Do země Mašukulumbů


Ahoj kamarádi na Čtvrté,
TAK už je to tady - za několik hodin Vás opouštíme (netěšte se - nebude to navždy!) a pozítří nás uvítá černý kontinent!

Pár týdnů se budeme toulat po Dračích horách v Jihoafrické republice, Zimbabwe, Zambii, Malawi a Mozambiku, podíváme se na místa, kde tragicky skončila poslední cesta našeho předchůdce Dr. Emila Holuba - a budeme vzpomínat na vlídnou slezinovou atmosféru, Vojtíškovy blankytně modré oči, Můrovy fórky a úžasné eskapády našeho hudebního tělesa do světa harmonie!
Naše aktuální osudy můžete sledovat na naší webce

www.hicsuntleones.info

kam budeme vkládat on-line zprávy, kdykoli nás hyeny a lvi pustí k  internetu... A na Stezce, kde se k vám hned v pátek po návratu připojíme, vás budeme otravovat našimi neuvěřitelnými historkami.
TAK na nás vzpomínejte - je-li možno, nejraději v dobrém.

S mašukulumbským pozdravem: "Čtyři, čtyři, ČTYŘI!!!!"

Wickie a Vašek


Následuje deníček (kredit: www.hicsuntleones.info, odkud jsou stahovány fotky)

 

Léto končí

Léto pomalu končí, přijde podzim a všichni tažní ptáci odlétnou na jih. Také my jsme dost divní ptáci a připojíme se k jejich tahu. Už 8.září uletíme do Afriky! Čeká nás Zimbabwe, Zambie, Malawi, Mozambik a Dračí hory v JARu. Držte nám palce a čtěte on-line reportáž z cesty zde. (V těchto končinách ovšem narazíte mnohem spíš na slona než na fungující internet, takže nečekejte každodenní příval zpráv…) Návrat plánujeme na 23. října – pokud ovšem nebudeme sežráni lvem či Mugabem... Už týden po návratu začne podzimní maraton našich cestopisných přednášek, ke kterým za čas přibude ta nová z letošní cesty. Uvidíme, o čem vlastně bude…

Náš domov na příštích šest neděl - Toyota Hilux se stany na střeše, právě vkusně umístěná pod velkým baobabem

V kraji baobabů (JAR, Zimbabwe)

8.září 2011 v 7 hodin ráno začala naše letošní velká cesta po jižní Africe v obsazení: Saša Ryvolová, Vašek Lomič, Simona Malkovská a Radim Frajer, což už od prvního pohledu zaručuje úspěch výpravy. V Johannesburgu jsme převzali od rodinné firmy Bushtrackers automobil Toyota Hilux 4x4 se dvěma stany na střeše a zahájili vytouženou cestu. Jihoafrickou republikou jsme prosvištěli nejvyšší možnou rychlostí, protože naším hlavním cílem je tentokrát především Zimbabwe a Mozambik - se dvěma malými odskoky do Zambie a Malawi. První NP Mapungubwe (Ještě v JARu) je veden v Seznamu UNESCO jako lokalita s největším množstvím baobabů v jižní Africe. Další, NP Matobo je už v Zimbabwe a pro změnu nabízí úžasné skalní útvary - neuvěřitelné skalní hrady, pokličky, téměř pravidelné kamenné koule a kostky, balancující na vrcholech vysokých skalních bloků a skalní převisy s nádherně zachovalými Sanskými kresbami. Ty v jeskyni Silozwane jsou asi to nejlepší, co jsme v téhle kategorii kdy viděli! A ten nosorožec, kterého jsme potkali v podvečer, byl malý bonus…

Velmi zachovalé sanské kresby pod převisem Silozwane

Královské ruiny (Zimbabwe)

Afrika není jen o zvířatech, tamtamech a černých tanečnících, jak si někdo myslí. Také trocha kultury je třeba! Vyhlášené Khami Ruins jsou sice opět na Seznamu UNESCO, začínáme však mít pocit, že toto označení je synonymem pro něco velmi, velmi starého a vzácného - a tím pádem pouhým okem neviditelného... Z královských ruin nezbylo prakticky nic a jediný, kdo měl z naší návštěvy radost, byl strážce památek, který nás freneticky vítal a se slzami štěstí stále opakoval: "Vítejte, vítejte! Jste moji první návštěvníci tento týden!". Proč nás to nepřekvapuje?! Zato druhá historická lokalita, Great Zimbabwe nedaleko města Masvingo, splnila očekávání i takového fajnšmekra, jako je Vašek, syn dvou zapálených kunsthistoriků! Největší kamenný monument v subsaharské části afrického kontinentu je samozřejmě také v Seznamu UNESCO a patří i mezi nejzachovalejší. Předpokládá se, že byl vybudován mezi roky 1250 až 1450. Staviteli byli Afričané, tj. předci dnešních obyvatel Zimbabwe. Nejstarší částí je královská Akropolis nahoře na kopci. Odtud je dobře viditelná i takzvaná Velká ohrada. Je to elipsovitá stavba, která měří po obvodu 253m. Uvnitř je několik místností a hlavně kónická věž, která je velkým tajemstvím celého komplexu. Devět metrů vysoký kamenný kužel nemá žádné dveře, okna, ani schody Jeho účel je neznámý. Někteří badatelé přikládají věži falický význam. Jiní se domnívají, že to byla signální věž předávající ohňové signály nebo astronomická pozorovatelna. Celé město obývalo pravděpodobně 10 až 20 tisíc lidí. Rozkládalo se na cca 7km2.

Věž ve Velké ohradě

Noční dobrodružství v Chipinda Pools (Zimbabwe)

NP Gonareshou je v průvodci označován jako málo navštěvovaný. Není divu, neboť ceny jsou tu nehorázné! Vstupné 15 dolarů, camping dle výběru: zařízený, s tekoucí teplou vodou a WC za 15, nezařízený bez vody 25 dolarů.“ Nemělo by to být spíš naopak?“ Ptáme se mohutně vyvinuté strážkyně na bráně. „Ovšem že ne - v tom nezařízeném máte přece větší soukromí! A že to máme drahé? Hmm – nemyslím“. Vzali jsme tedy z nouze ctnost - ten luxusní a nejblíž bráně. Třeba to nebude taková nuda, jak to vypadá ... Přinejmenším jméno má takové - no přitažlivé: Chipinda Pools! Čí že? Do parku vjíždíme se soumrakem. Jak se zdá, měla víla z recepce pravdu. Ne, tady opravdu nebudeme mít soukromí! Zpoza nejbližšího křoví nám ušima mává v ústrety slon jako stodola. Toto kempovište je zjevně jeho "rajón", a on důrazně žádá, abychom nepoužívali jeho WC. Pokud na tom trváme, můžeme použít gril a stání pod tím velkým stromem - dál už ovšem ani krok! Pod jeho bedlivým dozorem jsme uvařili večeři, do sprch se odebrali korporativně a po noční kávě na uklidněnou raději odešli do svých stanů. I když v tomto případě fakt, že stan je na střeše auta pouze signalizuje, že se můžeme nebezpečí podívat kdykoli zpříma do očí... Zkusíme to zaspat...

Nelíbíme se mu

Smrti do očí (Zimbabwe)

O půl jedné v noci přistává na mém boku ruka-šátralka. Bože, sex v tomhle vedru a zrovna tady? Ale ouha, není to o sexu! Na měsícem zalitém palouku, zarámovaný velkoplošnou obrazovkou stanového vchodu se tyčí zlověstná sloní silueta. Chobotem ulamuje větvičky ze stromu těsně vedle našeho auta a metodicky postupuje směrem k nám! Kdyby natáhl chobot, měl by nás na dosah! Ví o nás? Neví? Zaútočí? Pokud ano, nemáme sebemenší šanci! Ležíme bez dechu a fascinovaně zíráme, jak se blíži... Pět metrů, čtyři, tři... Smrt kmotřička? Houbeles! Jeden a půl metráku masa v elegantní šedé kůži bude to poslední, co na tomto světě uvidíme! V nočních zprávách TV Nova následně proběhne krátká zpráva: Česká důchodkyně ušlapána slonem... Aby to bylo stylové, měl by ji přečíst Ray Koranteng. Teď zvedl slon hlavu a pátravě ji natočil k nám. Na několik vteřin se svět zastavil, zeměkoule se přestala otáčet. Potom se elefant váhavě pootočil a zvolna se vydal ke křovinám naproti. Na cestě ho provázelo jemné pochrupovaní nic netušícího Radima.

I za dne budí respekt!

Do modré hlubiny (Zimbabwe)

Dnes nás čeká ponor v jedné z nejkrásnějších jeskyní v zemi - Chinhoy Cave. Potápěčského instruktora Craiga Kongkowa nám našla překvapivě schopná pracovnice Turistického informačního centra v Bulawayo. Craig je na pohled skoro bílý, ale rodilý zimbabwan – až na to, že jeho dědeček byl Číňan… Po telefonu jsme dohodli cenu a hodinu – a bylo to. Ráno nám přivezl Craig výstroj a šlo se. Chinhoy nás nezklamalo. V hluboké temné propasti září šmolkově modrá laguna, končící někde o sto pět metrů hlouběji. V naprosto průzračné vodě zatopené propasti plují nádherné fialové ryby. Následujeme je do hloubky dvaadvaceti metrů. Teplota vody je 25 C. Inkoustově modrou hlubinou se noříme do přízračného světa ticha, ve kterém se stříbrně lesknou bubliny vzduchu z našich automatik jako perličky na šňůrce. Vidím pod sebou štíhlou postavu Simony jako z reklamní fotky potápěčské základny. Jeden po druhém nahlížíme do jedné z bočních krasových jeskyní. Tohle místo v nás budí úctu a pokoru. Neradi opouštíme pohádkový svět a vystupujme na hladinu.

Voda v propasti je opravdu takto modrá

S hrochem v zádech (Zimbabwe)

NP Mana Pools patří k naprostým highlightům Zimbabwe. Zvířata jsou tu na každém kroku, za každým křoviskem může číhat lev nebo leopard. Člověk musí být vždy ve střehu, aby ho na cestě do umývárny neporazil slon nebo mu snídani nesežrali paviáni . Zaparkovali jsme naši Toyotu-Coyotu ve skvělém kempu Nyamepi na břehu řeky a dopřáváme si jízdu kanoemi po řece Zambezi. Je plná hrochů, kteří bývají značně nerudní, pokud jim někdo naruší jejich teritorium. V jednom ohybu řeky dohonil velký samec kanoe Radima a Simony a zezadu jim nadzdvihl loď. „Co máme dělat?“ Ptají se našeho ozbrojeného doprovodu, který ovšem sedí v naší lodi. „Nedělejte nic! Seďte - a hlavně ho nedrážděte! To není útok - on se jen spletl!“ Otázku, s čím si nás tak asi mohl splést jsme si nechali na později. Raději ještě využijeme dost vzácné možnosti pěšího safari po parku. Na lvy, které nám strážce parku sliboval, jsme sice nenarazili, zato na nás opakovaně útočil asi dvouletý sloní teenager, až bylo nutné ho zahnat na útěk výstřelem do vzduchu z rangerovy pušky... Tihle mladí, kteří ještě mají potřebu získávat ostruhy a předvádět, jak jsou neohrožení mohou být docela nebezpeční…

Na hrochi si žádné zvíře netroufne

Královny nemají nohy (Zimbabwe)

Ráno opět vyjíždíme na lovy beze zbraní. Už po necelé hodině vidíme v ohybu cesty čtyři-pět safari jeepů, což je vždy neklamné znamení, že je tu k vidění něco opravdu zajímavého. Tentokrát je to trefa! Pod stromy kousek od cesty leží ve stínu dvě lvice. O kus dál další. A ještě! Dohromady jsme jich napočítali osm! Zjevně jsou po lovu, dobře nasycené a teď odpočívají. Povalují se v nízké trávě, na boku i na zádech a vystavují nafouklá (a značně nefotogenická) břicha do našich objektivů. O nějaké aktivitě nemůže být ani řeči. A proč by taky mělo - jsou to přece královny zvířat - a královny, jak známo, NEMAJI NOHY! Aspoň nám neutečou... Cvak, cvak, cvak! Měli jsme štěstí - tohle se nepovede vždycky! O chvíli později jsme narazili na velkou smečku psů hyenovitých. Šestadvacet skvrnitých pejsků s protáhlými čumáky a velkýma vztyčenýma ušima se krásně vyjímalo pod velkým baobabem! Tohle byl dobrý den!

Psi hyenovití

Sloní blues ve Hwange (Zimbabwe)

NP Hwange má údajně nejvíc slonů v jižní Africe. Zatábořili jsme v Main campu a hned vyjíždíme k nejbližšímu napajedlu Nyamandlovu. Je tu velké sloní stádo - dospělí, ale i spousta mláďat. Roční, půlroční i docela malinkatá a všichni si užívají lázně. Malí slonící jsou k popukáni nešikovní, ještě neumějí zacházet s vlastním chobotem a mávají s ním jako s natlakovanou hadicí. Jedna slonice stojí až na okraji stáda se svěšenou hlavou a bezmocně kývá chobotem nad malou šedou hromádkou. Pří bližším pohledu jasně rozeznáváme chobůtek, drobounké nožičky i ocásek. Slonice zřejmě právě potratila a ještě nemůže přijmout ztrátu. Něžně bere zplihlé tělíčko do chobotu a poponáší ho k vodě. Pokládá tělíčko na zem a táhne ho dál za drobný chobůtek. Zázrak nepřichází. Tragédie sloní samice je jen střípek v běžném životě velkého stáda, ale silný příběh, který máme na chvíli možnost sdílet.

Ještě stále doufá...

Commercial Suicide na Victoria Falls (Zimbabwe)

Probojovali jsme se k jednomu z vrcholů našeho putování - Viktoriiným vodopádům. Už od Prahy sníme o tom, že projedeme na raftu tyhle kultovní peřeje. Z mnoha agentur jsme vybrali ShockWawes, kterou provozují skoro jako jedinou zimbabwané. Úvodem je nutno podepsat, že jsme si vědomi případných následků svého neuváženého rozhodnutí a činíme tak na vlastní nebezpečí. Pro povzbuzení nám pouštějí video z nejdramatičtějších momentů sjezdu předchůdců. Následuje sestup do kaňonu, krátký nácvik - a vzhůru do vln! Peřejí je dvacet čtyři a každá má nějaké povzbuzující jméno; Pračka, Vroucí kotel, Komerční sebevražda... Vystižné! Ohlušující rachot, pěnící bílá voda se přelévá přes raft - makáme o život! Tohle je brnkačka - nějaká trojka! Teď přijde to pravé - plnotučná pětka! Tohle se přece nedá jet! Nedá? Proč ne - když nám kormidluje světový šampion v kanoingu Sir Wilson! Během té neskutečné jízdy po řadě vyletěli z raftu Radim, Vašek i kormidelnik. Simona, která nedá světu nic zadarmo, si to vynahradila bungee jumpem ze 111 metrů vysokého Viktoriina mostu. Jsme na ni hrdi - skákala přece za nás - za Slovany!

Victoria falls

Velikáni dějin (Zambie)

No coment

Po romantických výhledech na vodopády shora pokračujeme přes hraniční most do Zambie. Město Livingstone má dva velké muže: Davida Livingstona a Emila Holuba, kterým se chceme poklonit. Našli jsme muzeum i kýženou sochu. Ale ouha-Emile, tohle je nemilé! Chudák Holub se momentálně ocitl doslova na smetišti dějin - stojí osaměle úplně v rohu staveniště u plotu z vlnitého plechu. Svět k němu nechce být spravedlivý ani po smrti... Snad až dostaví to nákupní středisko, ocitne se opět na výsluní slávy - třeba před místním Mac Donaldem...








Vzhůru do bažin (Zambie)

Na další cestě za dobrodružstvím jsme se stavili na krokodýlí farmě Kalimba Reptile Park kousek od Lusaky (http://thebestofzambia.com/leisure/activities/attractions/kalimba-reptile-park/). Získali jsme zasvěcený výklad o životě plazů a dvě kila krokodýlího ocasu. Uděláme si ho k večeři s bramborovým salátem! Teď pokračujeme po stopách E.Holuba na jeho poslední africké cestě. Na jedné ze silničních kontrol Radim na otázku, kam jedeme, odpověděl: „Ále, kousek za Kabwe - prý jsou tam překrásné bažiny!“ „Velmi dobře, pane!“ Odpověděl policista. Lukanga Swamp jsou nejzazším místem, kam přeď 130 lety dorazila Holubova výprava. Zde byla přepadena zrádnými Mašukulumby, zásoby a sbírky uloupeny a jeden člen výpravy zabit. Zbytek expedice včetně Holubovi mladé choti Růženy prchal po pás v bahně právě tudy. Dlužno podotknout, že můj obdiv k této úžasné ženě vzrostl, když jsem si uvědomila, že Růža absolvovala svou svatební cestu včetně uvedeného trpkého ústupu v dobovém kostýmu s dlouhou sukní, korzetem a těsným živůtkem. Při útoku se jako první chopila ručnice a postavila se divochům na odpor. Dnes už tady tragický konec Holubovy výpravy nepřipomíná nic a my se po kanálech v močále projíždíme v loďce - dlabance.

V močále na dlabance

NP South Luangwa (Zambie)

Největší NP v Zambii si s námi trochu zahrává. Celý den se cestou necestou plahočíme po vyprahlém buši, kde nikde není ani živáčka. Po stranách cesty občas doutná zbytek požáru. Ani tlapka, ani ptáček-zpěváček… Až pozdě odpoledne jsme dorazili k řece, plné hrochů. Snad padesát-šedesát kusů vystrkuje uši a nozdry nad hladinu, občas některý „Hipouš“ frkne nebo zazívá. Na pastvu na souši se vydají až v noci - a to není radno je vyrušovat. K večeru, v hodině mezi psem a vlkem nám srocení safari aut u jednoho z napajedel signalizuje, že je tady něco k vidění! Něco? To si pište! Lví smečka se válí pod keřem přímo u cestičky, kousek od ohlodané mršiny buvola. Máme je doslova na dosah, v objektivu vidím každý vous na čumáku a mám pocit, že mi velký samec co nevidět olízne ruku. Prosila bych ještě poloprofil a zazívat,tááák, ano, teď je to skvělé! Za tohle by se nemusel stydět ani Metro Goldwyn Mayer!

Je opravdu hodně blízko!

Ztracena mezi hrochy (Zambie)

Croc Valley je nejkrásnější ze všech kempů, ve kterých jsme zatím byli. Na břehu řeky, plné hrochů, s fungujícími sprchami a velkými ohništi na grilování. Ke krokodýlímu ocasu byl nejen bramborový salát, ale i CD s vánočními koledami, které v předstartovním spěchu Radim omylem přibalil do báglu. Pohoda! Na cestě ze sprchy přišlo nečekané zpestření. V temnotě jsem skoro narazila na pasoucího se hrocha! „Musíte víc doprava, madam!“ Volá na mne kdosi. Je tak veliký, že mi skoro vykryl zorné pole a tím pádem jsem ho neviděla. Polohlasně se pochechtávám nad absurditou situace – že by někdo (kromě mne) mohl za tmavé noci porazit hrocha – to jsem ještě neslyšela! „Dobře, tak doprava. Kruci, zase hroch! Ještě doprava?“ Každého dalšího obcházím ještě větším obloukem, až je na čase si přiznat, že jsem se ztratila! Tam svití světýlko! „Prosím vás, kde bydlím?“ Bože, může být někdo tak blbý jako já? Ukázalo se, že jsem omylem pronikla do sousedního kempu. „Dovolte, paní, doprovodím vás - jsou tu totiž hroši!“ Vysvětluje černý strážce. Ano, děkuji, jistěže hroši. Já VIM! Dál pokračujeme společně. Pán má klacek a zkušenosti, tak snad není důvod k obavám. Jak se to vezme. Ten poslední stál přímo na cestičce, nohy doširoka rozkročené a hlavu bojovně vystrčenou. Můj průvodce zvážil riziko a tiše pravil: „Madam, tento hroch NENÍ ŠŤASTNÝ… Upřímně řečeno, na hrochově štěstí mi v tu chvíli až tak nezáleželo. Přála jsem si hlavně být zase mezi svými, dvounohými přáteli – nejlíp ve stanu n střeše. Na dobrosrdečném tlustokožci je mi momentálně nejsympatičtější, že má krátké nohy a po žebříčku nevyleze…

Pasou se až když je chladněji

Lake Malawi (Malawi)

Překročili jsme hranice do Malawi. Je to jeden z nejmenších jihoafrických států - a to nejlepší v něm je stejnojmenné jezero, které patří opět do seznamu UNESCO a je velké skoro přes celý stát. Místní měna se jmenuje „KWACHA“ stejně jako v Zambii, ale platí úplně jinak. Konečně klídek, koupáni a hlavně šnorchlování u malebného ostrůvku Domwe naproti zálivu. Půjčili jsme si dvojkajaky a užili si den naplno - včetně obeplutí ostrova a následně spálených zad. Říkají tomu akvárium a opravdu jsou tam hejna nádherných barevných rybiček (cichlid) v křišťálové čisté vodě. Nic podobného jsme ve sladkovodních vodách předtím nikdy neviděli. K tomu kormoráni, krabi a orlové – všechno v ceně. A večer kávička, pro kluky výborné pivo Carlsberg, šuměni vln a bubnování místních kluků na pláži. Dneska jsme měli doopravdy DOVOLENOU!

Lake Malawi

V horách (Malawi)

No coment

Po jezeře zcela logicky nastupují hory. Udělali jsme si malou vycházku na kopec s výhledem na jezero a posunuli se o kus dál do hor kolem Zumby. Tady je krajina moc pěkná, ale naprosto neafrická. Kopce jsou porostlé samými borovicemi s hedvábně měkkým jehličím, potůčky a malé vodopády jako na Horské Kvildě, kolem cesty děti s miskami moruší a žlutých malin... Muži snášejí z hor do údolí na hlavách tlusté klády, ženy pytle s bramborami a klestí. Naposled se podíváme z výhlídky na bývalé hlavní město Malawi a uháníme ke hranicím. Dá-li Pámbů, zítra budeme v Mozambiku.

Nejčernější den Afriky (Mozambik)

Opouštíme Malawi a sníme o bílých plážích, azurovém moři a ostatních krásách Mozambiku. Z celé palety barev nakonec zbyla ta černá! Na hranících jako žába na prameni sedí blahobytný černý oficír a nedůvěřivě zkoumá naše pasy: „Ryvolová? Tak se opravdu jmenujete? Hmm – zvláštní jméno… No nic – tak dál! Mr. Frejdžr, že? Aha – VY to čtete „frajer“? Ach jo – a s takovými jmény chcete cestovat? Mnóó, tak TADY to máme!!! Jste v zemi ilegálně! Nemáte vstupní razitko - jeďte zpátky, nebo jdete sedět!“ Ale ne, opravdu! Ta pitomá úřednice nám při vstupu do země zapomněla oštemplovat pasy. Nebo „zapomněla?“ Snad nebude tak zle - víza přece máme - a zpátky je to dva dny cesty! Oficír se tváří jako při výslechu v Pečkárně: „Jeďte zpátky, nebo jdete do basy! Ambasáda? Ha-ha! Je neděle! Šéf? Přijede v úterý!“ Tohle je vážné – moc vážné! V hlavách nám běží úryvky z filmů o nespravedlivě uvězněných v asijských i jiných vězeních a dušička je v nás malá a hodně, hodně bílá… Vydusit, vysmažit – to je zjevně to, co imigračního úředníka baví ze všeho nejvíc. Chce se přeskočit přepážku a chytit ten samolibý černý ksicht pod krkem. Chce se brečet vzteky a bezmocí. Tohle je rasismus naruby… Bílí a bezbrani, tak je to... Po dvou hodinách, když se nabažil naší bezmocnosti to najednou spravilo 50 USD na osobu! Krvavé diamanty! Večer nám navíc ve městě Nampula ukradli zrcátka od auta. Black power!!! Dětské pouliční gangy je kupují za pět prstů a s gustem prodávají původním majitelům zpátky. „Chvíli si někde sedněte, počkejte – a oni přijdou sami“, radí nám místní. Čekáme. Stmívá se a nikdo nepřichází. Začíná to být tristní. Nakonec přišli. Jednání bylo komplikované a dost úporné – takový zloděj má přece taky svou čest a pod cenou neprodá! Až skoro před půlnocí jsme si plácli, a pak už trvalo jen pár vteřin, než nám ta zatracená zrcátka nacvakli zpátky do rámečků. Zručně. Holt praxe je praxe!

Města krásou neoplývají...

Ilha de Mocambique (Mozambik)

Člověk nemá věřit všemu, co se kde píše. V Naší LP je uvedeno, že Ilha de Mocambique je fascinující ukázkou koloniální architektury s nezapomenutelnou atmosférou a patři právem do Seznamu UNESCO. Tak nevím... možná by se UNESCO mělo nad sebou trochu zamyslet. Kdysi snad mohla být tahle slova pravdivá, ale to muselo být dávno, moc dávno... Dnes je to obraz zmaru, neudržovaných polorozpadlých budov se slepými okny a špinavými uličkami, kde se bez zájmu o cokoli povalují místní obyvatelé mezi hromadami odpadků... Sláva Vasco da Gamy a jeho šlechticů je nenávratně pryč. Škoda. Jen malé místní muzeum nabízí pár zajímavých exponátů hlavně sakrálního charakteru. Dřevěná socha Krista ze 16.stol. je pojatá tak moderně, že by se za ni nemusel stydět ani Picasso... Množstvi čínského porcelánu dynastie Ming z potopené portugalské galéry vypadá úplně stejně jako ten, který prodávají naši Vietnamci... Stříbrné mince jsou sice podstatně vetší než dnešní mozambická měna Metical, ale bylo by jich třeba mnohem víc, aby se zašlá nádhera ostrova obnovila…

Takhle to vypadá na ostrově celkem romanticky...

Větru dešti neporučíš ... (Mozambik)

Slunné pobřeží Mozambiku nás uvítalo bouřkou a lijákem. Nebe jako černá poklička, vítr, zima. Ach jo, takhle jsme si tu Afriku nepředstavovali! První zastávkou na pobřeží je Vilanculos, kde jsme se chtěli potápět. Bohužel po bouři je moře neklidné, u vyhlášených Bazarutos Island se zvedají až třímetrové vlny - prý nejdřív pozítří... Tolik času nemáme. Přesouváme se na Praia do Tofo - proslulé potápěčské lokality s největším výskytem žraloků velrybích. I tady je dost větrno - v ovzduší i v kapse! Ceny ponorů i kempovné jsou příšerné! Přesto jsme se dohodli na jeden ponor a Ocean Safari, což je šnorchlování právě s velrybáky. Za ty peníze jich musí být celá hejna!

Ke slovu přišla i čepice...

Negativní ponor (Mozambik)

Negativní ponor v místním potápěčském žargonu znamená, že se jde z lodi na volném moři přímo na hluboký ponor s vyfouknutým žaketem pod zn. „Sejdeme se na dně!“ Přiznám se bez mučení, že jsem ho neprodýchala a dolů nešla. Ostatní členové výpravy se nejen zanořili, ale i bezpečně vynořili - jen prý viditelnost byla prachmizerná. Zklamání nám na zpáteční cestě k pobřeží vynahradilo setkání s vytouženými velrybáčky. Žralok velrybí, Rhincodon typus je bezkonkurenčně největší paryba na světě a svými rozměry (až 18 m) budí pořádný respekt, ale ve skutečnosti je jako většina obrů naprosto neškodný. Tlamu má sice skoro metr širokou, ale živí se skoro výhradně planktonem a zoubky má doslova jako perličky. Většinou se pohybuje velice pomalu těsně pod hladinou, takže je docela snadné ho vysledovat. Ti naši plavali rozvážné kousek od člunu a když jsme naskákali do vody, měli jsme je přímo pod sebou. Stačilo jen natáhnout ruku a pohladit. Což se ovšem nesmí! Musí nám stačit vzpomínka na puntíkaté tělo se širokánskou tlamou plovoucí pod námi...

Žralok velrybí - ilustrační foto

Sbohem Mozambiku (JAR)

Mozambik nám bohužel neukázal svou nejvlídnější tvář, pořád je chladno, větrno i deštivo a oceán je rozbouřený. Opustíme ho docela rádi a krátkým crossem přes Swazijsko vjíždíme znovu do JARu. První zastávkou je méně známý a navštěvovány NP Ithala. Rozhodně neprávem! Krajina je bezkonkurenčně nejkrásnější ze všech míst, kde jsme zatím byli. Strážce parku na otázku, jak je to u nich s nosorožci mrkl jediným okem a důstojně odpověděl: „Nosorožce – mám“. A MĚL! Chvíli před soumrakem na cestě k bráně stojí Rhinocerus bicornis jako malovaný, zamyšleně přežvykuje a kráčí nám vstříc! Zastavil se tak blízko, že se nám skoro nevešel do objektivu a pózoval jako manekýn. Ánfas, poloprofil, profil! Slunce pomalu zapadalo a víc už jsme si pro dnešní den nemohli přát...

Nosoročec černý

Sodwana Bay (JAR)

Sodwana Bay patři údajně mezi deset nejlepších potápěčských lokalit na světě (stejně jako cca 200 dalších). Proto si ho rozhodně nemůžeme odpustit! Už cestou na ponor potkáváme velryby, které ochotně předvádějí salta i stojky a obrovskou mořskou želvu. Škoda, že na "gumák" si opravdu foťák vezme jenom "kamikadze"... Pod hladinou to prý bylo slušné, viditelnost o něco lepší než v Mozambiku a k vidění lecos pěkného - bohužel tohle vím jen z doslechu. Tedy, jak se to vezme - ani tohle není vlastně přesné, protože při dalším úporném pokusu o zanoření mi konečně praskl bubínek... Zabolelo to, zažbluňkalo - lup - a mám po žížalkách! Od té doby stále ještě neslyším - ačkoliv možná to lze brát jako jistou výhodu. Nakonec, člověk nemusí vždycky slyšet všechno! Říká se, že ideální postarší manželská dvojice se skládá ze dvou elementů: On ji neslyší, ona ho nevidí...

Sice gumák, ale dva 100hp motory!

Tajemné Hluhluwe-iMfolozi (JAR)

To tajemné slovo v záhlaví (čti Šlušluvi) prosím NENÍ čarodějné zaklínadlo, ale Národní park, v minulosti proslulý největší populací nosorožců v JARu. V poslední době se objevují leckde informace, že už v parku skoro nejsou, neboť byli vyhubeni pytláky a těm zbylým se uřezávají rohy, kvůli kterým je pytláci loví. Také se ovšem říká, že co Čech, to nevěřící Tomáš, pročež jsme se rozhodli ověřit, jaká je pravda... Za první den našeho průzkumu jsme potkali nejmíň dvacet Rhinos a další parta Čechů, na které jsme narazili večer v kempu třicet. To je, jak si každý snadno spočítá, dohromady padesát nosorohů za jeden den - a ta CHEETAH (gepardice) se dvěma mláďaty, které jsme objevili pod vzdáleným stromem na obzoru byla už prostě třešnička na dortu! Park jich má momentálně registrováno 34 kusů při rozloze 96.000 hektarů, takže už se dá mluvit o pořádném štěstí!

Vidíte ji v pravo pod stromem?

uShaka Sea and Marine World (JAR)

Další záhadné slovo "uShaka" znamená u šlaka moc pěknou turistickou atrakci ve městě Durban. Ačkoliv obecně dáváme přednost záležitostem méně "profláknutým" a hlavně méně konzumním, tenhle zábavní park rádi doporučíme každému. Vodní skluzavky, tobogány a umělé "divoké řeky" s lákavými názvy typu: "Torpédo Kamikadze", delfíní, lachtaní a tučňáčí show, krmení žraloků, ale především úžasné, úžasné, ÚŽASNÉ mořské akvárium, umístěné ve vraku historické lodi. Pokud se nějaký zábavní průmysl může honosit přídomkem "citlivého přístupu", tak tenhle rozhodně ano...

uShaka Sea World

Dračí hory (JAR)

To poslední, co nám do výčtů aktivit ještě schází a už je nejvyšší čas to napravit, jsou hory. Čeká nás Drakensberg! Včera jsme neprojeli - lilo jako z konve, silnička plná bahna se stala neprůjezdnou a tak jsme uvízli v podhůří. Z odbočky k horám jsme se mezi provazy lijáků skoro krokem doplížili k nejbližšímu městečku Himeville a požádali o dovolení zaparkovat na zahradě jednoho z místních „Bed and Brekfest“. Vlídný postarší majitel pan Wheeler nám dokonce odemkl garáž, abychom nemuseli vařit na dešti a ráno přidal i pár využitelných rad a informací. V penzionu Albizia House pronajímá tři čisťounké dvoulůžáky s výhledem na hory a pro hosty pořádá i výlety. Ráno máme nečekaně super počasí s modrojasnou oblohou a každý další pohled, ať už dolů do údolí, nebo naopak vzhůru na masivy skal nabízí neuvěřitelnou krásu. Průsmyk Sani Pass leží ve výšce 2.865 m.n.m. přímo na hranici s Královstvím Lesotho. Nahoře je dost větrno, ale viditelnost skvělá - netušili jsme ani náhodou, jaká nádhera nás čeká! Za každou zatáčkou se otvírají nové úchvatné výhledy a my se jich nemůžeme nabažit.

Pohled do údolí z průsmyku Sani

Krasohřmění (JAR)

Další dva dny už nám počasí zase tolik nepřeje. Máme našlápnuto na dvoudenní trek do Giant´s Mountains. Nahoru to ještě jde - je sice zataženo, ale neprší, na horských loukách kvetou slaměnky a desetikilometrová trasa vede z větší části po vrstevnici, takže výstup není až tak náročný. Liják a bouřka přišly až ve chvíli, kdy jsme došli do horské chaty pod sedlem. Kamenná stavba s plechovou střechou a betonovou podlahou, se čtyřmi holými pryčnami a úžasným výhledem na skoro dokonalý kruh horských hřebenů nám nabízí dramatické večerní divadlo. Hromy burácejí jako při odstřelu v kamenolomu a blesky se objevují v několika vteřinových intervalech, někdy i čtyři najednou. V noci byla dost zima - ale co by člověk čekal - v Africe! Po chladné noci přišlo stejně temné ráno. Těžké mraky se stahují blíž a blíž. Musíme vyrazit co nejrychleji a pokusit se bouřce uniknout. Ani náhodou! I kdybych byla Jarmila Kratochvílová, tomuhle bych neutekla! Na hřebenovce nás bouře dohnala naplno. Vítr nás sfoukává ze stezky, došlo i na kroupy..! Blesky švihají všude kolem! Na dotaz velitele Vaška, zda vím, co dělat v případě, že by do něj uhodilo, jsem odpověděla správně: „Zahájím masáž srdce, náčelníku!“ Nakonec ani to nebylo zapotřebí. Došli jsme dolů zabahněni a promoklí, ale taky rozjaření - co by to bylo za expedici, kdyby nebylo občas trochu napětí?

V Dračích horách

Poslední (JAR)

Poslední den, poslední výlet! Svatý Kryštof se rozhodl nás ještě jednou obdarovat a nadělil nám den jako malovaný! Výlet ke skalnímu útvaru Amfiteátr vlastně není trek, ale celodenní vycházka nádhernou krajinou. Táhlé travnaté svahy měkce spadají do hlubokého kaňonu, kterým protéká průzračná říčka a nad ní se tyčí do výšky majestátní skalní bloky. V poslední pasáži vede cesta korytem řeky až k místu, kde, kde se stezka dělí. Po řetězovém řebříku potom vede dál k vodopádu. Dračí hory - a vlastně celá Afrika se s námi loučí krásným dnem a pohodou. Zbývá poslední nocleh a cesta domů...

Úchvatné horské scenérie

Už jsme doma (ČR)

Jsme doma! V noci ze soboty na neděli 23.října 2011 jsme se vrátili ke svým všedním životům a povinnostem, ještě pořád jsme trochu dezorientováni z toho, že už na nás neútočí nosorožec, ale Pražská správa důchodového zabezpečeni a na dveře nám klepou nejen Dušičky, ale i Vánoce! V Mnichově na letišti už mají kompletní vánoční výzdobu - místo slonů a hrochů nás vitá sobí spřežení a Santa Klaus... Náš oblíbený vzor Emil Holub a jeho Mašukulumbové budou muset zase chvíli počkat - pro nejbližší dobu nás čeká globální – OCHLAZOVANÍ... Projeli jsme šest států, najezdili přes 12.000 kilometrů a nafotili stovky snímků. Zažili jsme spousty úžasných okamžiků, zvládli všechny potíže, které se tu a tam vyskytly a co je hlavní – zůstali jsme kamarády! Teď si dáme chvilku „oraz“, poklidíme doma i v duši a za pár týdnů… No dobře – měsíců..? Náš oblíbený bonmot říká: „Všude dobře – tak co doma?!"

Účastníci. Zleva Simona, Radim, Saša, Vašek

Sdílej to!

Be the first to comment