Čtyřkař na střeše Afriky


Miki přivezl na Stezku novinový článek, kterak si jeho kamarád, dávný čtyřkař a člen TAKu Viktor Bona udělal loni radost a dostal se na vrchol Kilimandžára.

Vím, že na tohohle parťáka vzpomínala i Mira Maminka Malcová, a i když ho dnes z TAKového společenství pamatují nemnozí, myslím si, že vyprávění člověka "dojíždějícího sedmé gumy", stojí za přečtení - možná i pro inspiraci... tak trochu podle hesla "kdy jindy, když ne teď!"
Začleněny komentáře (IvSi, MirkaB, re:Viktor; občas s odkazy). Máte-li své zkušenosti s Kilimandžárem, neváhejte přidat svůj komentář.
Přidány Mirčiny fotky z Mt.Kenya a Kilimandžara z roku 1995.

Když stojíte u bazénu v areálu bungalovů KIA Lodge, což je 5 minut jízdy od Kilimanjaro International Airport, a podíváte se nahoru, jako první uvidíte kultovní kužel Kilimandžára (5895m). Je krásný, opravdu velkolepý, ale znepokojivě vysoký. Byl jsem po týdnech a měsících cvičení dostatečně připraven a vybaven pro výstup na střechu Afriky? A tak se mi v hlavě míchají pocity z časového posunu, slunného odpoledne, vzrušení i očekávání, ale i obavy hraničící s úzkostí.

Zpočátku trek vypadal zdánlivě jednoduše. Na chvíli jsem měl pocit, jako při jednodenním výletě do Rattlesnake parku v Miltonu u Toronta. První den jsme šli asi 4 hodiny. Cesta se vinula přes kukuřičná pole, piniové háje a atraktivní deštný prales, kde má své úkryty různá divoká zvěř. Místní obyvatelé a jejich děti se ptají po čokoládě. Když jsme vystoupali skoro 800 metrů, přenocovali jsme na okraji rašeliništní zóny v 2600m. Byli jsme unavení, ale šťastní, že můžeme zalézt do svých stanů. V noci, nicméně, teplota klesla nebezpečně blízko bodu mrazu.

Můj partner Dave, bystrý mladík z Toronta, se kterým jsem sdílel stan, byl díky rozbitému zipu svého spacáku a chladu vzhůru skoro celou noc. Zbývajících sedm členů naší skupiny bylo z Velké Británie. Byla to různorodá skupina mladých lidí ze Skotska, Walesu, Londýna a Manchesteru. Všichni byli kolem třiceti, tedy ve věku mých dětí, a byli plni energie a nadšení.

Když jsme se utábořili druhou noc v 3600m, měl jsem mírné bolesti hlavy, bolely mě nohy a byl jsem unavený. Byla to pro mě docela zabíračka. Ale dařilo se mi být pořád lepší, než byli mnozí ve skupině. Někteří z nich měli silné bolesti hlavy, jiní ztráceli chuť k jídlu a měli zažívací problémy. Ve večerních hodinách, jak slunce zapadlo, jsem se začal třást, což byl důsledek náhlého poklesu teploty, ale také, jak jsem si později uvědomil, následek úžehu či úpalu. Zřejmě jsem podcenil sílu rovníkového slunce. Krajina v této výšce byla pustá, skály zakrývalo několik málo zbývajících keřů a vegetace téměř vymizela.

Od třetího dne jsme se pohybovali vysoko nad mraky a vyhřívali se na slunci trvale. Klobouk, opalovací krém a sluneční brýle nesměly chybět. K večeru jsme dorazili do výšky 4330 metrů a byli odměněni nádhernými výhledy na keňské pláně a bohužel někteří z nás, silnými bolestmi hlavy a příznaky vysokohorské nemoci. Můj parťák Dave trpěl poměrně hodně a kromě svých obvyklých večerních bolestí hlavy zvracel a nemohl strávit večeři. Začal jsem se bát. Bude schopen pokračovat?

Do příštího rána se však zotavil, stejně jako zbytek naší skupiny a pokračovali jsme směrem do tábora Kibo, ponurého, pustého místa, které vypadá jako povrch Měsíce. Kibo, které je v 4700m, se stalo naším základním táborem, naším posledním bodem před závěrečnou ztečí vrcholu. No, bylo to jako kdybyste odpočívali na vrcholu Mont Blanku, abyste konečně mohli vylézt ještě 1200m.

Nový "den" začal o půlnoci. Měli jsme "půlnoční snídani" a krátce potom začal finální výstup. Lezli jsme velmi pomalu v naprosté tmě a mrazu a vzduch se stával hodně bolestivý. Opatrně jsme se plahočili do příkrého kopce, na hlavách čelovky a v rukách hůlky. Dýchání se stalo velmi obtížné, téměř nemožné, musel jsem dýchat velmi rychle a dělat časté zastávky. Před námi byla německá skupina, s níž jsme se potkali dřív. Viděl jsem, jak se světla jejich svítilen klikatí do strmého kopce. A když jsem se podíval zpátky do noci, uviděl jsem další řadu svítilen osvětlující stopu. Byl tam někdo z naší skupiny, kterého docházela jiná parta. Po dvou hodinách stoupání jsem se ocitl najednou sám se svým "šerpou" Jacobem. Němci zmizeli ve tmě na strmém svahu nad námi, stejně jako zbytek mé skupiny na svahu pod námi. Zamrzla mi pitná voda a já byl z vyčerpání stále jako v tranzu. Pohyboval jsem se jako robot, takže krátké kroky a časté zastávky. Po téměř šesti hodinách treku sutí a kamením jsme se dostali k okraji kráteru s názvem Gilman point (5685 m).

Zde jsem zažil neuvěřitelně krásný východ slunce. Slunce stoupající nad zeměkouli bylo prostě ohromující. Byla to také obrovská morální vzpruha. V tu chvíli jsem věděl, že mi zbývají asi dvě hodiny chůze po zasněženém a velmi větrném okraji kráteru k pravému vrcholu Uhuru Peak (5895m). Tyhle dvě hodiny byly plné naděje, ale stále to nebyl čas na oslavu. Jednoduchá chůze a dýchání v této výšce bez kyslíkové masky bylo utrpení. Nicméně, když jsem se setkal s Angie a Robem z naší skupiny, kteří byli již na cestě dolů, konečně jsem se uklidnil. Jamie, jejich průvodce, mi nabídl šálek horkého čaje a bylo to, jako by ho seslal sám Pán Bůh. Vzpomínáte, jak mi před mnoha hodinami zamrzlo pití? Obklopeni po obou stranách výběžky ledovce jsme se objali a blahopřáli jeden druhému, a po několika minutách jsme pokračovali po svých cestách. Brzy po tomto šťastném setkání jsem mohl na Uhuru Peak slavit i já.

Cítil jsem úlevu a pocit z dobře vykonané práce. Mnoho měsíců příprav a tvrdé dřiny bylo konečně završeno úspěchem. Po 10 minutách na vrcholu bez kyslíku, jsme začali sestupovat dolů k "silnějšímu" vzduchu. První zastávka na krátký oběd v Kibo (4700m), kde jsem se sešel s Robem a Angie a dalšími členy naší skupiny, a pak dalších 5 hodin a 1000m dolů do našeho dalšího tábora v 3700m. Byl jsem unavený, vždyť v průběhu 36 hodin jsme ušli téměř 40km s převýšením 3800m nahoru a dolů. Ale také mě popohánělo nadšení, když jsem si uvědomil, že k teplé sprše a k chlazeným nápojům to mám jen 24 hodin.

Můj kanadský parťák Dave i David z Velké Británie se nevyrovnali s vysokohorskou nemocí a museli se uprostřed noci vrátit dolů do tábora. Zbývající čtyři členové zdárně došli na Gilman point (5685m), což se považuje za úspěch, ale rozhodli se nepokračovat ke skutečnému vrcholu.

Poslední den treku po ranním obřadu, jehož součástí bylo tradiční dýško malé armádě průvodců, asistentů průvodců, kuchařů a nosičů, jsme viděli místní lidi zpívat a tančit. Pak jsme pokračovali v pochodu dolů do civilizace - za sprchami, toaletami a chlazenými nápoji.

Zamiloval jsem si Afriku a její obyvatele i jednoduchý způsob života. Jsou to už téměř dva měsíce, kdy jsem se vrátil domů, ale část Tanzanie je stále v mém srdci. Říká se, že tam může zůstat velmi, velmi dlouhou dobu.

Viktor Bona,
Toronto

Album Viktorových fotek najdete zde.

Zdroj: Kanadský Slovák, Vol.70 (2012), 44, str. 1,7,11 - "Viktor Bona: Slovak on the Roof of Africa", vyšlo 24.11.2012
Z angličtiny se pokusil přeložit ivsi.

Komenáře začleněné do článku:

Poznámky k překladu: O ubytování v KIA Lodge si můžete udělat představu třeba v prospektu zde. Na vrchol Kilimandžára vede více cest. Viktor šel Rongai, která se často chodí déle (7-8 dní). Na nedostatečnou aklimatizaci (a možná horší kondici) doplatili 2 členové skupiny, kteří se museli vrátit. Na úplný vrchol došli tři, z toho jedna žena (světlovlasá Angie), ostatní čtyři to z časových či kondičních důvodů otočili na okraji kráteru (Gilman point). Dolů šli po Marangu route, po které chodí naprostá většina turistů. Ačkoli jsou zde cesty možná o něco upravenější a prodává se nějaké pitivo, spí se v nepříliš čistých chatkách a Viktor rozhodně nelitoval, že nahoru zvolil méně frekventovanou Rongai a stan.

Ahoj,
Ivan mne požádal, abych k tomu něco napsala - tak začnu tím, že první "čtyřkař na střeše Afriky" jsem asi byla v roce 1995 já, ale, bohužel, bez vlajky.

Jinak se k vyprávění dá máloco dodat. Já jsem jela bez přípravy, takže cesta nahoru nebyla úplně snadná, ale zase jsem byla (tehdy :-) ) o dost mladší a navíc aklimatizovaná, protože jsem tam jela s partou horolezců a nejdřív jsme lezli na Mount Kenyu. Svítání na hraně kráteru je povinné a opravdu je to neskutečná nádhera, cesta o dalších 200 výškových metrů už mi připadala snadná a to tam tehdy byl ještě souvislý ledovec a já neměla ani ty hůlky. No vzpomeňte si, jak jsme byli před 20 lety vybaveni - jedny boty a jedna bunda na všechno. Taky jsme se nijak mimořádně netěšili dolů, protože nás ten 4 denní výstup stál polovinu všech peněz na 4-týdenní dovolenou, takže sprcha nás už nikde nečekala. Zato jsem se cestou nahoru někde ve výšce 3850m koupala v potoce včetně mytí hlavy, ale tohle jste všichni někde zažili.
Byla jsem tehdy na sebe hrozně pyšná, protože ze skupiny 17 lidí nás až na vrchol vylezlo jen 6 chlapů a jediná ženská.

Byl to splněný sen, jeden z těch velkých.
Mirka
Album Mirčiných fotek najdete zde.

Gratulujem! Viem si dobre predstavit ako ste sa citila. Ja som asi zazil podobne pocity, to bolo ale vzladom na moj vek. Ja som sa na to musel par mesiacov pripravovat. Prezival som tazkosti nielen pri strmom vystupe na hreben, ale aj pri tom 2hodinovom miernom stupani po hrebeni na vrchol. Riedky vzduch, zima a silny vietor boli pre mna znacne prekazky. Celkom vam zavidim s akou lahkostou ste zvladla ten vrchol, a to bez nejakej zvlastnej pripravy.

Ako by ste porovnali vystupy na Mt.Kenya a Kilimanjaro? Isli by ste tam este raz keby ste mala prilezitost? Ak mate nejake fotky z tych vystupov, rad by som sa na ne pozrel.

Este raz gratulujem a pozdravujem z Toronta.

Musím říct, že jsem o tom neuvažovala, že bych tam lezla znovu, i když by to byla asi dobrá výzva.

Tenkrát to bylo krásné, málo známé, cesta nahoru byla jen jedna a lidí bylo poměrně málo, i když nahoru na hranu kráteru se klikatil docela hezký had se světýlky. My jsme vycházeli až o půl třetí, chlapci byli nadupaní a já jsem měla asi kliku.

Mount Kenya byla pro mne mnohem náročnější z několika důvodů. Tam se tehdy zaplatil vstupní poplatek a jinak jsme se starali sami o sebe. Nebyli tam nosiči, takže jsme všechno potřebné - jídlo, vaření, spacáky, oblečení - táhli na zádech. A pak je to dost strmé od začátku, opravdu do kopce. Měla jsem problém s dechem při stoupání už někde kolem 3500 metrů. Potom kluci pomáhali odvést dolů nějaké dva Němce s výškovou nemocí, protože tam nebyla nikde žádná služba první pomoci, a my jsme na ně čekali ve výšce 3800m dva dny. To už asi moje aklimatizace proběhla, takže jsem pak neměla potíže. Jinak je Mount Kenya mnohem krásnější hora, bylo tam minimum lidí, neměli jsme žádné domorodé průvodce, takže jsme spali, kde se nám líbilo, pili vodu z potoka, těžká romantika. Já jsem se dostala jen do výšky 4250m, potom už je to lezecký terén, takže jsem se tam jeden den flákala a kluci lezli na vrchol. No a pak jsme seskákali dolů a jeli na jih.


Ještě poznámka: V roce 1980 se chystal i na Kilimandžáro Džussy/t1, který se však do Tanzanie kvůli komplikacím nedostal. Díky liknavému vyřizování formalit vyjeli z Košic se dvěma Pragami V3S pozdě a účastníci expedice pod hlavičkou Slavie VŠT Košice byli nakonec rádi, že je nezastihl monzun. Ze splněných horolezeckých cílů "stihli" druhou nejvyšší horu Afriky Mt.Kenya. Fotky jsou zde. Rozcestník k článkům, fotkám, mapám atd. najdete na jeho stránkách

Sdílej to!

Be the first to comment