NP býv. Jugoslávie


V roce 2007 jsem se se Zuzanou a "KRNAPáky" potloukal busmo po Slovinsku, Chorvatsku, Černé Hoře a Bosně a Hercegovině. Třeba to někomu spolu s fotkami něco připomene nebo i inspiruje.

Následuje "Deníček"

Názory na cestu po "Národních parcích bývalé Jugoslávie" budou jistě různé. Já bych chtěl především ocenit kreativitu vedení výpravy a to zejména ve chvílích, kdy byly uzavřeny silnice, hranice... A v neposlední řadě bych chtěl poděkovat všem těm, kteří se podíleli na přípravě cesty (trasy, mapy, průvodci), ale hlavně za maily, dopisy a faxy, které nám otevíraly dveře.

Takže ještě jednou DÍKY!

V dalším jsou často subjektivní poznámky o Cestě...

Sobota 9.6.

Kolem sedmé odpočivadlo v Jesenici, s oběžným korečkovým kolem skoro 9m v průměru. Vylézá sluníčko. Uvidíme.

Mezi 8-9.45 zastávka v Bledu. Jsou tací, že oběhnou jezero. Většinu to táhne na hrad.

Přesun k Bohinjskému jezeru, kde vybíráme kemp. Pak přesun k vodopádům Savice. Poledne. Dost lidí se drásá k Černému jezeru (>300m převýšení, tam a zpět 3h). Jsou možné i údolní procházky, ba i lanovka na Vogel. Na druhé straně jezera zřejmě prší, zde jen mírná přeháňka.

Neděle 10.6.

Ranní vstávání secvičených týmů. Odjezd zpět kolem Bledu do průsmyku Vršič. Před vrcholem epizoda s automatizovaným busem Man, který nám zablokoval průjezd. Naštestí, když chybí řidiči manuál, tak funguje mobil. Focení květin na horských loukách. V 11,40 pokračujeme. Dosahujeme Vršecké sedlo a vydáváme se na Poštovski dom (Slovinský Telecom a Mobilkom s BTS rakvičkami) a nedaleký výhled z 1723m vysokého Vršiče do údolí a na vyšší kopce. Ukázalo se, že Prednje okno je poněkud dále a že se k němu nedá za dvě hodiny dojít.

Přesun k vodopádu na řece Boka (120m), výhled Žiga. Radko s Helou si splnili cíl, došli až k vodopádu, ale k autobusu o hoďku později. My ostatní si povětšinou v ledové vodě Boky chladíme kotníky.

Přesunuli jsme se podél raftařské řeky Soče až k jejímu soutoku s Tolminkou, kde jsme se prošli po Ďáblových mostech, někteří se vydali do Dantova Pekla - jeskyně Zadlšak. K atrakcím soutěsek patřil i zaklíněný balvan Medvědí hlava. Na závěr jsme si užili z doslechu bouřku a na místě krupobití.

Přesun do kempu Pivko jama u Postojne byl prováděn za průběžných přeháněk. Na místě samém, kam jme dorazili ve čtvrt na devět, však už nepršelo.

Pondělí 11.6.

Kras s velkým K. Jeskyňářský den.

Postojna jama. Velkorysý ředitel Petar Štefina. Co dodat k velkému zážitku.

V poledne Predjamski grad loupeživého rytíře Erasma.

Před třetí jsme si prošli naučnou stezku v parku Škocjanských skal. Škocjanská jeskyně je největší dosud prozkoumaná jeskyně nebo spíše kaňon podzemní, přesněji ponorné, řeky na světě. Tahle řeka se jmenuje Řeka (slovinsky reka Reka) a po té co se v jeskyni propadne, vytéká na různých místech a její vody se objevují někde nad Terstem.

V jeskyni je překvapivě poměrně teplo - celoročně kolem 12° , zatímco v Postojne je kolem 8°C . Jsou tam fantastická ve vápencové skále tesaná schodiště bez zábradlí a trosky mostku (skoro jako ve filmovém prvním díle Pána Prstenů, ale tady je to opravdu) a zbytky po historických lávkách nějakých 60-80m nad dnem jeskyně. Jak asi na těch stěnách vysokých přes 100m vyměňují žárovky, tedy spíš výbojky? (Prý se tak jednou za sto let odtokový sifon řeky Řeky drobátko ucpe a voda v jeskyni v minulosti nastoupala i nějakých 80m. To ale musel být hukot, když se pak odtok uvolnil...)

V 18.18 překonáváme chorvatskou hranici.

Před osmou jsme v kempu u moře (snad Novi Vinodolski, kemp Povile). Seznamovací večírek. Každý z přítomných řekne něco o sobě. Půvab spočívá v tom, že na sebe moc nevidíme.

Úterý 12.6.

Po noční přeháňce opouštíme v 8.15 kemp a přesouváme se do NP Paklenice. Zde treky různé obtížnosti k hospodě Langerica, Ančin kuk i dále směrem na Malou a Velkou Paklenici. Někdo se stihl vrátit dříve do civilizace: víno, zelenina, koupání v moři a je nabírán cestou. Večer se ubytováme na ostrově Murter v kempu Kosirina.

Středa 13.6.

V půl osmé odjíždíme zanechávajíc stany v kempu do městečka Murteru, zde drobné nákupy, připadně výměna peněz. V devět se naloďujeme na Barbarinac a obeplouváme ostrov Kornati a mnoho dalších ostrůvků NP. Ve dvanáct přistává loď ve Vruji a pojídáme něco tresky případně vepřového v hospodě u mola. V jednu loď zapíná motory...

Od půl druhé do 15.10 bylo naplánováno koupání na ostrově Levranaka. Ve tři, kdy se turisté různých národností disciplinovaně ubírají přes sedýlko k lodi, se vydává skupina čtyř odvážných na nedaleký vrcholek 115 mnm. V 15.10 loď houká a naši přátelé se pokojně rozhlížejí z vrcholu. Popravdě řečeno, ta vzniklá čtvrthodinka zpoždění neměla valný dopad, ale blbě to tedy vypadalo. Někteří se styděli a pokud ne, tak jak se říká, pařez zůstane pařezem a vůl volem (a v tom případě jsou veškeré řeči ztrátou času). Zhruba v sedm jsme opět v Kosirini. Večer při světle čelovek v odlehlém místě kempu s pečením bramboráčků.

Čtvrtek 14.06.

Velmi teplá noc. V půl osmé odjíždíme do Šibeniku. Prohlídka pamětihodností: sv. Jakub, pevnost sv. Michala, staré město s kamennými domy a úzkými uličkami. Nakupujeme chléb, zeleninu apod.

 

Dolní část NP Krka
Pro video klikni na obrázek...
(trojúhelníček spouští zde, obrázek přesměruje na YouTube)

Přesunujeme se do NP Krka. Zde procházka po dřevěných lávkách a můstcích přes peřeje a kolem vodopádů s odpoledním koupáním. Příležitostné vlastivědné zastávky ve mlýně, kovárně, prádelně, či u vyřazeného kola Francisovy turbíny uvedené do provozu jako druhé svého druhu na světě (první podle patentu Nikoly Tesly na Niagaře, dodávala elektrickou energii městu Buffalu, byla spuštěna o dva dny dříve, leč jak Chorvaté dodávají, plného výkonu dosáhla několik měsíců po zdejší). Zajímavostí byla též vyhlídka vybudovaná 1875 pro Franze Josefa I., který zde byl u příležitosti své inspekční cesty do Skradinského Buku vítán lidem shromáždivším se na okolních kopcích salvou z bambitek a hlasitým "Živijó" (v angl. překladu "Hurah"). Po té se císař dlouze rozhlížel do krásného údolí řeky Krky.
Následuje jízda dále na jih, kterou pro dnešek končíme v kempu Segura v Trogiru.

Pátek 15.06.

Ranní koupání v teplém moři. Vše v buse 5' před plánovaným odjezdem. Prohlídka starého Trogiru. Hanka trošičku zakufrovala na sousedním ostrově Ciovo, takže můžeme hoďku konverzovat na parkovišti. Přesun do Splitu, kde jsme si prohlédli Solanu z doby římské. Bára zapomenula půjčený foťák. Foťák nalezen. Pak jsme si prolezli "Diokleciánův palác" ve Splitu. Zlatá brána a Citadela jsou v rekonstrukci.

Ve čtyři míříme do nedalekého městečka Omiš, kde ústí raftařská řeka Cetina. Ve skále zbudovaný hrad jsme si pro nedostatek času prohlédli jen zdola, starý kostelík zavřen. V kempu Darko se ubytováváme s menším počtem stanů, často u silnice, tedy u velmi frekventované jadranské magistrály. Ale je pravda, že i na pláž, kam je to asi 80m, hluk kamionů a autobusů doléhá. Přes silnici je stáčírna slušného stolního vína. Na hranici kempu je prodejna První Omišské parní pekárny (od 5.30 ráno chléb, koblížky apod.).

So 16.06.

Vyrážíme v osm. Zastávka nedaleko kostelíka sv. Jury s výhledy na Omiš a závřečné kilometry Cetiny.

Na rozhraní Kreševo Polje a Katuni je odbočka na křížovou cestu. Zastavujeme a v poledním slunci více méně supíme nedávno zbudovanou křížovou cestou, jejíž zastavení jsou datována 2005. Slabší opar neslibuje nějaké převratné fotky. Za zdaleka viditelným křížem jsou ilyrská pohřebiště s mohylami. Vše se mění na vrcholu kopce, když se tam přižene auto s místním panem farářem Vjenceslavem/Václavem a občerstvením (ořechovice, trávovice - ona je to tedy travarica, ale mě se pro bylinkami ochucenou rakii libí pojmenování trávovice víc -:)), rakija a minerálky, vše skvěle chlazené). Přijímáme v plastových kelímkách na kamenném oltáři. Pak nám zazpíval několik písní v chorvatštině, přičemž jeho školený hlas bylo slyšet až dole v údolí. Další píseň přidal dole v kostele.

Zastávka na vyhlídce v Gubarici na vodopády kaňonu Cetiny. Kupujeme broskve. Silnice jsou často ve výstavbě, autobus proto nejede naplánovanou trasou. Na jadranskou magistrálu sjíždíme ve Splitu. Začíná sezona, doprava na stupni 3-5.

Za Gradacem vyhlídka na krasová Bačinská jezera s brachickou vodou (NP Neretva). Projíždíme deltou Neretvy, ještě pár obrázků více méně proti zvolna zapadajícímu slunci a jsme zase u moře na jadranské magistrále. U Neumu se ocitáme na pár kilometrů v Bosně a Hercegovině.

Kolem půl sedmé se krátce zastavujeme v Malim Stonu, fotíme opevnění z dob Dubrovnické republiky mající chránit poloostrov Pelješac. Přejíždíme do Velikeho Stonu. 18.40. Další focení opevnění, prohlídka starého městečka se sítí pravoúhlých uliček. Výroba soli odpařováním z mořské vody. Pro turisty se podle na vrátnici vystavených fotek přes den pořádají exkurze, kde si mohou návštěvníci zkusit "těžit" pravou mořskou sůl, ba i tunový vozík se solí po kolejích odtlačit...

Odjíždíme k trajektu a ukazuje se, že můžeme odplout ve 20.30 na ostrov Mljet. Ubytováváme se za tmy. Voda v kempu Mungos v Babim Polje není pitná, zato teče vlažná. Ve 23 je vše hotovo, jdeme spát nebo klábosit.

Neděle 17.6.

Vstáváme do dusného rána. Odjíždíme v 9h do NP Mljet v západní části ostrova. Na Správě parku nás Naďa s Janou a Zvonimírem uvedou co exkurzi KRNAPu, vysvětlí si ztracené e-maily a výsledkem je cesta lodí s průvodkyní k Malému mostu a do benediktinského kláštera z ii.pol. XII. stol. na ostrově sv. Marie, kde jsme byli pozváni na malé občerstvení na účet JUNP. Dlužno říci, že všichni přítomní věděli, že brát si cizí půllitry domů co suvenýry se nemá a dlužno dodat, že 97% účastníků zájezdu se k tomu buď díky svým životním postojům anebo díky lenosti neodhodlalo -:)

Další hodinu a půl jsme věnovali koupání v nezvykle teplé a velmi čisté vodě Malého a Velkého jezera.

Po třetí jsme přijeli do Sobre, odkud jsme odjeli trajektem k Velikému Stonu. Máňa zapózovala při vyjetí z trajektu a už jedeme do Dubrovníku.

Starý Dubrovník za dvě hodiny? Ale máte-li štěstí na průvodce, tak to nemusí být tak tragické a základní představu o Starém městě si snad udělat můžete. Bašta Mešeta, Onufriova kašna, brána Pile, pevnost sv. Vavřince, klášter sv. Františka, Radnice (kde je dnes archiv a pamětní síň obránců Dubrovniku), dóžecí/rektorský palác, katedrála sv. Ignáce z Loyoly (kapitula Dubrovnického kardinála), výhledy z hradeb, nejrůznější průhledy uličkami, hospody a zezadu vůně jejich kuchyní...

Večer táboříme pár kilometrů za Dubrovníkem v Kupari. Stavíme minimum stanů. Otík zlobí a nechce brát prášky. Večer přejde v neformální večírek s připomenutím narozenin ze spacáku vytažené Zuzany a Jirky D.

Pondělí 18.06.

Je 8.10 a opouštíme kemp Porto v Kupari. V 8.45 zastavujeme v Caftatu, Otík s pomocníky vyhledává lékaře, ostatní nakupují, případně zevlují v tomto malém příjemném přímořském městečku. Odjíždíme v 10.15. Za půl hoďky jsme na hranicích Černé Hory. Razítka do pasů, nahlížení do zavazadlových prostorů. A protože máme opravdu více než jeden sendvič na osobu, obracíme a zemi opouštíme. Jedeme známými místy po jadranské magistrále, před Dubrovníkem vyfotíme pár fotek města, tentokrát téměř se sluncem v zádech a ve 13.20 již uháníme Bosnou a Hercegovinou. Odbočit na podezřelé cesty do vnitrozemí BIH si však s autobusem netroufáme. Ve tři čtvrtě na dvě zastavujeme v chortvatské Dubovce, přebalujeme potraviny a koupeme se v moři, které je "pod námi" asi 40m. Po třetí vyrážíme. Odbočujeme podél Neretvy směrem na Mostar. Hranice s BIH překonáváme v 16.15 s pomocí úplatku (nechtěli nás, neb jsme měli naplánovanou trasu jinak).

Vodopády Kravica na ponorné řece Trabišak (v protislunci duha, na focení to není zrovna příhodná denní doba), stěna hospody z místního travertinu.

Prohlídka válkou zkoušeného Mostaru. Žebravé děti. Obnovený most ze všech možných úhlů. Dýza v ulicích. Hospody, hospůdky, krámky s cetkami...

Jsme kus za Mostarem v kempu se dvěma tenisovými kurty s hrdým transparentem Mali Wimbledon v obci Blagaj. Sociálky poměrně slušně řemeslně provedené. Celkem dvě sprchy s velkými čekárnami, dvě prostorné toalety. Šéf má bar s místním pivem Mostar. Rozcházíme se po půlnoci.

Úterý 19.06.

Na druhé straně obce je "Vrelo Bune", tj. vývěr řeky Buny. Těch slibovaných 2x1,5km bylo aspoň 5, ale i po cestě bylo co fotit. V 9.35 nalézáme do busu a vyrážíme zpět přes Mostar a pak kaňonem řeky Neretvy. V Jablanici mlsně zíráme na velkogrilovací stroje v místních hospodách. Pokračujeme kolem Jablanického přehradního jezera přes Konjic vzhůru. Prodejní výstavky místního medu u silnice. A pak se silnice zvolna láme a sjíždíme do Sarajeva. Projíždíme kolem místa, kde před více než devadesáti lety vyprázdnil Gavrillo Princip revolver na vůz vezoucí následníka trůnu a jeho ženu Sofii. Vybíháme na kopec a získáváme představu o městě. Potom se touláme uličkami staré čtvrti. Tepané zboží, cetky, šátky, ovoce, zelenina, pečivo a také množství hospůdek a kavárniček. Burek, pleskavica, donner (...a je vůbec z masa?-:)) ) a mnoho dalších orientem vonících pokrmů. Ve tři opouštíme stopami války stále ještě poznamenané Sarajevo.

Vyrážíme do kopců a krajina najednou připomíná domov: lesíky jsou však borovicové a sem tam nějaký zatravněný propad/závrt - jsme přece v krasu. Pak se ráz krajiny mění a připomíná Fatru. Po pár kilometrech jsme opět typickém kaňonu, tentokráte řeky Prače. Stavíme na parkovišti před mostem, pár fotek a už pokračujeme kolem dalších přítoků Driny do NP Sutjeska.

Kemp Tjentište byl v některém meziválečném období jistě pěkný. Nyní se zdá, že jeho správci dokáží jen stát a vybírat. Ohníček s použitím dřeva NP 15euro, osoba 3eura atd. Ohníček však byl a u busu byly pro přítomné opět připravovány a je třeba říci, že ještě lepší bramboráčky.

Středa 20.06.

Vyrážíme do sedla Dragoše. Někdo pěšky, Petra si to zaběhla, někdo vůvec ne (a třeba si zaplaval v místní 0,16ha vybetonované nádrži) a někdo třeba stopem. Upřímně řečeno, máloco potěší člověka, který nadupal nějakých 25-30km po asfaltce a šotolině s minimálními výhledy, když se ho stopařka zeptá "a viděli jste všechno, co jste chtěli?"... V autobuse B. líčí, jak od vrátného NP zjistila zkratku, seznamovala se se zmijí a kravími exkrementy. Mimochodem vrátný: bouda, závora, tlustý sešit, do kterého se zapisují nacionále vstupujících návštěvníků. Pro dokonalou iluzi "celníka" chybí záliba v malbě a portrét princezny Bosany na boudě. Kluk je však fajn, nabízí i svoji židli k odpočinku a po té co obkreslí písmenka z našich pasů (jsme na území, kde vládne cyrilice), nám popřeje příjemný pobyt v parku.

Jedeme zpět údolím řeky Driny a Tary. U Štěpanského Polje (17.00 30°) vjíždíme konečně do Černé Hory. Projíždíme kaňonem řeky Piva (její vody se zvolna ztrácejí v zemi - zase ten kras, pivo je pouze v autobusovém baru). Fotky tunelů a mostu. Potom pokračujeme proti toku řeky a projíždíme kolem přehradního jezera na Pivě, které se kupodivu v krasovém podloží neztrácí. Několik dalších zastávek: fotky, houby, jahody...

Směřujeme do Zabljašaku v Durmitoru. Za tmy nalézáme kemp. Pan šéf je vstřícný: instaluje stolky s lavicemi pro noční posezení před stany, prodává černohorské víno (2,5euro) stáčené do skleněných lahví bez zátek, přijímá objednávky na chleba. Sociálky: 3x wc s bidetem, sprchou a umyvadlem vždy pod jedním uzavřením, ale pro větší skupinu trošku nepraktické. Slušná balkánská kvalita, tedy dobře vypadající materiály, řemeslné provedení mírně pokulhává v detailech (povrchové rozvody, pachatel zjevně netušil, že ten had, co tvoří odpad, by měl být taky sifon). Jinak zřejmě nejlepší vybavení, které jsme dosud na této cestě využívali.

Čtvrtek 21.06.

Ráno nás vítá úžasným panoramatem nižších kopců Durmitoru (foťáky většinou jako na potvoru v autobuse ...). Později Naďa funguje jako dobrovolná překupnice chleba, mléka a sýra. Protože si nepřipočítává žádnou marži a mléko nestačí ani přeměřit ani odměřovat, nevyhlašuje osobní bankrot pouze díky malému obratu. Domácí úkol: Zjistit objem ešusu 1cm pod okraj (doplňující otázka: má malý a velký ešus stejný objem?).

Vycházka k Černému jezeru byla po značené cestě a známém azimutu celkem brnkačka. Cesta zpět byla zábavnější. Vesměs jsme chytračili a Žabljak jsme dosáhli v nejrůznějších místech. Z vlastní zkušenosti musím říci, že najít kemp, do něhož jste přijeli za tmy, nevíte, jak se jmenuje, ani jak se jmenuje majitel, jdete po silnici, z níž není kemp vidět, není zrovna příjemné. Nakonec jsme odjeli asi s půlhodinovým zpožděním. Šéf kempu Razvršije, Mišo, se s námi loučil div ne se slzami v očích, rozdal vizitky, předal flašku snad Rakije a pomohl s rezervací dalšího kempu na druhé straně Černé Hory. BTW ono obsazovat byť celkem pěkný kemp u lesa, když vaši potencionální zákazníci projíždí kolem jiného kempu na třetině cesty od silnice, očividně chce nadstandardní služby.

Zastavujeme se na Správě NP Durmitor, fotíme hory a prohlížime si expozici přírodnin, vycpanin atp.

Malý nákup v sámošce v Žabljaku. Konečně vyrážíme kaňonem řeky Tary. Focení u mostu. Další focení na konci NP Durmitor (pomníček skialpinistovi?, v širokém údolí tzv. zdivočelá řeka).

Pokračujeme k dalšímu národnímu parku - NP Biogradska Gora. Bus nás vyváží až ke stejnojmennému ledovcovému jezeru, které je ve výši 1094 mnm. Obcházíme jezero. Převažují buky, sem tam nějaká jedle, vrcholy nezalesněné. Co jsme stačili vidět, neodpovídá pralesu, ale spíše bukovému lesu, který po více než 50 let nepoznal pěstebních zásahů. Koncepce parku je spíše "amerického" typu, tedy chodníčky, dřevěné lávky, odpočivadla, koše na odpadky, u parkoviště hospody.

Pokračujeme dále na Podgoricu. Cestou za Kolašinem malá vlastivědná vycházka do pravoslavného monastyru Morača. Jeden z černě oděných duchovních se nechává fotit s vlastním miminem.

Když za tmy projíždíme kolem Skadarského jezera, tak nám Naďa předčítá o co přicházíme -:)

Ve 22 dorážíme k moři do kempu u Petrovacu, za tmy se utábořujeme, někdo i vaří. Já osobně nemám chuť. Pobíhající dítky, nabíjení.

Pátek 21.06.

Odjezd v půl deváté, takže mnozí stíhají koupání v moři.

Posnídali jsme, sbalili a ve tři čtvrtě na devět opouštíme kemp. Po deváté zastavujeme a fotíme si pobřežní scenérii s fotogenickým mondénním poloostrovem Sv. Štěpána. Cestou k busu si občas někdo u silnice utrhne meruňku.

Boku kotorskou objíždíme klasickou cestou po vyhlídkové horské silnici na Cetinje, dolů na Kotor a pak podél pobřeží. Ve vnitrozemí jsou krasová polje. Fotíme mauzoleum na druhém nejvyšším kopci (Lovcen), někdo si možná troufl i na strategický objekt na tom kopci nejvyšším -:). Fotky Kotoru, kterým posléze projíždíme.

Po jedné zastavujeme v Perastu. Někdo vybíhá do městečka, většina se koupe v moři a posléze využívá kohoutek ve zdi se sladkou vodou, i WC, které se dá dobře zavřít zvenčí, leč zevnitř mají křehké dámy potíže -:)

Hranice MNE a HR překonáváme po vykonání odbavovacích formalit bez většího zdržení v 15.10 (31°C). Dojíždíme do kempu nad Makarskou v Zaostrogu. Večer jdeme téměř všichni do jedné z mnoha hospod, kde nám byla přislíbena množstevní sleva. Bára oslavuje své narozky, Květa má svátek.

Zdá se, že Nadě vedení výpravy doprovázené radikálními změnami tras, brbláním některých účastníků zájezdu apod., připadá jako naprostá nuda, a tak se rozhoduje pro zvýšení si hladiny adrenalinu vybíráním peněz od jednotlivých konzumentů ve dvou měnách současně a s rozpočítáváním dosaženého rabatu.

Sobota 23.6.

Ráno vyrážíme po jadranské magistrále a 15km nad Makarskou zamíříme po nově otevřeném úseku silnice, který jsme museli minulý týden objíždět, do kopců. Brzo míjíme místa, která jsme již navštívili, jako vodopády Gubarica, zahlédneme velký kříž s křížovou cestou, kde jsme se seznamovali s panem farářem...

Projíždíme Imotskim poljem a na okraji Imotsku si prohlížíme propast volně nepřístupného Červeného jezera. Pak jdeme asi 1,5km směrem k městečku, kde je zpřístupněné Modré jezero. Polovina se jde do jezera v propasti koupat, zatímco druhá polovina se courá po městečku okresního formátu, které zatím není zasaženo příliš turismem.

Před Kninjem u jezera Peruča opět Bára oslavuje narozky. Společné foto. Možnost koupání v přehradní nádrži zavržena.

Dostáváme se do etnicky vyčištěné tzv. Republiky Srbská Krajina. Je téměř patnáct let po válce. Neobydlené domy, neprořezávané stromy v zahradách, z většiny vinic jen kamenné sloupy. Obydlených domů odhaduji na méně než 8%. Vylézáme v Cetine (jsme v HR - neplést s Cetinje/MNE) u stojícího kostelíka sv. Spasa z IX.-X. stol. Zaoblené opěrné zdi (podle Z. jsou známé z půdorysů několika dalších, dnes již nestojících Dalmatinských kostelíků a z jižní Francie).

Odcházíme asi 1km dále k vývěru řeky Cetine (jezírko nějakých 40m v průměru s "modrou" studenou vodou), nad kterým je zbytek vesnice s kostelíkem sv. Marka, který byl co replika postaven někdy v roce 1937.

Vracíme se k busu, odjíždíme a cestou fotíme úžasné panorama pohoří Dinari. Dr. N. upřesňuje naivní názory na geomorfologické procesy. Většina přítomných, už začíná být duchem doma. Dokonce i Eva M., i když jí to zrovna nevěřím, tvrdí, že si alespoň v duchu neprobíhá hřebeny hor na obzoru.

A pak už jen jedeme po dálnici, míjíme Plitvická jezera, přes Záhřeb, Gratz a konečně...

Neděle 24.6. ... v pět ráno jsme u Kaplic a v 9h se všeobecně loučíme v Praze. Zbytek výpravy to má do Vrchlabí ještě pár hodin, ale to už budu ve vaně.

Sdílej to!

Be the first to comment