Hektické Hebridy 2026
aneb když vymýšlíš dárek
Poukaz do lázní Libverda? Ty jsou ale "křížkové"! Motorovou pilu? Tu dostala k Vánocům! Ale už vím! Moje Kačenka miluje divokou skotskou přírodu a temné odkazy keltské historie – vezmu ji na Hebridy! Snáší můj mateřský teror už bezmála padesát let, završíme to společnou výpravou!
(Poznámka k fotkám: Fotky jsou řazeny v albu zde podle titulku, který začíná něčím jako 07d03 = sedmý den třetí fotka.)
Hebridy - den prvý - start
Ty malé ostrůvky na dohled od skotské vysočiny, celoročně bičované prudkými větry a lijáky nás lákají už léta a teď je ten pravý okamžik! Do Edinburghu je to cca dvě a půl hodiny letu, odtud autobusem do Inverness a dalším už přímo do hlavního města (městečka) Portree na ostrově Skye. Na Skye vede totiž most a trajektů si ještě užijeme až až!
Městečko je malé, útulné – a plné turistů! Hebridy totiž zažívají velký příliv turistů od té doby, co na Netflixu běží seriál „Outlander“, u nás „Cizinka“. Jeho děj se z větší části odehrává právě ve Skotsku a je to tím pádem něco podobného, jako velký turistický boom na Nový Zéland po filmech s Hobitem a Pánem prstenů. Seriál má už 7 řad a zajímavý je i tím, že titulní píseň The Skye Boat Song pro sedmou řadu nazpívala Sinéad O'Connor. Byla to její poslední nahrávka v únoru 2023, před její smrtí. Táboříme v místním kempu, liják naštěstí přišel až kolem desáté večer a to už jsme byly v suchu ve spacáku!
Hebridy - den druhý
Vstáváme časně, dneska to bude „časovka“! Deset dnů na tři ostrovy (i když mrňavé) není moc, takže žádné lelkování! O půl osmé chytáme autobus k „Old Man of Storr“, v osm už stoupáme se spoustou dalších návštěvníků nejrůznějších národností ke kýženému skalnímu útvaru. Patří prý k nejfotografovanějším lokalitám nejen na Skye, nejen ve Skotsku, ale dokonce na celém světě!
Trochu poprchává a taky fouká, ale dá se to a když se dostáváme do poslední partie výstupu, najednou se vyčasilo, modrá obloha a černý monolit proti ní – jako na objednávku! Dodržely jsme časový limit a dolů dorazily s pětiminutovou rezervou odjezdu dalšího autobusu směr Fladigarry! Chceme si ještě střihnout malebný Quiraing trek - celý bychom nestihly, protože okruh měří necelých 7 kilometrů s převýšením zhruba 300 metrů a zabere kolem 5ti hodin, ale pěkné počasí zatím trvá, vyběhneme aspoň k dalšímu skalnímu útvaru „Jehla“ a zpátky, abychom ještě chytli autobus do Uig. Vyběhneme – jak kdo! Běhá samozřejmě oslavenkyně, já to se svým astmatem a sedmi křížky na krku nějak dofuním… Je to paráda - úchvatné výhledy, modrá jezírka, na svazích se pasou ovečky… A ten autobus nám ZASE neujel!
Autobusy nejezdí vždycky úplně na čas – silničky jsou tady většinou ve formátu “single-track way”, tedy kde projede jen jedno auto. Na cestě je ale dostatek vyhýbacích míst “passing places”. Do hry ovšem taky vstupují ovečky ! Když je oveček na silnici víc, autobus má zpoždění, ALE když se zrovna pasou někde opodál a cesta je plynule průjezdná, bus může přijet i PŘEDČASNĚ!
To nám to jde pěkně od ruky, časovka nám pěkně vychází, v 18:50 nasedáme na poslední dnešní trajekt na ostrov Harris and Lewis! Skoti mají smysl pro detail – ostrůvek je jenom jeden, ale názvy dva! Jižní část je Harris a severní Lewis… Přístav Tarbert je hnízdo všech hnízd, po páté večerní už tu není otevřené naprosto nic! Hospoda, krám… Není tu ani kemp, ale protože ve Skotsku je oficiálně povoleno kempování na divoko (s výjimkou soukromých pozemků a oplocených pastvin), jde jen o to najít kousek roviny na postavení stanu. To se moc nedaří, domky jsou roztahané podél silnice pořád dál a my máme za sebou docela výživný program a 14ti kilový batoh na zádech… Nakonec jsme skončily za zbytkem obvodové zdi opuštěného stavení hned vedle silnice, zase jsme to ale stihly, než se rozpršelo!
Hebridy - den třetí
Jak se zpívá v té oblíbené písni: "Časně ráno mrholí..." V noci sice zase lilo, ale výhodou skotského počasí je, že i když často a hodně prší, taky hodně fouká, takže zatím vždycky balíme suchý stan! Uháníme na autobus do hlavního města ostrova, Stornoway na Lewisu. To, co nás na Harris/Lewis přilákalo jsou kamenné kruhy, pravěké menhiry, které někdo postavil uprostřed pastvin a rašelinišť a uspořádal zhruba do tvaru keltského kříže. Jsou prý dokonce starší, než známé Stonehenge, tady se jmenují Callanish podle blízké vesnice a kromě toho nejzachovalejšího je jich v okolí rozesetých víc, z některých zbývá třeba jenom jeden, dva kameny. Podle některých odborníků pochází z Neolitu (to by byla mladší doba kamenná), MOŽNÁ byly využívané k rituálním obřadům v době bronzové. Někdo tvrdí, že šlo o kalendář nebo obří sluneční hodiny, jiní věří v rituální a duchovní účel. Těch teorií, kdo a proč je postavil je hned několik, rozhodně je to místo se silnou atmosférou a současně i fotograficky ohromně vděčné! Šutr totiž člověku postojí, nikam neuteče, nezaksichtí se do objektivu...
Každopádně patří k nejstarším a nejvýznamnějším megalitickým památkám v Evropě. Ten hlavní, nejzachovalejší a nejpopulárnější Callanish má 13 kamenů, které tvoří kruh s průměrem okolo 13 metrů a uprostřed je asi 5 metrů vysoký samostatný kámen – menhir. Kupodivu tady nebyly žádné davy, takže jsem nemusela jsem čekat na ten vzácný okamžik, kdy si popořadě všechny účastnice zájezdu udělají selfie!
Využily jsme dobrého počasí, pobrouzdaly po okolních pastvinách a podívaly se na nejbližší dva další, z dálky nás zádumčivě pozoroval výstavní kousek skotského náhorního - skotu! Pak už nás čekala zpáteční cesta do města, tentokrát stopem. Hodný pán, který nám zastavil snad po pěti minutách stání nás nejenom hodil do města, ale ještě nám poradil dobré místo na dnešní nocleh v Tarbertu, protože hned ráno zase potřebujeme nastoupit na trajekt zpátky na Skye! Všechno klaplo, tentokrát jsme stanovaly nedaleko jezírek na kopci nad Targertem, fungujeme jako sehraná dvojka, postavily jsme během 5ti minut – konec konců i proto, že místní postrach, „midges“ čili pakomáři útočí!
Hebridy - den čtvrtý
Podle předpovědi má dneska začít pršet až kolem sedmé ranní, nastavily jsme si buzení na šestou a stihly nejen sbalit suchý stan včas, ale ještě si i na liháčku uvařit kafe! Dolů už jsme sice doklusaly v dešti, ale naštěstí je na náměstí autobusová čekárna, kde je sucho, teplo, záchod a dokonce i sprcha za 1 Libru – požehnání! Trajekt do Uig trvá hodinu a půl, máme dost času naplánovat dnešní den, dobít mobily a dokonce si dát i snídani! Dneska máme v plánu dojet až do Dunveganu, ale nejdřív si ještě odskočíme kousek na sever do Kilmuiru, kde je skansen The Skye Museum of Island Life (Muzeum života na ostrově). V původních kamenných chalupách s doškovými střechami žily rodiny se spoustou dětí ve stísněných podmínkách, topily sušenou rašelinou a tvrdě si vydobývaly chléb svůj vezdejší. V jednom z nich, Old Croft House, se žilo až do roku 1957! Součástí expozice jsou krátké filmové záběry z posledního období, kdy se tady žilo. Dobývání rašeliny, péče o políčka a dobytek, nepředstavitelně těžké životní podmínky! Dost často mne v poslední době napadá, jak jsme zhýčkaní a neskromní, jak se neustále litujeme a dožadujeme lepšího života a jak pokřivený máme žebříček základních hodnot!
Seznamujeme se taky s příběhem nejslavnější hrdinky ostrova, Flory MacDonald, která v roce 1746 pomohla poraženému princi Charliemu Edwardu Stuartovi uniknout vládním vojskům po bitvě u Cullodenu. Pocházela z nižší šlechty z Vnějších Hebrid, byla protestantka a prince propašovala do bezpečí převlečeného za irskou služebnou jménem Betty Burke. Její příběh byl pro místní rodiny po generace symbolem věrnosti a odvahy - a taky byl několikrát zfilmován, naposled právě v 6. dílu seriálu "Cizinka". Je pohřbená na místním hřbitově v Kilmuiru - ale ten už jsme vynechaly, pomalu se začíná stmívat!
Zpátky do Uigu už musíme zase stopem – a vlastně právě dneska začíná ta opravdu tulácká část našeho putování. Až do Dunveganu jsme na několik stopů dojely v drobném dešti, lidi byli úžasní, nikde jsme snad nestály víc než 10-15 minut. Svezli nás po řadě místní, Němci, Portugalci, Američani a dokonce jedna Thajka z Chiang Mai! Tentokrát táboříme pro změnu v oficiálním kempu, horká sprcha a normální záchodové prkýnko je dost příjemná přidaná hodnota, ale není tu žádné společenské zázemí a ležet od časného večera v mrňavém stanu v těsném sepětí bok po boku není moc lákavé! Vydaly jsme se do vesnice, jenže jedna hospoda je dneska zavřená a druhá narvaná k prasknutí, bez rezervace není šance… Přešlapujeme v chodbě, když dovnitř vchází ten americký pár, co nás vezl odpoledne! A protože v celé Anglii se považuje za společensky nepřijatelné, aby u jednoho stolu seděli lidé, kteří se do té chvíle neznali (to jsem do té doby nevěděla), znamená to, že naši přátelé mají stůl o čtyřech židlích sami pro sebe! „Hola, hospodo – vedeme si přátele“! A už sedíme, už si povídáme! Heather je veterinářka a Marshal pracuje pro jakousi zdravotnickou neziskovku, postoje i názory máme stejné! Byl to moc příjemný večer, probrali jsme skutečná témata, soukromá i politická. Jenom to obvyklé o počasí jsme pro jistotu vynechali!
P.S. Omluvte prosím "kvalitu" posledního snímku - třikrát přes WhatsApp a ještě přes oceán, sláva Bohu, že tam nemám Klapzubovu jedenáctku! 😂
Hebridy - den pátý
V noci lilo jako z konve, ráno už sláva Bohu jenom – prší… Uvařily jsme si kafe v závětří před sprchami a vypily ho v ranním deštíku na lavičce s výhledem na záliv, s kapucou nonšalantně staženou do očí. Mohlo by to být krásné místo – stačilo by, kdyby bylo aspoň jenom pod mrakem! Ale už si zvykáme, tohle je prostě skotské počasí zn. Standard! Klušeme na hrad – jsou to necelé čtyři kilometry.
Dunvegan Castle je nejstarší stále obývaný hrad ve Skotsku a je šlechtickým sídlem klanu MacLeodů, který ho obývá už více než osm set let. Vstupné je třeskuté a trochu nesmyslné – do hradu plus zahrad 17 Liber, zahrady bez hradu za 15,50. Musíme šetřit časem, když už peněnzi to nejde, zahrady byly pěkné, ale upřímně za v přepočtu 400 Kč to myslím nestálo… Na zpáteční cestě jsme se stavily ve zdejší komunitní kavárně, kde částečně obsluhují postižení (Downův syndrom), jsou nesmírně ochotní, snaživí... Je to tu příjemné, ale i když na místní poměry nepředražené, pórková polévka za 200 Kč mně taky moc nenadchla! Zlatá gulášovka z pytlíku! Sice pořád poprchává, ale doufat ve změnu k lepšímu je čirá beznaděj, ve 13:05 odjíždíme autobusem do vesničky Milovaig, odkud je to asi 3,5 km k majáku Neist Point. Kačenka miluje majáky a tenhle je ikonický! Řidič nás jen tak pro jistotu upozornil, že zpátky už dneska – nepojede NIC! Souhlasím s ním, že je to naprosto bláznivé, co si od téhle výpravy slibujeme? Prší pořád víc, poslední úsek cesty už nás liják doslova bičuje a vítr je tak silný, že mně málem sfoukl ze stezky. Strmě z kopce, strmě do kopce, klouže to! Maják je moc pěkný a i v tomhle počasí je tady spousta lidí (všichni ovšem auty)! Podle jakési statistiky je na tomhle místě 330 deštivých dní z 365 v roce – taková nedůslednost! Fotky budou mít výpovědní hodnotu – dokázaly jsme sice, že nejsme z cukru (on si to snad někdo myslel?), ale jsme promočené a na kost zmrzlé jako libušské kuře a teď musíme chytit stopa zpátky do Dunveganu! Pěšky to prostě NEPŮJDE! Upřímně – vzít si do auta dvě ucourané obstarožní rusalky je dost na pováženou – jestlipak bych to udělala já? Ale ten portugalský pár nás vzal a dokonce nás dovezl až k bráně kempu! Problém ale je, že v kempu se není kde usušit, žádná společenská místnost tady není a do stanu mokré nemůžeme! Aspoň spacák musí zůstat suchý! Je teprve šest, co s načatým večerem? Klopýtáme do městečka, do hospody „Old School“, kerá byla včera zavřená, ale teď je otevřená, ovšem natřískaná do posledního místečka! Tady se nechytneme! Naše hluboké zoufalství trvalo naštěstí jenom pár minut, než nám pán od rezervačního pultíku vlídně poradil, že v baru v předsálí si sednout můžeme – když nebudeme večeřet! Jsou tam asi čtyři malé stolečky a tři úžasné kožené klubovky u krbu – ty jsou ovšem pro místní štamgasty! A jeden stoleček se právě uvolnil, takže fofrem zasednout a zahájit proces sušení! Proseděly jsme tam dvě a půl hodiny o dvou pivech a dvou čajích, u nás už by se personál významně mračil, ale tady jsou prostě lidi vlídní a chápaví… Nakonec jsme dospěly do stádia „vlhké, ale ne promočené“, z posledních sil doklopýtali zpátky do kempu. Já spím jako dudek vždy a všude, ale Kájina se zmítá a cvaká zuby, když jsem si sáhla na její spacák , málem jsem se regulérně rozbrečela! Něco tak ubohého jsem léta neviděla! Tenoučký hadřík bezdomovce – zoufalství! A ona v tom spí na Spanilce, na Stezce, na vandru! Hanba mne fackuje, že jsem to nevěděla! I Všech našich na dně komory odložených špatných spacáků je lepších, už jsem je chtěla věnovat těm homelessům, ale bála jsem se, že by mne vypoklonkovali! Je jasné, co bude další dárek k Vánocům - motorovou pilou se jeden zahřeje jen při práci!
Celou noc zase děsně lilo, déšť nám bubnoval do tropika, ale stan vydržel!
Hebridy - den šestý
Vstáváme do lehkého mrholení, ale jako zatím pokaždé se nám podařilo vychytat „okénko“ a ve „svěžím větříku“ usušit stan před zabalením. Musím říct, že provozně nám to jde spolu naprosto skvěle, jsme schopné vstát, zabalit a vyrazit na první dobrou, žádné prostoje! Ještě jsme nevytěžily Skye tak, jak bylo v plánu, dneska to bude čistě o přesunech stopem, protože je jednak víkend a žádný autobus na téhle straně ostrova nejede (až zase v pondělí), navíc se v Portree běží půlmaraton (chudáci, v tom psím počasí), takže silnice bude od půl jedenácté tak jako tak zavřená… Spíš jsme si přály než doufaly, ale už po necelých 10ti minutách nám zastavil malý obytňák ( „camper van“) s rozkošnou zimbabskou rodinou! Za volantem laskavý pan Blessing (křestním jménem Požehnaný), vzadu krásná černoška s osmiměsíční holčičkou Bethany. Přeskládali „dětský pokojíček“ abychom se tam i s našimi bágly vešly a už jedeme! Jsou úžasní! Karolína si pochovala usměvavé miminko a vedla konverzaci, já jsem ráda, že sedím v suchu a teple a většinu času mlčím, se svou „provozní“ angličtinou tady moc parády neudělám!
Dovezli nás až do Carbostu, od křižovatky jsme došly necelý kilometr dolů k Talisker Distillery (palírně whisky), Káča by ráda absolvovala exkurzi, ale mají obsazeno na dva dny dopředu!
Tak vhůru do přírody! Fairy Pools – Vílí jezírka jsou zase jedno z těch nejvíc doporučovaných míst, kde se „krása snoubí s romantikou“… jak se píše na oficiálních stránkách ostrova! Zatím se snoubí dost vzdáleně, na ukazateli na odbočce bylo napsáno 4 míle – HOUBELES! Podle mapy.com je to přes devět kilometrů tam a zpátky totéž – to nemůžeme pěšky do večera stihnout! Takže zase „hitchhiking“ – stopování! Vzdor vytrvalému mrholení nás zase docela brzy vzal pro změnu německý pár, za chvíli jsme na místě! Na parkovišti auto na autě, snad stovka auťáků, ale na stezce kolem jezírek to tak zlé není. Lidí je hodně, ale nikde není tlačenice, navzdory počasí se všichni pohybují vycházkovým tempem a je to docela pohoda. Jen inzerovaná možnost „osvěžující“ koupele je jaksi „mimo mísu“, jezírka to přímo nejsou, spíš horská bystřina s občasnými kaskádami a vodopády, malé tůňky, ve kterých divoce víří průzračně čistá voda! Není to žádný trek ani turistika, prostě jenom nenáročná, ale příjemná vycházka, celé to měří cca 2,8 km. Navíc zrovna neprší!
Jsou čtyři hodiny odpoledne, takže hurá zpátky na silnici, potřebujeme se dostat ještě dneska do přístavu Armadale! Je to skoro neuvěřitelné, jedeme jako dráha! Kousek nás popovezly dvě holky v karavanu, řidička má na klíně pejska a je záchranářka! Do Sligachanu nás vzala dvojice Číňanů, kteří studují v Glasgowě, následoval starší francouzský pár, který ocenil naše zkušenosti a rady na cestu a v posledním úseku nás popovezl místní mládenec, který dneska dělá taxikáře kamarádům, aby s nimi ve dvě v noci sledoval zápas MS ve fotbale 2026 Skotska s Haiti. Prý to bude veliké!
Je devět večer, stavíme stan v parku před místním zámkem, do přístavu to máme ráno asi 2 km, paráda – a NEPRŠÍ!
Hebridy - den sedmý
V noci byl v zámecké vinárně obrovský šrumec, Skoti po šestadvaceti letech vyhráli nad Haiti 1:0! Slavilo se až do rána! My o sedmé ranní bez cavyků zabalily stan a spacáky (víc jsme ani včera nevybalily) a doklusaly do přístavu. Blízký obchod je zavřený, protože je neděle (a asi si taky všichni místní lízají rány po oslavě), ale hodní strýcové v čekárně trajektu nám uvařili kafe grátis a další už jsme si koupily rovnou na trajektu, dokonce s mrňavou sušenkou! Jíst se bude, až jak vyjde čas, teď je na řadě přesun do pevninského přístavu Mallaig a pozemní cestou do Obanu. Už nám moc času nezbývá, na ten třetí, poslední ostrov našeho putování máme jenom dva a půl dne! Z Mallaig Pier nás kousek popovezl pán s psíkem, co si zajel do města pro noviny (píšou o tom fotbalu, přece) a další velký kus dva kluci až do Fort Williams. Tam jsme se trochu zasekly, protože město je děsně rozcourané podél silnice a nikde není vhodné místo k zastavení! Je to dost nepříjemné, už nemáme skoro žádnou časovou rezervu k trajektu na Mull! Ani jedna o tom nemluvíme, ale je to hodně napnuté… Nakonec jsme se přece jenom doploužily na jakž takž příhodné místo a tam nás zase už po patnácti minutách nabral další skotský pár. Hezky jsme si popovídali, ona je od divadla a on učitel, původně jeli na výlet k nějakému hradu, ale nakonec nás dovezli až do obanského přístavu, kde v tu chvíli právě odplouvá ten náš trajekt. „Běžte, to stihnete! Možná…“ Slečna v pokladně kývla, zvedla telefon a zahlásila: „Hele, Georgi, mám tady ještě dvě ženský, tak na ně počkej!“ Počkal – a s lehce zvednutým koutkem odcitoval:“ Lepší pozdě, než nikdy!“ To by se tedy u nás doma určitě nestalo…
Před šestou jsme se vylodili v Craignure na ostrově Mull a přímo naproti přes záliv vidíme kemping! Nádhera! Budou záchody, možná dokonce sprcha! Za půl hodiny už máme postavený stan, zalily jsme si kudrnatou vietnamskou polívku vodou uvařenou na liháčku, osprchovaly se a vypraly kalhotky i ponožky – takový LUXUS! Jenom zaplatit pobyt se nám nepodařilo, recepce je samoobslužná a tak technicky vyspělá, že se nám to při nejlepší vůli nepodařilo! „Nascanujte tento QR kód, odešlete na toto číslo, následně vám bude zaslán jednorázový osobní PIN, který vložíte…“ Ne, nevložím! Mám jen jeden mozek a i ten už je dočista zavařený! A víte co? Pokud je tenhle kemp určený výhradně pro ajťáky nejpokročilejší generace, tak to mají smůlu! Usnuly jsme dřív, než jsme si stačily popřát dobrou noc – a pořád NEPRŠÍ!
Smrdim, mám puchejře, napadám na jednu nohu, ksicht mám tak vošlehanej, že vypadám jak starej rumajzl. A stejně je to skvělý.
Hebridy - den osmý
Ráno vstáváme o půl šesté, protože potřebujeme chytit autobus do Tobermory, městečka na druhém konci ostrova! Káča si tam konečně objednala exkurzi do místní palírny whisky Tobermory Distillery. Měli poslední místo! Tobermory je moc hezké městečko, které se půvabně vyjímá na fotkách s půlobloukem barevných domečků v zálivu. Krámek na krámku, hospůdky – jen to info centrum tady zase chybí! S výjimkou Stornoway nebylo nikde a mně to prostě strašně štve a omezuje, internetové informace nejsou zdaleka tak přehledné a komplexní, jako živý člověk, znalý poměrů! Kvůli tomu zřejmě nebudu mít svůj výlet za orly, papuchalky a tuleni! Pořádá je hned několik firem, sice jsou vesměs dost drahé (od 60 Lb výše), ale hlavně nevyjíždějí ani odsud, ani z Craignure. Přístav je ve Fionnphortu, kam přímý autobus nejede a stopem tam a zpátky by to bylo časově těžce na hraně (jestli ne za hranou)! Nezbytně musíme být zítra večer zpátky v Craignure, abychom ve středu ráno chytli trajekt zpátky do Obanu a odtud návazně bus do Edinburghu! Jsem docela zklamaná, právě od Mullu jsem si zvířata slibovala! Kdybychom bývaly byly věděly, co víme teď, mohla si Karolína tu destilérku zamluvit na zítřek a dneska jsme mohly jet z Craignure do Fionnphortu, odkud ty výletní lodě vyplouvají a stihlo by se to tam i zpátky v pohodě. Ale už s tím nic nenaděláme!
Je docela hezky, tj. neprší, chvílemi je zataženo, ale občas i vykoukne sluníčko a Karolína se vrátila z exkurze velice spokojená, výklad byl prý přínosný, navíc s ochutnávkou té zdejší proslavené "nakouřené" single malt whisky s typicky rašelinovým nádechem!
Předposlední den jsme trochu zvolnily, jdeme jen tak na procházku k majáku a okruhem horem přes golgové hřiště (s varováním "Pozor na padající míčky") zpátky na přístavní promenádu.
Ve stánku na nábřeží jsme si koupily tradiční fish and chips, fotíme si barevné domečky, které vroubí záliv a lodičky v něm. To je vlastně celé centrum a dál už jenom jednotlivé domy a velký hotel ve stráni.
Celý ostrov má prý tři tisíce stálých obyvatel a 85 % dospělé populace pracuje v turismu. Během letní sezóny mají lidé často dvě i tři zaměstnání, musí si vydělat na celou druhou polovinu roku, kdy na ostrově není nikdo a nic! Nic se tu neděje, není co a pro koho dělat – prý je to opravdu hodně depresivní. Přesto tu lidé zůstávají… Toho veselého kluka, co ráno provázel v destilerce jsme večer našly za pípou v hospodě - a už tak veselý nebyl...
Ještě jednou jsme se pokusily vymyslet tu lodní vyjížďku, vypadá to, že snad zítra se přímo z Tobermory jedna pořádá, ale už je večer, na internetových stránkách jsme to nenašly a není kde to ověřit, kde se doptat… My na tu vyspělou techniku jednou vyhyneme!
Vyměkly jsme! Předposlední noc budeme spát v hostelu! Třicet liber na osobu ve společném čtyřlůžkovém pokoji (v přepočtu skoro 900 Kč/os.) je fakt hodně přes náš rozpočet, ale je tu kuchyňka s varnou konvicí, mikrovlnkou a sporákem, sprcha a postel s doopravdickou přikrývkou! Zas upřímně tu noc v hostelu už jsme asi už dost potřebovaly – a i si zasloužily! No nic, vyspíme se pro jednou v pohodlí a ráno uvidíme!
Hebridy - den devátý
Ráno jsme úplně lidsky, doslova "nohu přes nohu" posnídaly kafe a skvělý čokoládový dortík z Coopu v hostelové kuchyňce a vydaly se do přístavu zjistit situaci. Bohužel dopolední vyjížďky mají zarezervované školní výpravy, takže zbývá jediná možnost, devadesáti minutová plavba k majáku a na zpáteční cestě s odbočkou k malému soukromému ostrůvku, kde MOŽNÁ uvidíme tuleně! 24 Liber je nejpříznivější možná cena, papuchalkové na Lunga vyjdou na 60, v trojkombinaci se zastávkou na Staffa a Iona za 75 Liber, myšleno z Fionnphortu. Tak aspoň něco, i když je to až od 15:00, návrat v 16:30 a poslední autobus zpátky do Craignure jede v 18:15. Ano, samozřejmě: „Jestliže je úterý, musíme být…“
Dopoledne bylo ještě celkem slušné počasí, i když slunečno zrovna ne, ale po poledni se začíná zatahovat a jsem trochu nervózní, protože kdyby začalo pršet, vyjížďka nebude – loďka je malá a nekrytá! Nakonec to vyšlo! Mládenec, který nás měl na starosti mluvil celou dobu na jeden zátah, nahlas a plynule, takže Káča získala pro nás spoustu zajímavých informací! Nestíhala mi sice moc překládat, protože chlapík mluvil hodně rychle a bez přestání, ale na to budeme mít čas zítra na trajektu! I když jsem rozuměla jenom částečně, musela jsem ho obdivovat, vím sama moc dobře, co je to komentovat 90 minut v kuse!
Nakonec i ti tuleni byli! Tedy spíš tuleňky, protože těch několik kousků, co se válely na pobřeží jsou prý samé těhotné maminy! Žádná tisícihlavá kolonie, jako jsme viděli třeba na Cape Cross v JARu, jen čtyři, pět těhotných tulenic se povaluje na skalách. Pro většinu ostatních účastníků výletu je to moc daleko, na mobil ani náhodou, ale já se svým dlouhým sklem tam přece jenom dohlídnu a snad jsem i pár fotek pořídila…
Sotva jsme nastoupily do autobusu, začalo pršet a než jsme dojeli do cíle, už regulérně LEJE! Bože, to bude noc! Řidič, který má po šichtě a kráčí domů do sucha se ušklíbl a podotkl: „Jojó, zvykejte si na skotské počasí, madam! A nasaďte si kapucu!“ Taky si mohl tu ironii odpustit!
Ke kempu jsme došly už pořádně promoklé, se stavěním stanu v lijavci na totálně podmáčeném trávníku se nějak nedokážeme ztotožnit – ale česká schopnost improvizace nabízí řešení i tady! Pár kroků před kempem je dětské hřiště! Malý kolotoč, prolézačky a skluzavka – a altánek! Taky maličký, dětský, ale má podlahu a střechu!!! „Myslíš, mami?“ Kačenka ještě chvilku váhá nad neotřelostí mého návrhu, když ale ono pořád LEJE! A bude prý až do rána…
Bože, to byl nápad! Takový se mi hlavě urodí jen jednou, dvakrát… no, prostě to klaplo! Rozbalily jsme spacáky, boty zasunuly pod lavičku a přikryly se tropikem stanu (kdyby zase začalo lít horizontálně)! Vyspaly jsme se do růžova, snad jenom toho slimáka na čele těsně po probuzení bych si odpustila!
Hebridy - den desátý a poslední
Sbaleno, zázemí s vděkem opuštěno, nástup na trajekt. V Obanu máme ještě dvě hodiny času, ale městečko za víc ani nestojí, pár krámů na promenádě, dva značkové obchody s lihovinami za vyšroubované ceny (paradoxně u nás stojí láhev skotské o dost míň) a odjezd autobusem do Edinburghu. Je to nová, přímá linka, bez přestupu, pohoda! Po třech a půl hodinách jsme v Edi, kde nás čeká kamarádka June, poslední, tentokrát standardní nocleh v jejím malém domečku včetně večeře! Máme haggis – tradiční skotské jídlo, které vypadá i chutná jako náš prejt! Jako lahůdku bych ho zrovna neoznačila, ale po našem skromném stravování ve stylu „nepřijely jsme se sem nažrat“ to byla příjemná změna. Naše Hektické Hybridní hebridské putování končí a já můžu, myslím bez nadsázky, uzavřít, že co jsem si předsevzala, se splnilo! Byl to výlet, na který bude moje Karolína dlouho vzpomínat!
Související