Povodňová terapie

Wikina byla s ADRou v Severních Čechách.

Někteří lidé jsou zrozeni k hrdinským činům. Jiní nikoli. Patřím zjevně k těm druhým. Každý můj pokus o hrdinský čin končí zákonitě groteskou.

Jsem uvědomělá občanka České republiky, sleduji pravidelně zpravodajství ČT1 i Novy. Vládní rozpočet, požáry v Rusku, záplavy v Pákistánu… V předchozích čtrnácti dnech ale hlavně povodně v severních Čechách. Dramatické záběry valící se vody, stržených domů, bortící se mosty a lidé. Bez střechy nad hlavou, bez oblečení, dokladů a bez kořenů. Lednice, pračky a auta se dají časem nahradit. I dům se dá opravit, nebo i postavit znovu. Fotky rodičů, dětí, maturitní tablo a lístek z bijáku při prvním rande už zpátky nebudou. Nikdy.

První impulz je pomoci. Hned nato pochybnost „ty to tam tak vytrhneš…I když…“ Váhám, ale nakonec po dvou dnech a dalších tragických zprávách padlo rozhodnutí. Jedu! Rodina mne podpořila - maminka novým koštětem a holínkami a přítel Vašek nezměrnou trpělivostí při řešení organizačních záležitostí. Na internetu první organizace, která přijímá dobrovolníky - logicky od písmena „A“ - Adra. Jeden telefonát, v zápětí přeposlané dispozice s douškou, že nástup je možný POUZE do osmé hodiny ranní, vyhledat spojení.

Bohužel jediný spoj, který momentálně připadá v úvahu, je vlak v 05:10 z Prahy. Nevadí - přivstanu si. Batoh si zabalím ještě teď večer a věci na sebe na kupičku na stůl - baterku, klíče, peněženku. Abych ráno nezmatkovala.

Zvoní budík, oblékám se v pološeru, abych zbytečně nerušila spícího Vaška. Tramvaj jela o dvě minuty dřív. Ujela mi. K Metru je to pěšky pětadvacet minut, ale jsem velká holka - dokážu to. Zvládla jsem to za dvacet tři. V poho… Před nástupem do vagónu kontrola kapes. Klíče, mobil, adresa seřadiště. Peněženka! Není! Ještě jednou. No prostě NENÍ! Ve voze je ještě signál, než souprava vjede do tunelu. Slušnost stranou! „Vašku, průser!“, hulákám ze všech sil do mobilu! „Nemám, NEMÁM!“

Chudák Vašek! Obvykle se budí ztuha a pomalu. Teď musel za jedenáct minut pochopit, vstát, dohledat spadlou peněženku pod stolem a dojet na nádraží. Zase jsme to stihli! Mám propocená záda, kalhotky a dokonce i kolena na džínách. Jak se vůbec můžou člověku potit kolena?

Návazný autobus z Nymburka do Liberce měl dvacet minut zpoždění, v důsledku čehož jsme do místa určení dorazili dvě minuty po osmé. Z pěti oslovených liberečáků ani jeden neví, kde je ulice Jánský kámen - je to vůbec v Liberci? Ani ti hodní policisté, co mne nakonec dovezli - k úplně jinému kostelu! Teprve poté naznali, že nejlepší bude zavolat na centrálu. Pomáhat a chránit!

Stihli jsme to i potřetí. Před kostelem adventistů stojí ještě poslední auto - směr Bílý Kostel. Cestou zjišťuji, jaké mám mezery ve vzdělání. Adra je totiž nezisková organizace Adventist Development and Relief Agency. Což na věci nic nemění - potřeba je každá ruka, a i když tady nás ateistů není převaha, tohle teď opravdu není důležité. V autě sedí koordinátor - kněz z Českých Budějovic, pán, co přijel s motorovou pilou odněkud z Moravy a Cikán Aladar z Jablonce. Cikán, který chce pracovat, a ještě zadarmo? Jasně. Na povodních byl už dvakrát!

Jak jsem časem zjistila, takových „mazáků“ je tady hodně. Troubky, Praha 2002. Do Bílého Kostela je to nějakých čtrnáct kilometrů, ale rozdíl je nebetyčný. Zatímco v Liberci to vypadá úplně normálně, lidi chodí do práce, na nákupy, holky mají tílka s holými bříšky a střevíčky na kramflíčku, tady je jiný svět.

Už to není groteska, ale ani drama. Prostě práce. Náklaďáky plné vojáků a hasičské cisterny se boří do rozježděného bahna, před školou se rozdávají pracovní rukavice a lopaty, lidi mají zacákané obličeje od bláta a pytle pod očima. Holinky a montérky. „Je tu někdo s kangem? S rozbruskou? Máte auto? Potřebuju čtyři lidi na dolní konec - ten pán je na to sám a po infarktu! A wapku k poště! Není - tak ji sežeň - někam zavolej nebo něco!“

Všechno v poklusu. Zase začíná pršet. Nejhorší je to kolem řeky. Stržený most, vyvrácené stromy a sloupy elektrického vedení. Domy, které to „schytaly“ nejvíc, mají čáru ponoru tak kolem metru osmdesáti. V přízemí se musí většinou vnitřní omítky otlouct na cihlu. Ručně. S kladivem makají i holky. Precizně a rychle. Potom se musí zdivo vydezinfikovat a sušit. Voda už sice opadá, ale na zahrádkách ještě pořád stojí. Brambory, kedlubny, rajčata - srdce by se smálo - ale všechno je kontaminované a musí se zlikvidovat… Kompoty ve sklepích, okurky - všechno na skládku. Tolik práce - a je to pryč.

Nevydržely stodoly, skleníky, dřevníky. Strhnout a spálit. Skoro před každou chalupou hoří vatra. Z osmi slepic zbyly dvě, králíci tři. Teď bydlí na chodbě v 1.patře. Paní z domku v ohybu říčky utekla k sousedům do kopce za minutu dvanáct. Z okna se pak dívala na poslední sloupek svého plotu, na kterém svorně seděl její liliputí kohoutek a králíček-trpaslík. Pak i je vzala voda…

„Nezbylo nic. Pojďte se podívat. Tu kuchyň jsme celou předělávali před měsícem - obklady, linka, lednice, mrazák…“ Tuhle větu slyšíme skoro všude. Přesto nikdo nepláče, neběduje. Není čas. Musí se dělat - zima přijde brzy. Lidé si pomáhají černým humorem. Mnohdy se ostýchají přijmout pomoc s tím, že soused je na tom hůř, často jsou bezradní, co je vlastně nejvíc potřeba. Musí se to otlouct? Nemusí? Nešlo by to ještě…

Co je teď nejdůležitější? Všechno. Bez těžké techniky se neobejdeme. Ale všude se nedostane. Manuální práce se nedá nahradit. A hlavně dobří koordinátoři. Lidi, co jsou schopni se dobře a hlavně rychle rozhodovat, rozdělovat práci. A taky mluvit s lidmi. Povídat si. To potřebují všichni.

Večer máme všichni dost. Spí se v tělocvičně, na karimatkách a ve spacáku. Večerka je v jedenáct, ale většinou se zhasíná už kolem deváté. Každý si potřebuje odpočinout. Nabrat síly. Ne každý, kdo má svaté nadšení, má taky fyzičku.

Nejvíc je samozřejmě mladých. Dvojice, partičky. Ale i střední a pozdně střední věk (v mém případě hodně pozdní). Studenti, kancelářské krysy, truhlář, kuchař. Paní se dvěma dcerami - osmnáctkou a dvaadvacítkou a patnáctiletým synem. Kněz a správce PC sítě. Nejrůznější typy lidí. Někoho inspiruje víra, někoho potřeba dokázat si, že jsem kus chlapa, někdo prostě jenom ví, že se musí zabrat. Spousty příběhů, na které ale teď není čas. Škoda.

Budíček v sedm, snídaně ve čtvrt na osm. Za pultíkem černovlasá maminka s miminkem v šátku na boku. A s úsměvem. „Kafe? Jasně. Já ho nepiju - nasypte si sám. Koláč? Štrůdl?“ Všechno domácí. Pečou po nocích. Spěcháme. V osm je nástup, rozdílení po vesnicích. Chrastava, Frýdlant, Raspenava, Bílý Kostel. „Někdo nový? Fajn. Máte odvoz? Vemte si rukavice a lopatu. A balenou vodu - vlevo u schodů“. Ve čtvrt na devět je u kostela pusto.

Po dvou dnech deště přišlo slunečné počasí. Nakládáme železo na valník. Cikán Aladar maká - jako barevnej. „Asi něco přijde! Myslíš?“ Je dusno. Přívalový liják přichází bez ohlášení - z minuty na minutu. V poledne se ve vteřině zatáhlo a přišla průtrž mračen. Během dvaceti minut je všechno zase pod vodou. Silnice, garáže, sklepy i obytné místnosti v přízemí. Z kanálů se valí voda, tryská jako gejzír. Hasiči a vojáci odčerpávají, kde to jde. Místní už jenom stojí a kouří. Padají vtipy. „A že už dlouho nepršelo, co?“ Až se to přežene, začnou znova.

Jenom dobrovolníků bude pomalu ubývat. Protože drama přitahuje pozornost. A hrdinství je adrenalin. Ve zprávách už dostávají přední místo nové tragédie - to nejhorší je za námi, jedem domů. Váleli jsme se v blátě dva-tři dny, někdo i týden - dobrovolně. Doma máme suchý pelíšek, televizi a v ledničce chlazené nápoje. Lidi, kteří tady zůstávají, nemají na vybranou. A budou potřebovat pomoc ještě dlouho potom, kdy už o nich v médiích nepadne ani slovo.

Závěr? Žádný nemám. Nejspíš jsem jenom chtěla říct, jaké to tam bylo. Kdyby bylo ještě potřeba…

Saša Ryvolová
Chceš-li jí napsat…