Chotěvice - 22.-24.2.2013


Jak to bylo v Chotěvicích? Napsala Severka, mírně doplnil Šíma...

Když jsme přijeli s Vaškem na chalupu, tak tam už byli nedočkaví důchodci, kteří vyjeli z Prahy v hodinu, kdy normální zaměstnanci ještě zařezávají v práci a to se jim vymstilo. Museli se klepat, a toužebně nás očekávat, až přijedeme s posledním klíčem, který chyběl k otevření. Po té, co jsme vynosili věci z auta, tak se Vašík vydal mým autem (což mě trochu znervózňovalo) pro pivo k sousedům – cesta je do kopce a jen málo udržovaná – cca 200m. Po delší době, když nejel, tak mi to bylo divné a ptala jsem se holek – to už přijela i Eliška s Pavlem, ale Pavel někam zmizel, jestli neviděli Vaška. Dozvěděla jsem se, že dole oslovil Deja, který už taky přijel, že má pro něj brigádu, že zapadl do potoka. A najednou se začali ztrácet všichni chlapci, kteří do té doby na chalupě byli. Aut dole přibývalo, ale na chalupu nikdo nechodil. To bylo velmi nápadné. Po nějaké době jsme z okna viděli, že se konečně objevilo moje auto na cestě a kolem něj pořád pobíhali chlapi různě gestikulující. Už jsem tam chtěla jít, ale holky mě zarazily, tak jsme si udělaly “dámskou jízdu” a čekali až “hrdinové” přijdou a přivezou snad konečně i pivo.

Dopoledne při otevření dveří jsme velmi vzpomínali na Hanče a Vrbatu a rozhodovali se, zda jejich příkladu budeme následovat. Nakonec zvítězil pocit povinnosti, že když už jsme se vydali na běžky, tak na ně musíme. A ve stanovený velitelský čas 12.30 vyjelo 11 statečných do chumelenice a poměrně silného větru, který se na nekrytých pláních měnil ve vichřici. Když jsme konečně po dvou hodinách dorazili k rozcestí, kde bylo možné se rozhodnout, zda podniknout ještě výstup na náhorní planinu a snažit se najít stopy, které tvoří běžecký okruh nebo jet přímo do hospody do Čermné, tak většina chtěla přímo do hospody. Vašík byl tedy zbaven velení pro nedostatek důvěry - nikomu se v tomto počasí bloudit nechtělo a nevěřili, že by za této vichřice mohla vůle najít cestu. Všichni se tedy vydali pod mým velením nejkratší cestou do hospody. To se ale posléze ukázalo, jako né moc výhodné řešení. Hospoda otvírala až za hodinu a ani poměrně intenzivním zvoněním na majitele se nám ji nepodařilo otevřít. Nechtěli jsme mrznout, zpět do chalupy bylo ještě brzy, tak jsme se “chca - necha” vydali ještě na hodinový běžkový okruh okolo hospody.

Když jsme se konečně dočkali otevřené hospody, mluvili jsme všichni najednou, ptali se na polévku a a smažený sýr, i když nám hospodský říkal, že má jen klobásu a krkovici (prostě jsme mu nevěřili, že ví co mluví), žádali zatopení a objednávky rušili a obnovovali, tak vcelku mírumilovný hostinský začínal nabírat brunátnější barvu, ale zůstával stále milý, jen říkal, že jsme horší než děti. Než jsme vylezli z Hospody, tak se utišila vichřice a přestalo i sněžit. Na chalupu jsme se dostali s posledním světlem. Unaveni byli všichni. Někteří z nezvyklého pohybu a silného povětří, někteří z až přemíry dodržování pitného režimu. Hrálo se ale zas až přes půlnoc. Neděle probíhala v duchu balení a přípravy na odjezd. Moc vůle k běžkovému výletu už nebyla. Děsně to klouzalo. Přesto jsme se ještě trochu provětrat vydali. Cesta domů proběhla snad dobře. Nejnedočkavější na domov byli opět důchodci, kteří se na zpáteční cestu vydali nejdříve. Vašek se odvezl do Kolína a pak už jsem sama v naprosté tmě, dešti, mlze a sněhu na silnících bloudila po Kolíně a snažila se trefit na cestu do Prahy. Nakonec to přece jen klaplo.

Tak máme za sebou úspěšně další ročník zimních Chotěvic. Myslím, že tyto se opět zapíšou do myslí všech netradičními zážitky.
Před sebou máme ty letní, které se budou konat 19.-21. července.

Ahoj všem !
Severka


Již od počátku bylo zřejmé, že letos sníh bude. Dokonce do té míry, že by v nějaké podobě mohl být i na silnici. I proto Zdeněk usoudil, že vyjede tak, aby dojel za světla. Ukázalo se, že na nějaké vlastivědné výlety to nebude a že se vydá otevřít chalupu. Klíče v nedalekém statku byly připraveny i otevření chalupy se podařilo. Nalezení skrýše s dalšími klíči rovněž nebyl díky mobilní Severčině navigaci závažnější problém. Ne tak otevření "velkého" pokoje. Jeden klíč prostě chyběl. Nechali jsme rozhodnutí, zda se tam vlomit, na Severce a vydali jsme se odházet hlavní uzávěr vody. Otočit kohoutem se podařilo... a nic. Že by voda zamrzla? Romana připravila z jakési vody kávu a nad přímotopnými kamínky jsme si připomínali drsné nocování 4kařů před 14 lety na Tetřevce v Jizerkách, proti němuž jsme byli ve vynikajícím komfortu.

Severka se v tu dobu blížila "již" k Černému Mostu, byl přece pátek. Vtipně se vyhnula nejstrašnějším zácpám na boleslavské dálnici a do dvou hodin byla v Chotěvicích. Vytáhla správný klíč, zjistila, že voda byla nad očekávání vypnuta ještě ve sklepě a od té chvíle nám nic nescházelo.

Tedy snad až na pivo uskladněné na nedalekém statku. Václava posedla pýcha a vydal se těch necelých 200m autem, aby nám vzápětí sdělil, že zapadl, přesněji, že nemá všechna kola na cestě. To se pánské části osazenstva podařilo napravit poměrně brzy. Pro pivo bylo dojeto se saněmi malého Vašíka, zatímco Václaf usoudil, že odcouvá zpět. Zřejmě nabyl pocitu, že jsme dlouho netahali nějaké auto z pangejtu, a rozhodl se to napravit. Tentokrát si vybral malý mostek. Sice mu kola zůstala ještě na vozovce, leč poněkud se podivil, když zjistil, že od prahu levých předních dveří to má dolů asi metr. Potřetí už nikam nezapadl, ale stejně nevím, zda byla jeho pýcha aspoň na chvíli vyléčena.

Severko, díky za pohostinnost a vůbec za vše!

Sdílej to!

Be the first to comment