Dušičkové Lochovice - 15.10.2014

Do Lochovic na hřbitov a do mlýna se dá jít i jinudy... Do článku přidán Můrův komentář, jak se při cestě do Lochovic z Lochovic ocitl v Berouně... což navíc okomentoval Tonda Zelený.

Třeba se to nezdá, je tu další cesta .........

Cesta do Lochovic podél Litavky se startem ve Zdicích napadla Romana už loni. Byla tu trocha nejistoty, cesta byla spíš vidět na leteckých snímcích než na mapě a z Libomyšle to vypadalo, že podél Litavky nevede nic a bude se to muset dlouze obejít. Ale zvědavost je mocná a tak jsme to riskli. Muselo se ale vyjet dřív, abychom vše stihli. V 8.15 nás bylo v rychlíku sedm, v 9 hodin ve Zdicích vystoupilo osm a na perónu se objevil neočekávaný domorodý průvodce Tonda Zelený.

Někde v okolí Zdic se pohybovaly Inka s Cilkou a psem, které Můra vysadil z auta a pokračoval s cukrem pro včeličky do Lochovic. Pokusy o mobilní navádění zbloudilek se moc nedařilo a tak jsme se domluvili na průběžné navigaci a vyrazili do Chodouně k Litavce. Na mapě byla značená nějaká pěšina po pravém břehu (viděno proti vodě), ale lepší, ač na mapě neuvedená a pěkná cesta byla za mostem po břehu levém. Tou jsme se vydali a kolem Hávova mlýna došli do Libomyšle.

Zde se na nás přímo smála otevřená hospoda U Litavky (ostatně jsme v ní prožili stezkový večer 26./27.10. 1990 na 54. čtyřkové Stezce – na rozdíl od letoška tehdy hustě lilo). A bylo tam příjemně, krmě i pití dostatek, obsluha příjemná. Na jídelním lístku rarita: tlačenka smažená v trojobalu – kdo si ji dal, chválil. Zde jsme se sešli se zbloudilkami a nakonec i s Můrou, kterému zpáteční vlak z Lochovic neotevřel v Libomyšli dveře a tak musel dorazit až ze Zdic. Z Libomyšle jsme to riskli podél Litavky, cesta tam nakonec byla, ale asi po 1 km pokračovala podél řeky jen zarostlá pěšinka a tak jsme uhnuli vpravo k trati, podél ní vedla cesta do Lochovic přímo ke hřbitovu. Jak se přesvědčili švagři, podél vody to až do Lochovic nejde, cesta končí zdí... U hřbitova čekal Píďa, kterému to jaksi ráno ujelo a tak nás letos k Ferdovu hrobu přišlo třináct.

Položili jsme kytku, zapálili svíčky a vzpomněli let dávno minulých ....

Pak jsme seděli v Záběhu, něco pili něco jedli a čekali na Jirku. Dorazil a vydali jsme se na mlejn.

Zjistili jsme, že Jirka se dal kromě chovu včel i do chovu bažantů, aby oživil okolní lesy přirozeně vychovanými jedinci. Skvělý člověk. I Jirkova medovina byla jako vždy skvělá a napřed před včelínem a pak ve včelíně jsme ji dost vychutnali. A taky jsme se dozvěděli, že v chlívku opět tloustne pašík.....

Někdo odjel dřív, někdo s Můrou autem, ale většina se vydala na nádraží cestou opět podél Litavky, tentokrát ale po proudu......

MaPe

Nemohu mlčet, neb Petřík, ať už ze soucitu, či pro nepozornost při mém vyprávění, poněkud zkreslil skutečnost. Věc se tedy stala následovně a hluboce ranila mé ego.

Mé plány s cestou na mlýn značně ovlivnil Mireček, který mě dva dny před výletem požádal, abych odvezl Jirkovi větší množství cukru. Tedy jsem v pátek naložil, v sobotu ráno přibral Inku, Cilku a psa a tuto živou část nákladu vyložil ve Zdicích poblíž nádraží, kde se měly připojit k hlavní skupině, přijedší vlakem. Já jsem pokračoval do Lochovic, kde mi hned jel vlak zpátky do Zdic, kde jsem se též chtěl připojit k ostatním. Leč nedokázal jsem ve Zdicích otevřít dveře a vystoupit z vlaku. Ač mi přispěchal na pomoc vedoucí skautů, který si povšiml mého zoufalého snažení. Dveře nemají kliku. Po chvíli jsme sice objevili dobře ukryté zelené tlačítko, ale nefungovalo. Naštvaného a bezmocného mě vlak odvážel do Berouna.

Tam jsem si ohlídal dveře, kde šlo víc lidí a vystoupil s nimi. Pak jsem ¾ hodiny čekal na vlak zpět do Zdic a stejným způsobem jako v Berouně stanul jsem konečně na pevné zemi v kýženém nádraží. Celou cestu podle Litavky jsem léčil hlubokou depresi, způsobenou tím, že jsem si uvědomil, že už si jako starý člověk, neumím otevřít dveře. Trošku mě uklidňovalo, že to nedokázal ani ten mladý skaut. Ale je to jen o tom, že člověka potěší, když potká stejného, či většího blba, než je sám.

Zklidnil jsem se až v hospodě v Libomyšli, kde jsem konečně dohonil hlavní skupinu a oni mě uchlácholili. Nicméně pochybnosti o sobě samém hlodají.

Můra

Milý Můro, nic si z toho nedělej, bude hůř. Já si také užívám blbostí, ale hlavní je, jít stále vpřed, i když to někdy bolí.
Děkuji ti za Tvoji aktivitu

Ahoj ZELENÝ

PS. Auto, velký náklad cukru, dvě ženský, pes, neznámá cesta podle Litavky do Lochovic, cestování se vždy překvapující společností ČD, myslím, že to je i pro tak silného muže jako je Můra dost velké sebeobětování. Děkuji a přeji ti, Můro, hodně sil do dalších akcí.
PPS. I já jako domorodec jsem nezvládl navigaci našich zbloudilek, kterým se tímto omlouvám.