28. PPPP - 20.2.2011
O putování po pražských posedlostech pod vedením Zuzany Vlachové (t14) jsem slyšel samou chválu už před lety a nyní v únoru jsem to zažil na vlastní kůži.
V tu dobu již většina účastníků seděla v obnovené nádražní restauraci na libeňském nádraží a obědvala. Když bylo zaplaceno, shromáždili se účastníci vycházky kol Zuzany a vyposlechli si, jakže to bylo s tou původní Harfou. Mnohým přišlo líto, že dnešní nádražní hospody nefungují tak jako ta dávná v těchto místech, kde se občerstvovala do poslední chvíle vysočanská dělnická třída. Když se blížil odjezd vlaku na Kolín, všichni zaplatili, nechali si natočit poslední pivo a vyrazili ku vlaku, aby na peróně zanechali již prázdné půllitry v připravených kádích s vodou...
Rovněž byla připomenuta píseň dívčí skupiny Panika na slova Jiřího Dědečka.
Zuzana přednesla báseň Jiřího Dědečka
Vysočany, Libeň
Vysočany, Libeň to jsou pražský čtvrti,
kdo sem do nich zajde, ten je synem smrti.
Sem nejezdí žádná auta s turistama,
sem se slušná holka neodváží sama
Chátrají tu domy z první republiky,
daleko od Hradu, blízko do fabriky.
Lidi co tu bydlej, mají těžkou chůzi.
zaprášený oči, zamazaný blůzy.
Strašně se tu bojím, když jdu večer domů,
a ze tmy se za mnou točí bělma Romů.
Nic proti těm očím, nic proti těm lidem,
to mě jenom děsí Vysočany - Libeň.
Vysočany, Libeň, jak jména dvou vísek,
Ale vzduch je tady těžkej jako písek.
Polibek tu chutná jako pomyje,
Vysočany, Libeň – periferie – periferie…
Po recitaci jsme se vydali přes sidlišťátko „Nová Harfa“ na pěknou vysočanskou cyklostezku kolem Rokytky, z níž jsme sešli po známé, silně kontroverzní lávce, kterou co pomník svého vítězství realizovala za nějakých 28 mega železobetonová lobby. Lávka, ač projektována pro cyklisty a chodce, vyhlíží tak, že by skoro určitě bez výraznějšího prohnutí unesla i tank T34 se Serjožou a jeho garmoškou na věži. Ti by však po asi 100m museli obloukem couvat zpět, neboť napojení na cyklostezku je více než členité.
Zde jsme se odpoutali od Rokytky a zamířili k Sazka, tedy dnes O2, Aréně. S menší zastávkou u obytného domu Ocelot, za jehož realizací stál i jeden architekt, mající vztah k Turasu. Zuzana zacitovala z květnaté zprávy pro investiční komisi, abychom i my pochopili, na co že to civíme.
Po krátkém intermezzu s focením u lavičky s mladým hokejistou - opravdu to nebyla uklízečka, Stáňo - hokejovým brankářem a krasobruslařkou se po galerii O2 Arény vydáváme do přiléhající „Galerie Harfa“, abychom se v 2NP občerstvili (točené za 23) a jinak zotavili. Na střeše si hrajeme se zvonkohrou, na harfu se strunami z laserových paprsků a s troubící pumpou, omrkneme bruslaře a pak už se vydáváme k Vysočanské bráně, kde je další občerstvovací zastávka, tentokrát z vnesených zdrojů.
Překračujeme Sokolovskou a kolem budovy PVT a poměrně nového sídlišťátka, které ačkoli bylo zbudováno nedávno, fasádou dost připomíná sorelou ovlivněné domy let padesátých, snad jen repliky Svolinského sgrafit chybí a aby to nebylo zcela fádní, je tu a tam použit prvek vyčpívající postmoderny. Následně směřujeme k Podvinnému mlýnu. U Podvinného mlýna, jehož pěkná replika vypadá, jakoby tu stála odjakživa a ne nějakých šest let, je další zastávka. Kolují fotky a mapy, dovídáme se o historii Broschova lihovaru a vysočanského plynojemu. Pak již směřujeme opět podél Rokytky na západ kolem soukromého požárnického muzea v usedlosti Kolčavka. Zde zasvěcenci častují "Náměstka" dotazy na faktury za materiál na garáž, před kterou stojíme. Podcházíme železniční trať a v místě dávno zrušeného železničního hradla Praha-Libeň se vydáváme hore kopcom do malebné dělnické kolonie Hájek. Cesta směťákem vzdáleně připomíná pověstný Hillaryho výšvih před vrcholem Mt.Everestu, jen ten sníh, led a nějakých 8600m výškového rozdílu nikomu nechybí (i když pomocná ruka či hřbet pana Tenzinga by občas nebyly odmítnuty). Na předvrcholové plošině se ukazuje, že Milada má zrovna narozeniny a dochází na griotku s brutálně suchým sektem, jakož i na kaviár a další pochoutky. A protože jsme v Libni, je citován klasik Bohumil Hrabal. Z Husákovy vyhlídky - ano, tam všude onen generální tajemník stál - jsme „Náměstkem“ informováni o železničních stavbách pod námi. Ze zaujatého výkladu, strávil zde ostatně pěkný kus života, se dozvídáme, že levá železniční osobní trať je z našeho pohledu napravo a naopak (ale možná to bylo obráceně) a že mezi nimi líně stoupá trať nákladní. Mostařsky i stavebně je tato spojka hlaváku s Vysočany jistě velkolepá.
Malebnou kolonií nouzových domků klesáme k Sokolovně libeňského Sokola (v mezidobí Meteoru P8) a k více než sto let přetrvávajícímu provizoriu libeňského dřevěného kostela sv. Vojtěcha. Kolem libeňského zámečku stoupáme vzhůru, abychom sešli u nedávno postavené protipovodňové hráze s ocelovými vraty u Rokytky a jdeme k Automatu Svět. Zde Zuzana znovu otevírá pohnutou historii této stavby i jejího investora statkáře Světa. Bohužel spodní voda a netěsnosti olověné vany, v níž je stavba založena, odrazují i dnešní investory od úmyslu stavbu zachránit. Celá vycházka je oficiálně zakončena Na Hrázi 24 u pamětní Hrabalovy destičky v chodníku citací z jeho vzpomínek. (Neoficiálně v hospodě.)
A závěr: Nejen mě, ale určitě i ostatním se vycházka líbila. Nataša napočítala na začátku patrně rekordních 44 účastníků a 4 psy; a protože by se mi líbili čtyři čtyřkaři, TAK jsem se jich přece jenom dopočítal, i když jsem musel rekooptovat Lenku „Číňanku“, která se na 14ku vdala před několika desetiletími.
Určitě je to dobrá akce hodna i na jiných trasách následování i když nikoli nutně ke kopírování.
Zuzano díky!!!!
Další odkazy:
Související