4. Stezka očima 4.trasy

Pepa Obrhel napsal před lety článek pro TAKovou LAURU.

Šumavu si zvolil TAK (po velkých bojích) za místo konání IV. Stezky. Poraženi byli odpůrci, kteří tvrdili, že Šumava je místem největších srážek, že tam nejdříve padá sníh a nejvíce prší a mrzne a fičí vítr. Atmosféra deště se nicméně projevila na ideových návrzích pro pohlednice i odznak, který se už naposledy vyráběl "podomácku" na koleji v Podolí. Stezky se zúčastnilo na 500 lidí vedených po 10 trasách a byla jí věnována velká publicita v tisku.

Jedna ze skupin, která čítala 64 stezkařů a psa Ajgu vystoupila ve čtvrtek 21. X. 1963 brzo ráno ve Vimperku do zimy a mlhy. Byla to 4. trasa vedená už tehdy populárním "Mikim" Schwertnerem. Abychom se zahřáli, vyrazili jsme. Na Borová Lada, kde jsou překrásné březové háje a kde jsme se kus svezli na žebřináku, a Kvildu, která je známá svými pašeráky. Nocleh byl na dřevorubecké chajdě blízko u Františkova. Byla zima, ale protože chata byla malá, zahřáli jsme se jeden o druhého. Ráno bylo nádherné. Svítilo slunce, vzduch byl průzračný a noční mráz vytvořil v blízkém potoce krásné rampouchy. Na silnici byla jinovatka a tak jsme se mohli klouzat téměř až do Kvilđy k překrásnému dřevěnému kostelíčku se hřbitovem, kde prý je pochovaný Král Šumavy. Odtud na Modravu po červené údolím Vydry na Antigl, Čeňkovu pilu, Rejštejn do Kašperských hor. Spali jsme v tělocvičně místní školy. Z Kašperských Hor jsme vyrazili na Kašperk, mohutný hrad, který vévodí okolí. Maně člověka napadne, jaká to musela být đřina vytahat na ten kopec tu ohromnou spoustu kamení, když nám dalo práci vynést tam svůj batoh.

Sušice na nás už čekala a otvírala svou pohostinnou náruč. Osvěžili jsme se a vyrazili do Františkovy Vsi do místa noclehu vzdáleného 5 km. Šli jsme naprosto bezstarostně vědomi si toho, že je to kousek. Když jsme však po 2 hod. ve Františkově Vsi nebyli a začínalo se stmívat, začalo to být nápadné. Zeptali jsme se v nejbližší chalupě a dodnes nezapomenu pobavený výraz hospodáře, který nám ukazoval někam přes kopce. Zeptali jsme se jak je to daleko: prý asi 15 km. To nám vyrazilo dech. Noc na krku, nohy bolely a 15 km před námi. Co se dalo dělat? Museli jsme vyrazit. Byl to úporný několikahodinový pochod, v němž 5 děvčat z Liberce složilo stezkařskou maturitu. I my s Honzou Kovandou jsme toho měli plné zuby. Mohlo nás však těšit, že ti ostatní, kteří se neprošli tak jako my, museli táhnout ze Sušice pořádnou opici, která je shodila cestou do potoka, takže zmáčení přišli ještě po nás.

Na zakončení do Velhatic to už bylo kousek. Překrásné prostředí hradu, sluníčko, stanky s buřty a pivem (Jednota se vytáhla) - tak to vypadalo v neděli odpoledne. Ve čtyři Začalo slavnostní zakončení. Promluvil přímý potomek Jana Buška z Velhartic, zástupce Svazu turistů. A pak to začalo: miss Stezky se stala dívka která dokázala běhěm 1 min. shromáždit největší počet pokrývek hlavy. Po odstartováni soutěže propukla nepopsatelná vřava, neboť každá trasa zasypala Svou kandidátku z vlastnich i cizich zdrojů. Já přišel na této Stezce O dvě čepice, Mirka ztrátu své, na níž byly i unikátní odznaky z polských rajdů, oplakala. Králem se Stal Honza Čapek, přetah lanem vyhrála IV. trasa. Proběhla i soutěž o největšího spiťaře, jehož úkolem bylo vypít co nejrychleji láhev piva opatřenou dudlíkem. Nezapomenutelným zážitkem, který se jistě hluboce vryl do paměti všech účastníků bylo vystoupení Sboru černohorského hasičstva pod hlavičkou VŠCHT Praha.

Potom se setmělo, zaplály táboráky, na nichž si vítězové opekli buřty, rozsvítily se lampiony a po tradičních hoky-koky na náměstí ve Velharticích se na 500 stezkařů vydalo do Nemilkova na vlak. Dlouhý lampionový had se šinul potemnělou krajinou a nám bylo líto, že už musíme zase zpět do Prahy, Liberce, Poděbrad, Košic ...

P. S. Celou Stezku absolvoval i buldog Ajga, který po převážení na Smíchovském nádraží konstatoval úbytek živé váhy v hodnotě 4 kg.

Sdílej to!

  • 4. Stezka očima 4.trasy
  • 1 komentářů

OtaK

neděle 29. leden 2012 12:36

Trochu doplnění :

Někteří čtyřkaři (s jistotou mohu potvrdit jen sebe a Jardu Merfaita) jsme jeli už nočním vlakem do Vimperka, kde jsme přespali v čekárně na nádraží a připravili pořádné překvapení pro místní pracující, když nás našli v časných ranních hodinách ve spacácích na zemi. Po tomto vynuceném probuzení jsme se vydali na cestu, na které nás čekala další příhoda. Zvolili jsme totiž přímou cestu nic netušíce přes nedalekou vojenskou střelnici v Klášterci ( měl jsem možnost si na ní později zastřílet při absolvování vojenské služby ve Vimperku v r.1967) až nás na to upozornila houkající siréna. Ale jak vidíte přežili jsme. Po chvilce putování jsme odpočinuli na lesní mýtině s vysokou uschlou travou, na které spočinula naše unavená a nevyspalá těla a v tom nádherném slunečním dni s pravou šumavskou modří nad hlavou nám přes tu mýtinu převedl "pan" jelen svou družinu. Žádný film by to nedovedl podat lépe. A do třetice. Při dojití do Kašperských Hor, kde byl zajištěn nocleh ve školní tělocvičně se k nám přidal mohutný pes bernardýn, který se rozhodl s námi v té tělocvičně přenocovat a nechtěl ji opustit. Naštěstí tam bylo i tělocvičné nářadí zvané švédská bedna a tak se zrodil nápad hodný budoucích akademiků. Bernardýn byl přiklopen a bedna i s ním vysunuta z tělocvičny ven.

Jak je vidno, lidská paměť je nevyzpytatelná ve svém rozhodování co zachovat a co vypustit.