tam na parkovišti stála velmi příjemná hospůdka, kterážto nasytila naše hladové žaludky. Pak jsme táhli na Libuň a odtud do dalšího (asi 300m výškových) kopce, asi o 20m nižšího, než vedle ležící Tábor. Cesta byla blátivá, klouzala. Ono se to nezdá, 300m, ale když je tělo zbědované, docela to vydá. Nicméně jsme tam vyšplhali a nahoře se nám otevřela nádherná vyhlídka na Trosky v zákrytu, Bezděz, Ještěd a spostu dalších kopečků, lesů a rybníků, až ze mě bezděky vyhrklo: „A to je ta krásná země, země Česká, domov můj...“ Z kopečka se metelilo podstatně rychleji, nicméně svaly na nohou kvílely. V Lomnici nad Popelkou na nás dolehla euforie z blížícího se konce dne a hlavně jsme slavili překročení 100. km. Připili jsme rumem, až na Petrofa, který tvrdil, že už máme 102 a tudíž prošvihl onu slavnou chvíli. Nicméně se nám ho zželelo, tak dostal posléze taky. Nakonec z toho byly 3 rundy, nějaké pivko a nadopováni jsme doběhli za tmy do Libštátu, do hospody na náměstí, kde byl i nocleh. Zde už nás očekával Vobrázek, který přivezl batohy. Paní hostinská nám nechtěla nechat srazit stoly, že za 10 minut zavírá. Rundy pokračovaly, přidaly se k nám 2 domorodkyně, z nichž jedna byla redaktorkou místního plátku a museli jsme tudíž poskytnout interview. Začali jsme být slavní! V nohách dnešních 33 km a celkem za stovkou.Do postelí v 1. patře jsme odcházeli v půl druhé docela dobře zbořeni. Chudák Vobrázek upadl na schodech a narazil si žebra.

Ráno jsme snídali na lavičce na krásném náměstí města Libštát a s vidinou posledního dne našeho putování vyrazili do 10 km vzdálené Jilemnice. Cestou se nám opět naskytly nádherné výhledy na Krkonoše, byly úplně celé, jako na panoramatickém obrázku. Šli jsme po skupinkách, poslední dorazil Petrof, který zde končil a dál jel busem na 0.trojkový nocleh. Na náměstí jsem ho upozornil, že musí ještě kus, jinak nedojde pěšky do Krkonoš. Dlouho se zdráhal, ale nakonec ty 4 km ještě dolez. Budiž mu za to sláva! Cepín v tu dobu už chytil slinu a pohyboval se v jiné dimenzi. My ostatní jsme po skupinkách vystoupali na Benecko, kde jsme si dali svačinku. To už nám bylo hej. Následovaly Rovinky s obědem a jeden lahvový Pirát. Do Špindlu jsme dorazili za tmy a po 28 km nás čekal poslední výstup na chatu Slávie. Tam nás čekalo nádherné přivítání, hráli nám oslavné písně, přišla poslední pochodnická runda, někteří i tančili, zejména zničený Cepín, který dorazil asi 2 hodiny po nás. Pochod skončil a začala nádherná 100. čtyřková Stezka.

Na závěr zbývá dodat, že jsme ušlapali 133 km a všichni zdrávi došli. Poznal jsem blíže pár úžasných lidí a všichni jsme si dokázali, že ač už nejsme žádní mladíci, či mladice, někteří v životě utekli hrobníkovi z lopaty, ještě jsme tady a žijem! A jak krásně!
Zaznamenal Můra 4. trasa TAKu

PS Jako třešničku na dortu je třeba dodat, že většina z nás následující den zdolala vrchol Sněžky.
 

-1. klasický nocleh

Počty se měnily, ale nakonec jsme se sešli u Tadrů v penzionu Jednota v počtu tří. Mlok, po té co zaklínadlem zajistil kanalizaci domu v Mělníku, vyšel z Harrachova, Petr Vaněk od vlaku z "Jablonečku" a já. Penzion byl v očekávání náporu spojených tras 20+23+26, tedy 69 (viz též jejich pamětní razítko "Spali jsme spolu" umisťované na nejrůznější části těla), bohatě zavážen nejen pivem, ale především rumem. K večeři byla polévka, smažený kotlet a jako sladká tečka palačinka s domácí marmeládou. Ač tři, přece jsme na baru nezaháleli.

Ve středu ráno jsme se rozloučili, pokochali jsme se výhledem z terasy na inverzní mlhy pod námi a vydali se směrem na Dvoračky (290m převýšení). Ještě před rozcestníkem pod Dvoračkami na prosluněné pasece vytáhl Petr kytaru - no pohoda. Na Dvoračkách došlo ke klasické trojkombinaci DPH, tj. dršťková, pivo, houska. Krakonošova zelená byla příjemná. I když toho na podzim mnoho nekvete (snad jen hořce, kostivaly...), přece jenom se u cesty našla sem tam nějaká zapomenutá borůvka. Ve vzduchu byla cítit změna počasí, ale mrholit začalo, až když jsme byli v suchu Jilemnické boudy na Mísečkách. Na suchu jsme nezůstali a řádně zrestaurováni jsme se vydali po červené vodovodní, tedy v zimě turistické sjezdovce. V Bedřichově ve "vojenské" restauraci U Medvěda jsme doplnili tekutiny zdravotně nezávadnou plzní za 34Kč/½l.

A pak už jen do Slavie, kam se začali sjíždět 4kaři v očekávání hlavního autobusového voje.

Šíma

Je to neskutečné číslo – 100.Stezka. Začínal jsem jako študent na 14. na Šumavě a teď jako potenciální penzista slavil v Krkonoších tu stou. Opravdu plnohodnotnou 100. Stezku, neboť čtyřka nemá malých Stezek, všechny byly minimálně na 3 noclehy a těch jsem sečetl na 352, takže bez několika minut by to dalo celý rok…

100. Stezka a Krkonoše – chtělo to něco mimořádného. Můra vymyslel a uskutečnil čtyřdenní pěší pochod na Stezku z Prahy do Krkonoš. To bylo pro vlčáky. „Běžný“, již nemladý a nekřepký čtyřkař či čtyřkařka ocenil postýlky pro všechny a 3 noclehy na jednom místě. To je na čtyřkových Stezkách věc mimořádná, většinou dodržujeme tradice a šlapeme 4 dny od noclehu do noclehu a ke spaní je tvrdá zem!

Do Špindlu jsme se vypravili busem, vlakové spojení do Vrchlabí mělo 3 kritická místa na přestupy a pak bychom stejně museli objednat bus do Špindlu. Pravěpodobnost, že ČD nechají přípoje ujet a nás na nádraží byla tedy velká a autobus KADu přeci jen jistota. Z Černého Mostu nás ve středu v 16,20 hod odjelo 23 a 3 předem dopravci ohlášení pejsci. V tu dobu již byli na Stezce Můrovi pochodníci a 3 účastníci Ivanova -1. noclehu. Ve Špindlu se při příjezdu již smrákalo a tak po strmém výstupu se do 1 km vzdáleného penzionu Slavie došlo už za tmy. Tam už čekali a pivo pili ti, co dorazili auty a taky na nás čekala docela milá obsluha s večeří. Můra hnal své pochodníky daleko před sebou a v tu dobu je jistil z Benecka, takže kompletně dorazili před 9 a tak se s námi na 0.tém noclehu veselilo 6 hrdinných pochodníků z jiných tras a 1 průvodkyně, která se k nim připojila v Jilemnici. 100. Stezku jsme slavnostně zahájili s oběma vlajkami, Mikim jako zakladatelem a Vobrázkem jako obnovitelem čtyřky. Ke „kořenům“ zakladatelům přibyl ještě Jirka Vokrouhlík (Gulka), který se na čtyřku přijel podívat z Německa. Můrovi a pochodníkům jsme zapěli oslavný čtyřkový chorál. Čtyřkaři i pochodníci dostali pamětní „placky“ zhotovené ke 100. Stezce.

Ve čtvrtek ráno bylo zataženo, mrholilo či přímo pršelo. Takže žádné plánované hřebeny a Sněžka. Ale do hor se vyrazilo – po partách, někdo na Medvědí boudu, kde se i hrálo, na Mísečky, Vrbatku se sestupem Labským dolem, nebo k boudě U Bílého Labe a přes Lužickou do Špindlu. Ve Slavii nás krmili dobře, pivo měli taky dobré, jen s griotkou nás i přes varování značně podcenili. Muzikanti v silném stezkovém složení začali po všechny 3 večery po deváté a vydrželi skoro do dvou. Ale dost jsme taky do muziky kecali – tradiční nešvar.

V pátek ráno bylo jasno a sluníčko. Tedy hřebeny a Sněžka. Největší skupina zvolila bus na Špindlerovku (kupodivu jsme se tam asi v 35 vecpali). Odtud přes Malý Šišák polskou cestou na Sněžku (nebo jen na Luční). Na Luční boudě to hučelo Stezkou, snad 2/3 rozlehlého sálu zaplnili stezkaři z různých tras. Na čepu byl lučnoboudní Paroháč. Sněžka se zahalila do mraků, tak z výhledů nic moc, ale byli jsme tam! Nejromantičtější cesta dolů do Špindlu je úbočím Kozích hřbetů s nádhernými výhledy, ale se skoro 4 km kamenných schodů různé výšky a stavu – lahůdka pro artrotická kolena.

Sobota – den přesunu do Strážného. Bylo pěkně a slunečno. Po přípravě a nastavení pitného režimu v restauraci u mostu jsme se přesunuli do Sv.Petra – na Pláně část vyjela lanovkou a ti lepší si vyšlápli červenou sjezdovku. Sešli jsme se v Boudě Na Pláni (měla tam 3 noclehy 14.trasa), kde se vydatně konzumovalo a pak ještě vydatněji hrálo. Plánovaná Nová Klínovka byla však zavřená, tak cesta většiny pokračovala do údolí a podél potoka do Strážného. Já si šel prohlídnout a oživit vzpomínky na Klášterku, Skočku, Spisovatele a pak sešel Lahrbušem přes Hříběcí do Strážného. Ve Strážném byly opět postýlky v chatě Zvonařka. Moc pěkně se tu hrálo a také Pája Edelmann tu oslavil kulatiny – byl stejně mlád jako TAK (což dostal napsané na oslaveneckém tričku). K oslavě byly i tradiční pyšelské šlašůtky a grilovaná kýta.

Nedělní ráno dávalo najevo, že pětka má na nebesích přímluvce a počasí jim na zakončení bude přát. Postupně jsme odcházeli přes Strážné do Hořejšího Vrchlabí, posilnili se v Pivovarské hospodě a po silničce nebo jinými, někdy záhadnými cestami vystoupali do Kněžic ke Smejkalově boudě, kde krátce po 13 hodině zahájila pětka zakončení příjezdem kočáru s mrňavým Krakonošem, zahajovacím projevem v „krkonošštině“ a pěknou muzikou. Můrovi pochodníci byli odměněni lahváči a obdivem stezkařů (škoda, že Můra byl v okamžiku své největší slávy nepřítomen). Byli oceněni stezkaři, kteří byli na 1. i 55. Stezce (za čtyřku nastoupil Miki Schwertner, Ota Klepetko a Toník Šach.). Na historickou Ski Mode Parade 1913+ a běh na lyžích na 55 loktů českých trasa nominovala Terezku Hájkovou, která ve svém historickém oblečku „dámy na ski“ s apartním kloboučkem poprvé roztleskala stezkové publikum a obsadila 3. místo (pro nás ale vyhrála !!). Škoda, že upadlá špička historické lyže ji zabránila umístit se i v běhu, měla na to. Zakončení se pětce povedlo, mělo švih a nápad, taky se všem líbila jejich stezková píseň.

A pak už jen 4 km cesta na nádraží, stezkový vláček dostatečně pivem zásobený, pěkné 4kové hraní. Mikiho postihla nehoda, že na Stezce nestačil prohýřit všechny vyměněné české peníze a na Slovensko, příp. do Kanady se s nimi vláčet nechtěl, a tak procházejícímu pivonoši nedával šanci pokračovat do dalších vagonů a zakoupená "Mikiho piva" přispívala k vydařené náladě. Vláček, který měl max. povolenou rychlost 80km/hod. dělal co mohl, využil volna na trati a oproti plánovanému grafikonu se předjel o ¼ hodinky. Na Hlaváku se kruh čtyřkového valčíčku rozrostl i o kamarády z jiných tras.

Díky všem, kteří pomohli udělat jubilejní Stezku pěknou. Muzikantům, Elišce za zajištění Zvonařky, Ivanovi za všechnu administrativu, Lojzovi a všem co pomohli zajistit Ski Mode Parade, Terezce za reprezentaci, Katce B. a Ivanovi za „domovenky“, Můrovi za jeho blbej, ale krásnej nápad s pochodem a taky, že ukecal majitele Slavie.

Něco tradičních čísel:
Zúčastnilo se 65 lidu, dva přihlášení z vážných důvodů nepřijeli, dva oficiálně nepřihlášení dojeli (víceméně náhradníci). Zúčastnili se 4 pejsci (přežíraní personálem ve Slavii) a 3 psi, z nichž 2 se neměli vůbec rádi.
Z 65 přihlášených zaplatilo předem 60. Ve Slavii na 0. noclehu nás bylo 48 + 6 hostů pochodníků+1 dojedší průvodkyně ze 14ky, na 1. noclehu 53, na 2. noclehu  62. Ve Strážném na 3. noclehu 64. Stezkovým vlakem zpět jelo 30.

Z paměti a notýsku vydoloval MaPe.

Jak jsem si tak pročítala povídání o Stezce od různých autorů, tak musím konstatovat, že už snad vše bylo řečeno. Jen ještě asi jeden postřech zasažený mou profesí - sledování lidského chování. Bylo až překvapující, jak byl obsluhující personál a to nejen v noclehu v hotelu Slávie, ale i v Boudě na Pláni, z nás vyděšený. Bořili jsme jim léty vypracovaný systém a to je velmi znervozňovalo. Dokonce jsme se pohybovali, nedej bože posunuli příbory, nebo přesedli si někam jinam. Nutno přiznat, že servírka ve Slávii měla naprostou fotografickou paměť, ale jen na místa u stolu, ale ne na lidi. Takže věděla, že má dát večeři k prostřednímu stolu na pravou židli, ale jestliže se jí člověk přemístil, tak byla ztracena. Urputně trvala na tom, aby byla jídla roznášena popořadě, podle toho, jak byly židle obsazovány, i kdyby měla lítat třeba sem tam po celém sále. Pořádek a kázeň musí být!

V Boudě Na Pláni byli naprostou zoufalí, když jsme se jim z jedničky někdo přesunul na dvojku, nebo na čtyřku, a dokonce z předsálí - sice i s lístkem, přišel do sálu - to už bylo naprosto nemyslitelné. Protože nám byli ale nakloněni, tak to vyřešili tak, že jsme si museli všichni sednout na svá původní místa, zaplatit a pak už si každý chodil pro pivo k pultu a s ním se mohl pohybovat od jednoho stolu k druhému, jak chtěl. Nakonec nám to ale asi všechno odpustili, protože o slávě naší kapely a o tom, že čtyřce staví v Boudě Na Pláni pomník jsem se dozvěděla od Honzy ze Čtrnáctky. Že oni taky hezky hrajou s námi se to nedá srovnat.

Severka