Zimní Chotěvice - 9.-11.3. 2012

Sice v pozdějším termínu, ale i o letošní zimě navštívili Severku na chalupě čtyřkaři. Fotila Jitka a Severka.

Letošní akce zimní Chotěvice se konala až na druhý pokus. Od toho prvního nás odradily 3 týdny trvající třeskuté mrazy. Po zralé úvaze jsem konání přeložila o měsíc blíže k jaru. Nutno ale ocenit statečnost přihlášených, protože i takový Dežo s Janičkou a malým Vašíkem byli odhodlaní jet na chalupu, kde v místnosti je -4°, venku -20° a všude zamrzlá voda.

Myslím, že posunutím termínu se mnohým ulevilo. Běžkový výlet byl tradiční – na Černou horu v Janských lázních. Netradiční na tom ale bylo to, že jsme se tentokrát nahoru nevezli lanovkou, ale hezky po svých – na lyžích. Může za to plné parkoviště a Vašík, který, když jsme museli zaparkovat na vyšším parkovišti, všechny přesvědčil (tedy kromě mě) že  na vrchol je to už  jen kousek. Ten kousek nám trval 3 hodiny stoupání a pak obkroužit Černou horu po modré a rychle zpět k autu. Počáteční slunečno se proměnilo ve sněžno, až sněhopršno a dost větrno. Podle toho se měnila i kvalita sněhu. Co nejprve velmi klouzalo, po namazání klistrem pěkně stoupalo, posléze velmi lepilo a dělaly se bakule, které jsme museli pořád seškrabávat. Nakonec se to všichni rozhodli seškrabat i s voskem, takže jsme pak i do mírnějších kopečků lyže museli nést.  Na rozdíl od Podkrkonoší, které je spíše ve znamení bláta, je na horách sněhu opravdu dost. Na mapu jsme se museli téměř prokopávat a Vašík nám tam málem zapadl.

Oba večery se hrálo jako o život a konzumovalo statečně. Někteří už ani nebyli spokojeni se svými tradičními nástroji, tak je měnili. V neděli nás ale zaskočilo počasí. Podle předpovědi mělo být ošklivo a pršet, na což jsme se hrdinně připravovali a veselili se až do časných ranních hodin. Předpokládali jsme, že budeme bez výčitek moct vyspávat. Počasí nás ale vypeklo. Bylo hezky a sluníčko. Po poledním vstávání (domácích) jsme se rychle vydali na procházku do okolí. Navštívili jsme několik pamětihodností, jako je mediálně známý „žiletkový plot“, „kosí krmítko“, podstoupili dobrodružnou a nebezpečnou cestu po trati, kde se podařilo Honzovi mě k smrti vyděsit. Vašík, aby dostál své pověsti, tak přidal cestu mimo cestu.  Kupodivu se mu nepodařilo nikoho přesvědčit, aby s ním přeplaval Labe. Zamávali jsme z dálky Černé hoře, přebrodili rozbahněné pole a podívali se na Chotěvice z nezvyklého úhlu. Na posledním sněhu jsme se pokoušeli očistit boty, protože Dana mezi tím už v chalupě vzorně uklidila.

Ráda bych poděkovala všem zúčastněným, za jejich přítomnost a dobrou náladu, kterou šířili kolem sebe tak, že jsme společně prožili krásný víkend.

Severka