Zahradní slavnosti aneb Memento Mori

VÍTEJ, LÉTO! Ve svém fejetonku (si) Wikina způsobem jí vlastním klade otázky:

Opravdu zůstává pravá dáma vždy dámou?
A je vždy nezbytně nutné radovat se až na samu hranici?
 

S ohledem na to, že letošní Zahradní slavnosti se již valem blíží, dovolila bych si krátkou vzpomínku na jedny z těch již minulých.
Říká se, že dáma zůstane dámou za všech okolností – a to i za předpokladu, že podmínky tomu vždy zcela neodpovídají.
Vůně léta, romantické kostýmy, dámy v kloboucích a s neodmyslitelnými nitěnými rukavičkami, páni ve fraku, žaketu či golfovém úboru z dob první republiky… A ovšem také piknikové koše, skrývající důležitou složku setkání – totiž pohoštění. Slané tyčinky, ovoce, ale především to nejdůležitější - a současně zrádné! Láhev Beaujolais, Chateaneuf-du-Pape – případně i něco „tvrdšího“. Vlahý večer přímo zve k utužování přátelských vztahů, hudba něžně hladí – kdo by odolal?
Utužovala jsem toho roku ze všech sil… V předchozích letech opakovaně plnil svou roli ochránce, kterému není nic zatěžko, jedná-li se o službu dámě v nesnázích kamarád Ráďa. Neváhal občas ani naplňovat skutkovou podstatu rčení „na rukou Vás budu nosit“ - prosím doslova. Tentokrát však jeho bdělost na chvíli polevila, a já, vstřícná a přátelská obcházela jednu trasově-hudební skupinku za druhou. Všude jsem si něco zazpívala, všude něco popila. Měla jsem báječnou náladu – řekla bych přímo „všeobjímající“. V závěru jsem myslím při tom všem objímání nevynechala ani přilehlá křoviska.
V okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že čeho je moc, toho je přespříliš, už bylo zjevně POZDĚ! Naznavše, že čas odchodu se (pro mne rozhodně) nachýlil, požádala jsem o doprovod toho nejvhodnějšího - Rudu. Luzný a statný, zkrátka Drobeček, který se mi se svou postavou (196 cm výšky a v té době cca 140 kg živé váhy)  jevil adeptem nejvhodnějším. Jako pravý džentlmen nabídl mi rámě a vydali jsme se na dlouhou, předlouhou, a připusťme, že i strastiplnou pouť letní Prahou. Šlo to ztuha. V plynulém pohybu nám bránily jednak mé romantické květované šaty ve stylu „la belle epoque“, plné kanýrů, fialových stuh a umělých květin, jednak neochota mých končetin ve smyslu spolupráce. O jemné motorice nemohlo být řeči již dávno před ústupem, motorika hrubá mne opustila sice později, přesto však mnohem dříve, než dobré úmysly. „Jsem dáma, jsem dáma, jsem DÁMA!“ Opakovala jsem si znovu a znovu, zatímco mne Drobeček vláčel v mírném mrholení k domovu. Že mně při rozdílnosti našich postav občas přišlápl monofilovou vlečku a následným mírným trhem způsobil šatu tu lehkou, onde větší újmu, mu nelze vyčítat. Jeho role byla v každém případě nezáviděníhodná! Přesto jsme nakonec zdolali pěší trasu z Malé Strany do Holešovic bez větších excesů a zvládli i výstup do pátého poschodí našeho secesního domu. Bohužel až tady se ukázalo, že příslušný piknikový koš, obsahující mimo jiné i klíče od bytu, zůstal v Sadech. Tam někde pod lavičkou, opuštěný a sám…
Nezbylo, než pokračovat v cestě – směr Bulovka, bydliště Drobečkovo. Tak jsme došli, babi! Ach ano, spánek byl sladký a posilující. Ráno však, jak jinak, krušné. V Rudově garderobě se zcela pochopitelně nenacházelo nic, co by se blížilo mé konfekční velikosti, takže po úvodních formalitách (omluvný telefonát do zaměstnání a širokoplošný dotaz na účastníky akce, zda a popř. KDO by mohl mít můj košíček v držení), jsme získali zásadní informaci. Ano! Koš existuje a má jej další člen naší čtyřkové společnosti – právě Ráďa Foltýn, takto pracovník Ministerstva dopravy a spojů.
Není nic jednoduššího, než zaskočit za ním a koš i klíče vyzvednout. Jednoduššího? Jen zdánlivě! Čas již hrubě pokročil, je pravé poledne, a po pražských komunikacích se pohybuje podivná dvojice. Drobeček sám o sobě může vyvolat svou monumentálností zvýšený zájem Pražanů – neřkulipak, an kráčí zavěšen do dámy v dlouhých šatech barvy lila, s cáry vlečky, plazící se vkusně kol jejích štíhlých kotníčků.
Vstupujeme do strohé budovy, v níž působil svého času také ÚV partaje, a kde hned za vchodem číhá Scylla. Nebo snad Charybda? Ó ne, nic tak triviálního! Soudružka strážná, ve vkusné šedé uniformě, s nezbytnou ruční palnou zbraní, odstávající od vzdutého pozadí, táže se nevrle a s podezřením, KAM ŽE TO! Odpovídám jasně a stručně: „K panu Foltýnovi! Zda-li nás pan náměstek očekává? Ovšemže!“ (Hmm – tedy to si ten Ctirad dobře vede)!
Dodnes nevím, odkud pramenila ta zjevná nedůvěra, která se zračila v očích bdělé pracovnice. Což nemůže seriozní dáma uprostřed pracovního týdne a v poledních hodinách učinit návštěvu u svého dlouholetého přítele na jeho pracovišti?
Strážný duch nás nakonec pečlivě zapsal do Knihy návštěv, vydal nám patřičnou cedulku, opravňující ke vstupu a procedil ústy, připomínajícími ústečka prvoka kýženou informaci. „První patro, místnost 101“.
Cesta životem je dlouhá a krušná. Ta naše rozhodně byla! Jedny každé dveře, které jsme míjeli, se pootevřely, v každých z nich se objevilo OKO! Oko pracovníků Ministerstva, dychtících po senzaci! V těch posledních, s nápisem „101 – Ing. IVAN Foltýn“ se zjevila postava celá. Postava sekretářky náměstka generálního ředitele Českých drah! A opět ta nedůvěřivá otázka:“ Pan náměstek o vás ví?“ Trochu jsem znejistěla: „Nu, zda pan náměstek, to opravdu nevím – ale pan inženýr Foltýn rozhodně!“ Slečna měla zřejmě poněkud jinou představu o nedbalé eleganci než já. Dávala asi přednost formálnější ústroji. Ovšem poté, co k ní den předtím přepojili (na jak jinak než VELICE důležitou poradu) omylem Ctiradova kamaráda, který na otázku, v jaké věci pana náměstka volá, odvětil: „Já nevím, to ten pták mě pořád shání“, neodvážila se odporovat…
Pan náměstek se nás nedočkal. Zatímco slečna sekretářka ověřovala pravost našeho tvrzení, otevřely se totiž vedlejší dveře, a z nich obhlédl situaci ten, jenž byl osobou pro nás nanejvýš kýženou. Foltýn. Tedy CTIRAD Foltýn – v té době ovšem pracovník zcela JINÉHO úseku a držitel košíkového sirotka. Že mohou v jedné organizaci a na vedoucích místech pracovat dva lidé stejného příjmení, JE v podstatě možné. Na druhou stranu, KOHO by to prosím Vás, napadlo? Navíc skutečnost, že pan náměstek nejenže nastoupil do funkce teprve minulý týden, a nastojte, právě dnes má ještě ke všemu narozeniny zcela logicky způsobila, že když se pana Foltýna dožadovala dáma z impresionistických obrazů, nemohlo nebohý personál napadnout nic jiného, než že jde za ním.
Na dotyčném ministerstvu prý ještě dnes kolují historky o této památné události (zatímco takové podružnosti, jako je srážka vlaků kdesi ve střediskové obci na pomezí okrajového regionu ČR upadají v zapomnění už po pár dnech). Po pravdě řečeno, i já bych uvítala, kdyby má historka upadla v zapomnění. I když..?
Dobré příklady prý netáhnou – zatímco špatný příklad někdy vychovává…
Berte proto, prosím, můj fejeton jako podnět k zamyšlení. Opravdu zůstává pravá dáma dámou i za výše zmiňovaných okolností? A je vždy nezbytně nutné radovat se až na samu hranici?
VÍTEJ, LÉTO!

Pro zábavu i poučení sepsala
Wickie, 4. trasa