Naši v Jižní Americe

Konečně zas do světa!
6.9.2008
Oznamujeme, že přesně za týden vyrážíme do brazilského Sao Paula. Další zastávkou bude Pantanal, největší močál světa. Nemineme světoznámé vodopády na řece Iguazú (též Iguacu), nás snad neminou velryby a mnoho dalšího...

Brazilci, portugalština a my...
17.9.2008
Po 46 hodinách cesty bez přestávky jsme včera dorazili do města Cuiaba na pokraji Panthanalu i sil. Brazilci jsou neuvěřitelné vstřícní a milí, což je naše jediné štěstí, neboť jediná řeč, kterou používají je zcela nenastudovatelná. Bez tohoto faktu bychom se ani nenajedli, nenašli směnárnu, neobjednali si pivo... Cenové relace taktéž naprosto nepříznivé, nicméně nabídka přírodních krás víc než úžasná. Dnes jsme byli v NP Chapada Guimares, viděli několik vodopádů a v některých se i koupali. Tvrzení, že vodopády jsou uzavřeny, jsme jako praví Češi nebrali vážně, neboť vodopády nejsou obchod či úřad. Provedli jsme tradiční obchvat zadem, jimž jsme se dostali všude, kam nikdo nesmí... Fotili kytky a papoušky ara. Teď již tradičně padáme na ústa. Další po návratu z bažin, kde nás čekají aligátoři, pirani, anakondy a další vlídní živočichové.

Vzhůru do bažin
23.9.2008
Po značném váháni jsme se zcela nerozumně rozhodli vynaložit velkou část našeho rozpočtu na čtyřdenní výpravu do bažin Pantanalu s agenturou Joela Souzy, který je roztomilý šizuňk a skvělý bavič. Úřaduje zásadně v bistru na hlavni třídě od chlazeného piva a zařídí cokoliv. Nás průvodce je čistokrevný indián kmene Wapashana a má dnes narozeniny. Náš řidič indián není a nemluví ani slovo anglicky, zato překrásně hraje na kytaru a zpívá nádherným tenorem brazilské balady. Občas přihodí sambu. Z přírodního bohatství Pantanalu jsme pěšky, z lodi a koně viděli především spoustu ptáků včetně tukanů a Ara hyacintového, stovky aligátorů, kapybary s rozkošně připitomnělým výrazem, jednoho tapíra a pásovce, o opicích nemluvě. V noci jsme potkali na silnici dokonce i menší anakondu - sedm metru zrovna neměla, ale stejně byla moc pěkná a bohužel i značně rychlá. Poslední den začalo poprchávat, což je dobře, neboť se nám díky tomu snáz odjíždí.

Zlaté rybky, pestří papouši a překvapení na závěr
Nočním přesunem jsme se dopravili do oblasti města Bonito. Jeho okolí je plné přírodních atrakcí. Na každou z nich je ovšem nutno mít průvodce a cena odpovídá atraktivitě. S lítosti jsme odmítli ponor v jezeře na dně propasti, kam se musí nejprve slanit za pouhých 5100 Kč na osobu (jsme děsní šetřílkové!) a zvolili o něco levnější alternativu - tzv. floating - splutí časti řeky Rio Prata v neoprenu, s maskou a šnorchlem uprostřed stovek velikých a nádherných ryb v křišťálově průzračné vodě. Korunou všeho je Burago Araras - propast, která silně připomíná naši Macochu, s tím rozdílem, ze v Macoše nehnízdí 40 párů papoušků Ara Macao, a dole nečíhá osamělý aligátor, o němž nikdo neví, kudy se tam kruci mohl dostat... Na zpáteční cestě náš řidič nevzrušeně poznamenal, že pokud uvidíme mravenečníka, rád nám zastaví. Brali jsme to s humorem. Mravenečník se ale nakonec překvapivé konal. Zvíře je to podivuhodné, naštěstí dost nahluchlé a přisleplé, takže se lze přiblížit hodně moc.

Vlastivědnosti
27.9.2008
Následující den se věnujeme vlastivědné činnosti. Dopolední výlet na Lago de Azul - převelice pěkná krasová jeskyně (spíš velký převis) s inkoustově modrým jezerem na dně. Bohužel, jak je v kraji zvykem, výklad je důkladný, leč opět pouze v portugalštině... Stalagmity, stalaktity, stalaHnaty... V pozdním odpoledni návštěva serpentaria, kde nám byla vysvětlena prospěšnost plazů na naší planetě a zdůrazněn fakt, ze hadi NEJSOU slizcí - to jen my, lidé... V závěru následoval "polibek smrti" od hroznýše pro každého z diváků. Byl mimořádně něžný. V závěru večera by se pravděpodobné každý ochránce zvířat nad námi otřásl odporem - v našich "tuláckých", již teď dost orvaných úborech - jsme navštívili nejdražší místní restauraci za účelem poznávaní... Večeře na stříbrném podnosu pro dva sestávala z aligátora, kapybary a pekari. Nevím jak komu - mně osobně nejvíc chutnala kapybara na slanině...

Všude samá voda
Po zhruba čtyřiadvaceti hodinovém přesunu přijíždíme do Foz do Iguazu - díky vodopádům Iguazu (též Iquacu) - jednoho z nejnavštěvovanějších míst v Brazílii vůbec. Začínáme zázrakem techniky - největší vodní elektrárnou na světě - Itaipu na řece Páraná. Speciální program pro zvídavé obnáší nejen prohlídku zvenčí, ale i uvnitř! Vašek projevuje tolik zájmu a nadšení, že si chudák průvodce neodpustí truchlivou otázku: "Není von to inženýr, milostivá paní?" Voda nad námi, pod námi, Francisový turbíny, generátory, 18 z dvaceti zrovna v provozu... Polovina vyrábí 50Hz elektřinu pro Paraguay, druhá 60Hz pro Brazílii. Hranice (namalovaná na podlaze) prochází přímo středem velína.

Stále samá voda
Další den překračujeme hranice do Argentiny, abychom zhlédli vodopády Iguazu z levého břehu reky. Trochu se bojíme - je to přece "profláknutá snobárna". Ne. Ne a ne a ne! Nic užasnějšího jsme snad nikdy neviděli. To NEJSOU vodopády! To není sedmý div světa! To je PRVNÍ div přírody od stvořeni Adama (a především Evy). Ostrov San Martin uprostřed peřejí, romantická vyhlídka s výstižným názvem "Okno" a nakonec to nejúžasnější - Ďáblův chřtán! Modrojasné nebe s bílými beránky, oddělené úzkým pásem syté zelené džungle - a dál už jen burácející a pěnící voda, spadající snad až do středu zeměkoule. Vpravo i vlevo, kam oko dohlédne. Něco, co se nedá představit, neřkuli nafotit. Člověk by tu nádheru chtěl spolykat očima a nechat si ji v mozku napořád. Každý by měl mít v hlavě takovou soukromou videotéku - třeba pro horší časy...

Ataque do Koati
29.9.2008
Dnes jsme prověřili brazilskou stranu vodopádu Iguazu. Je stejné krasná, ale úplné jiná než argentinská. Zatímco na druhé straně získá člověk přehled komplexní, tady jdeme do detailu. Hnízda rorysů, ukrytá přímo pod vodopádem, kapky vody na objektivu. Rozhodně se doporučuje ranní světlo. Na zpáteční cestě jsem byla napadena krvežíznivým nosálem (portugalsky Koati). Chtěla jsem si ho JENOM vyfotit... Jakmile jsem se ale přiblížila, vrhlo se mi to roztomilé zvířátko na igelitku s chlebem, kterou jsem měla pověšenou na zapěstí a přitom pěkné cvakalo zoubky... Stihla jsem sice zvednout ruku až do výše ramen, ale potvora se vymrštila a už mi všemi čtyrmi visí na pytlíku hlavou dolu a houpe se se zjevným úmyslem: Já ten pytlík urvu, at se děje, co se děje! Obecenstvo fandí. Chvíli jsem bojovala, pak ruka začala umdlévat a já usoudila, ze nemám zapotřebí nechat se kousnout pro kus žvance. Zahodila jsem nosála i s chlebem. Obecenstvo aplauduje.

Přískokem vpřed
1.10.2008
Pokračujeme do NP Aparados da Serra - s několika přestupy ve všemožných podivuhodných místech, jako Caxias, San Francisco do Sol, Gramado a Canela, kde jsme uvízli na noc. Další den máme spojení až odpoledne, takže se vydáváme do Parku Caracol - spíš parčíčku s pěkným vodopádem, ke kterému vede něco přes devět set schodů dolů a totéž nahoru... Možná bychom byli nadšeni, kdybychom pravě nepřijížděli od Iguazu...
Odpolední přesun nás dovezl do poslední výspy civilizace poblíž hranic mezi státy Rio Grande do Sol a Santa Catarina. Tady v Cambara Pousada Pindorama nabízí sprchu, kuchyňku a trávník za hubičku. Ráno vyjíždíme na proslulý kaňon Intainbezinho - leč je zavřeno. Zde se neuvádí dny v týdnu jménem, ale číslem, přičemž se počítá od neděle - tj. např. úterý je třetí den v týdnu. Trochu nás to mate.
Rozhodli jsme se pro netradiční jungle trip - neprostupná džungle nás pohltila na celý den. Pronikli jsme do luna přírody, minuli dva sežrané pásovce, ale nikoli bažinu a na závěr promoklí na kost. Bylo to skvělé.

Kaňon kaňonů
5.10.2008
Dnešek je ve znamení úspěchu. Predevším neprší, autobus jede a park je otevřený veřejnosti. Jsou v něm tři značené trasy, ze kterých dvě vedou po okraji kaňonu a třetí, který ale začíná v Santa Catarina, po dně kaňonu. Obešli jsme ten div přírody zprava i zleva a žasli nad tou nádherou. Šest set metrů hluboký úzký zářez ve skále, z níž spadají dva vodopády, se dvakrát lomí v úhlu 45 stupňů a průhledem v dáli je vidět moře. Nad kaňonem neustále krouží dravci a kolem se v klidu a pohodě pasou krávy. Nafotili jsme ho ze všech možných úhlů a v nastávajícím šeru a mlze stopli auto zpátky do Cambara. Pršet začalo až posléze.

Kam chodí spát velryby
5.10.2008
Prcháme z deštivého Cambara a pokračujeme k moři do Praia da Rosa - tradičního útočiště velryb. Zdá se, že jsme dešti konečně unikli. Je krásné počasí a v zátoce už po půl hodině vidíme velryby. Jsou dost daleko a většinou vystrkuji nad hladinu jen prsní ploutve nebo špičky ocasu, ale i tak je to skvělé!
Další den už opět slunný není - u nás v Brazílii prostě pořád prší. Přesto jsme se vypravili na velryby už za svítání - a hustého deště. Ani velrybám tohle počasí nevyhovuje - nikde ani ploutvička. Leč my vytrváme! Nakonec přichází odměna - odpoledne prší už trochu míň a z útesu mezi dvěma zdejšími plážemi pozorujeme další velrybu. Pekně si s námi pohrává. Rejdí tu tam, tu onde, až najednou nabere směr přímo pod útes. Běháme přes hřeben tam a zpátky jako šílení, až se potvora smilovala a předvedla tři rychle po sobě jdoucí výskoky nad hladinu. Nakonec nám zamávala ocasní ploutví a zmizela v mlze jako přízrak.

Hory doly
10.10.2008
Po prozkoumání předpovědi počasí pro celou Brazílii se rozhodujeme přemístit poněkud na sever, zde tedy za teplem. Poblíž města Belo Horizontě je jedna skvělá jeskyně - Gruta Rei do Máto. Už jsme viděli z krasových oblastí lecos - tohle dosud ne! Nádherné stalaktity, závoje, jezírka - 15 m vysoké stalagnáty... Jako prémie prehistorické malby pod převisem. Vynikající byla i návštěva Mercado Municipal přímo v B.H., které je nesmírně zajímavé urbanistickým konceptem kolmých ulic vyplněných dalšími bloky a ulicemi pootočenými o 45 stupňů. Lze zde najít uplně všechno. Bylinky, ryby, nádobí, klobouky, košíkařské zboží a ZVÍŘATA! Andulky, křečky, morčata, rybičky a PSY! Ratlíky, pudly, bernardýny... Co ráčíte! Nakonec jsme se ve zlatém údoli nechali spustit drezínou na laně 300 m do bývalého zlatého dolu Mina de Passagem, kde provádí chlapík jménem Ikarus. Spousta chodeb, slují a podzemní jezero. Vedro a vlhko, ale zážek.

Brazilské baroko
Horské město Ouro Preto je důležitým centrem těžby zlata a dalších rud. Také plno kostelů a kaplí - horníci měli podporu z nebe zatracené zapotřebí. Při práci s dynamitem jich ve štolách mnoho zahynulo pod závaly. Kostelu je zde prý 23 - od jednoho k druhému je to vždy prudce do kopce či z kopce. Sv. Fratišek z Assisi, Sv. Rosaria, sv. Ifigenia, kaple otce Faria a další. Interiéry jsou bohatě zdobené vyřezávanými sochami, malbami na dřevených stropech, obrazech na stěnách i oltářích, všude samé zlato! Nosili ho sem otroci z dolů ve vlasech a vykotlaných zubech. Vrcholným dílem místního sochaře Alejandrinha (zvaného Mrzáček pro jeho strašlivé onemocnění) je dvanáct kamenných soch proroků před kostelem v nedalekém městě Congonhas. Tam jsme i přespali v hotelu, který byl zaručené nejstrašnější v celé Brazílii. Měli jste někdy dveře z pokoje s nikdy nemytou podlahou přímo na veřejné toalety? My ano!

Rio není Brazílie
13.10.2008
Pokud se vám zdálo, ze jsme doposud opomíjeli nejznámější místa Brazílie, tak vězte, ze nyní si je užíváme do plných. Jsme totiž právě v Rio de Janero. Ubytovali jsme se kousíček právě od snad nejznámější pláže světa Copacabana. Tohle je ta pravá Brazílie všeobecných představ! Slunce, pláže, snědé krásky v miniaturních bikinkách, bouřlivý noční život... Rio {vyslovuj Hio} je město, kde se neustále něco děje. Celých 24 hodin denně. Už jsme stihli sledovat mistrovství světa v surfování, hada desetitisíců maratonských běžců, který ani po hodině nebral konce, živou muziku a tance ve čtvrti Lapá. Vašek se i osobně pokoušel pokořit na moři ono prkénko

Horké noci
Naprosto nejúžasnějším zážitkem vsak byl dnešní večer. Po nábřeží Copacabany defiloval kilometrový průvod s alegorickými vozy a maskami, který skončil gigaparty na pláži. Tentokrát to byl letošní průvod gayů a lesbiček. Ale nenechte se mýlit, bavili se všichni a velmi nevázaně, nějaký důvod se v Riu najde vždy a alkohol pak teče proudem. Něco takového jsme nikdy a nikde před tím nezažili. Jestli toto je jen obyčejná slavnost, tak si vůbec neumíme představit známý karneval. Chtěli bychom vám popsat tu strhující, skvělou, energii sršící a nevázanou atmosféru, ale veškerá slova tu selhávají. To se nedá prostě popsat, to se musí zažít!

Na Homolce
18.10.2008
Poslední den v Riu je nutno zasvětit turistickým povinnostem - návštěvě proslulé Cukrové homole, tyčící se nad městem i oceánem a přístupné pouze lanovkou. Výhledy jsou úžasné. Výškové budovy hotelu podél bílých pláži, modrý záliv se spoustou lodiček i obří hřbitov. Z plošiny pod vrcholem každých pár minut startuje vrtulník pro movitější klienty, aby obletěl sochu Krista na protějším kopci Corovado. Oblet trvá pouhých 6 minut, ale nám trvá cesta po zemi a prohlídka téměř půl dne. Potíž je v tom, ze socha se prostě cela nevejde ani do mého nejširšího objektivu. Buď nemá ruce, nebo nohy. Nahoře je děsné hemžení - všichni se přišli vyfotit s Kristem osobně - hlavní je, aby všichni doma viděli... I tady je úžasný pohled na to obrovské, mnohamilionové město.

Dnes naposled
Noční přesun přes Curitibu do poslední štace - Morretes. Mezi nimi jezdí strmými úbočími vyhlášeny "vlak smrti", který poskytuje prý nejděsuplnější zážitek z celé Brazílie. Ranní TAM nám ujel - pojedeme s ním ZPĚT. Prší. Stalé prší, jen někdy leje. Já vám dám Brazílii! Stihli jsme jen krátkou vycházku po začátku staré cesty z vnitrozemské náhorní plošiny do přístavu Paranaqua - Via Graciosy. Všechno oblečeni je mokré, nebo aspoň vlhké - nic neschne. Vzhledem k této skutečnosti jsme byli nuceni poslední dva dny pobytu zasvětit porovnávání různých značek zdejšího nejoblíbenějšího nápoje - CACHACY (čti "kecasa"). Vyrábí se z cukrové třtiny, ma čtyřicet procent a může být dokonce levnější nez balená voda! Jen následky srovnatelné nejsou... Jak se zdá, toto je naše poslední zprava, nasedáme na vláček, potom na autobus do Sao Paula a letiště. Nás čas se naplnil. Nikdy ho není dost, at je naše cesta dlouhá jakkoliv.