Jukni na Yukon i dál (finální)

z cesty na Aljašku 2019


Finální verze Cestovatelského deníčku

Vzhůru na Sever


Tuláci na cestách

Po skoro dvoudenním harcování z Prahy přes Budapešť a Toronto jsme dnes o půlnoci přistáli ve Vancouveru. Dojídáme poslední z osmi doma nasmažených řízků, neboť Air Canada Rouge není žádný zaopatřovací ústav a polévku pro chudé neposkytuje! Je třeba být vždy připraven, vždy ve střehu! V osm ráno nám letí poslední spoj do Whitehorse, kde začne konečně naše letošní dobrodružství! Dál už to bude - divočina!

Stopem do Johnson's Crossing


On the Road

Přistáli jsme slavně ve Whitehorse v plné polní, se třemi obrovskými loďáky, z nichž jeden skrývá naše malé tajemství. Asi bych měla hned v úvodu podotknout, že jsme povahy dobrodružné, se sklonem vyhledávat cesty a situace neobvyklé, navíc pokud možno obtížné!
Proto jsme jako první bod programu zvolili několikadenní sjezd řeky Teslin a následně Yukon na vlastním gumáku, dovezeném z pražského Mountfieldu až sem! Z letiště míříme rovnou nakoupit nezbytnosti: medvědí a komáří sprej plus dvě pádla. Vzápětí nás však čeká studená sprcha - autobus do Johnson's Crossing už rok nejezdí! Ten spoj zrušili a my musíme stopem - s tou děsnou bagáží! Vezme nás vůbec někdo? Dokázali jsme to - tedy ty dvě yukonské dámy, co nás postupně nabraly to dokázaly... Ta první měla pick-up vrchovatě naložený slámou, ale slunnou povahu, vlastnoručně narvala náš největší loďák mezi balíky slámy a šlápla na plyn… Večer budeme na místě a zítra vyrazíme na řeku!

Svět je plnej dobrejch kamarádů…

Ráno je slunečné a před recepcí zaznívá jadrná čeština - no to snad ne! Ty potvory Češi vám vlezou všude! Kamaráda Plazivku se dvěma druhy (Stan a Rudy z trampské osady Tampico) jsme fakt nečekali! Pohovořili, rozžehnali se a jdeme hustit raftík. Zatím nemá jméno, musí si ho teprve zasloužit… Ve dvě odpoledne konečně vyplouváme na řeku Teslin. Naše sny se začínají plnit. Nádherná příroda, divočina, pustina, na tom vysokém stromě vpravo sedí orel bělohlavý! Pohádka Severu!

Pojedeme tak týden, budeme kempovat na divokých tábořištích kolem řeky, pozorovat zvířata - a pádlovat. To především! Řeka naštěstí teče jako divá, místy i 9-10 km/hod., což je sice příjemné, ale zase to dost komplikuje focení zvířat na břehu, je to jako jízda v Shinkansenu: „…len sa mihla“ – a jsou fuč!
Už první ráno vidíme přeplouvat řeku statného losa. Další den prochází kolem nás po břehu volným krokem stříbrošedý rys a když jsme poprvé píchli, přišel se na nás podívat dikobraz. Tedy, on to není přímo dikobraz, správně se jmenuje Urzon kanadský a v angličtině je to Porcupine – ale ostny má! Očichal člun, ve kterém jsme ještě seděli, strčil mi čumák do objektivu, prskl - a šel dál svou cestou! Nespěchal…


Orel bělohlavý

Zvědavý Porcupine

We are the Champions


Vrak říčního parníku

Během osmi dnů jsme projeli 350 km řek Teslin a Yukon, nocovali na jejich březích, prohlédli si bývalou osadu Hootalinqua a prolezli vrak kolesového parníku Evelyn, třikrát píchli a zalepili člun. Některé dny v těžkém protivětru jsme ujeli sotva 25 km, jednou donavigovali náš dron do lesa na protějším břehu řeky a pak museli pádlovat jako o život (proč "jako"?) napříč prudkým proudem, abychom ho dohledali - ale nakonec se vždycky všechno podařilo a my přistáli za všeobecných ovací v Carmacsu. Po týdnu, kdy jsme na řece nepotkali živáčka nás ten poslední den probudily hlasy a rytmické šplouchání, řeka je najednou plná lodí! Kanoe, kajaky, dokonce jeden paddle-board - vstoupili jsme totiž netušeně do úžasného třídenního závodu lodí z Whitehorse do Dawsonu. Přidali jsme se!
„Race to the Midnight Sun“ je úžasná záležitost, letošní ročník je už 21. Soutěžilo 124 posádek z 13 zemí světa v několika kategoriích, z čehož vyplývá, že v naší kategorii jsme se svým gumákem evidentně první! Tím myslím jediní... Jede se téměř non-stop, jen s jednou sedmihodinovou zastávkou právě v Carmacsu a druhou tříhodinovou v Coffee Creek na 533 km. Celková délka závodu je 715 km (444 mil), absolutní časový rekord z roku 2008 je 39:32 hodin z r.2008! Pokud by teď někdo z Čechů zaslechl něco jako výzvu, měl by si pospíšit – přihlášky na příští ročník se začínají přijímat už letos na podzim a údajně jsou vyčerpané během několika hodin! https://www.yukonriverquest.com/

Na Rock Creeku


Srub na Rock Creeku

Z Carmacs musíme do Dawsonu opět stopem, tentokrát to jde mizerně. Není divu, provoz není hustý, zato my jsme hustí až příliš… Také trochu "jetí", řekla bych. Po třech hodinách u silnice nás vzal kus cesty bodrý Indián, který jel celou cestu do indiánské osady Pelly Crossing stočtyřicítkou, v autě měl Hi-Fi puštěné na plné pecky, pořád se smál a pohostinně nám nabízel „pokouřeníčko“! Skoro se nám ulevilo, když jsme mohli vystoupit… Na benzince se nám potom s dalším odvozem sám nabídl dobrovolník z říčního maratonu, který nás viděl už v Carmacsu a náš gumák ho náležitě pobavil… Autíčko bylo malé a narvané k prasknutí vším možným, ale jet jsme prostě potřebovali a tak na jeho otázku, zda si myslíme, že se s naším vybavením ještě vejdeme jsem stydlivě zašeptala: „Rádi bychom se pokusili!“ Nakonec i tohle se povedlo a přesně o půlnoci stojíme v Rock Creeku (poblíž Dawson City) u srubu kamarádky Mývaly!

Dawson City, město zlatokopů


Downtown Hotel v Dawson City

Dawson City je pojem! Pro nás Čechy, kteří neměli donedávna žádnou naději, že ho uvidí a přesto ho úporně opěvovali v desítkách písniček, ale i pro Kanaďany, protože právě tady na Yukonu se psala podstatná část jejich dějin. Gold Rush, Zlatá horečka, vznikla nedaleko městečka na malém Králičím potoce, který později dostal jméno Bonanza.

Město samo dodnes vypadá skoro stejně jako kdysi, dřevěné domky, hospody a bary jako vystřižené z kulis divokého Severu, v okolí roztroušené jednotlivé sruby, ve kterých žijí lidé moderní doby tak, jako kdysi. Téměř tak. Mají auta, mobily - a někteří třeba i tu kulovnici na medvědy! Na Rock Creeku právě takhle žije Mývala s manželem Kennedym, čeští trampové a světoběžníci. Takových jako oni je tu víc. Češi, Němci, i další, kteří podlehli vábení Severu. Není to lehký život - když člověk uváží, že k téhle romantice patří i několik měsíců, kdy může být občas třeba i 40°C pod nulou! Daň za svobodu...

Eskymo Welzl, světoběžník ze Zábřeha


Hrob Eskymo Welzla v Dawsonu

Začíná náš první den na Yukonu, jak jinak než návštěvou hrobu Eskymo Welzla. Český světoběžník, dobrodruh a svérázný vypravěč prošel Sibiř i Aljašku a svůj život skončil právě tady. Co z jeho pamětí je a není pravda, je nedůležité. V plné míře tady platí heslo "Nač kazit krásný příběh pravdou"! Na lokalizaci přesného místa jeho posledního spočinutí se velkou měrou podíleli právě Kennedyovci, dnes v trávě pod břízkou stojí jednoduchý křížek a žulová deska se jménem českého polárníka s jeho fotografií a stává se poutním místem každého Čecha, který na Yukon zavítá.
Je nás pořád víc, jak se dá vyčíst z pamětní knihy v nohách hrobu. Je to už druhý díl a náhoda chtěla, abychom se na poslední stránce podepsali i my. Mně se tím pádem dostalo té cti, že popsanou knihu povezu domů, kde bude vystavena ve Welzlově muzeu v jeho rodném Zábřehu na Moravě!

Hořící lesy


Vyhlídka Midnight Dome nad Dawsonem

Na kopci nad městem je vyhlídka Midnight Dome, kde je nejúžasnější pohled na Dawson a soutok obou řek - Yukonu a Klondiku. Bohužel dnes toho moc nevidíme, v okolí zuří jeden z velkých lesních požárů, kterému momentálně napomáhá hlavně neobvyklé vedro a sucho. Celé okolí je zamlžené šedým kouřem a díky tomu nemůžeme navštívit některá další místa, protože třeba silnice na Hunker Creek je uzavřena... Ani výlet do NP Tombstone nebyl lepší, kouř byl opravdu hustý, viditelnost nulová a trek „po slepu“ by nám nepřinesl žádný úžasný zážitek. Na mnoha místech kolem silnice i předtím na řece jsme viděli velké pasáže ohořelých stromů. Les zčernalých pahýlů připomíná trochu opuštěnou chmelnici po sklizni. Každoroční lesní požáry tady nejsou nic neobvyklého, někde jsou u cesty dokonce tabule, který rok tady k požáru došlo, takže člověk na místě vidí, jak rychle si příroda s kalamitou poradila.

Zlatá Bonanza


Rýžování zlata na claimu No.6

Zastavit se v Discovery Claimu na zlatonosné Bonanze patří k dobrým mravům! Tady začala Gold Rush – Zlatá horečka, když tu v létě 1896 našli George Washington Carmack, jeho indiánská žena Kate, její bratr Skookum Jim a synovec Tagish Charlie první zlatý nuget! Během krátké doby se do oblasti nahrnulo obrovské množství zlatokopů, kteří promývali říční písek pomocí rýžovacích pánví a koryt, později došlo i na průmyslovou těžbu pomocí důmyslných rypadel, tzv. „dredge“. Ten největší, „Dredge č.4“ fungoval až do roku 1960 a je k vidění právě kousek odtud. Přišlo nám skoro neuvěřitelné, že malý potůček v mělkém ďolíčku zahájil takové davové šílenství, strhující historii Severu…

Básníci Severu


Interiér srubu Jacka Londona

V městečku samotném je k vidění srub Jacka Londona, který přijel na Klondike v roce 1897 a prožil tu asi rok, během kterého nasbíral spoustu podkladů pro svoje budoucí povídky ze Severu. Původní srub stál na řece Steward a teprve později byl přestěhován do Dawsonu. Není ale jediný, protože o něj současně projevilo zájem i Londonovo rodné město Oakland v Kalifornii, což se vyřešilo šalamounsky – ze dřeva toho původního se s doplněním postavily sruby dva! Je hezké, když se dva dokážou dohodnout, ne? A kousek odtud, vlastně hned za rohem stojí pro změnu srub Roberta Service. Ten sice neposkytoval žádné služby, jak by se mohlo zdát s ohledem na jeho příjmení, ale byl to oblíbený místní básník, který zpracovával témata zdejším obyvatelům blízká – třeba „Zastřelení Dana McGrewa“ nebo „Pohřeb Sama McGee“.

Když v baru houstne dým

Jsou v Dawsonu taková místa, kde "v baru houstne dým"… Ve „Snake Pit“ - Hadí díře to platí naplno! "Barmane, nalej mi svý jedy!" Brunátní, připití chlapi v kostkovaných košilích svírají tlapami jak lopaty třetinkové flašky piva, šedovlasé vrásčité ženy tančí samy se sklenkou whisky, na mrňavém pódiu tříská do kytary vousatý chlápek, druhý hraje foukačku jak o život. Hosti šílí, tleskají do rytmu, ječí. Už chybí jenom střelba do stropu! Autentická atmosféra dávných časů - scénář netřeba, stačí zapnout kameru... Jsme okouzleni.

To v Downtown hotelu mají pro změnu palec! TEN zmrzlý! Podle legendy ten původní patřil pašerákovi alkoholu během prohibice, který se při útěku před kanadskou jízdní policií probořil do vody. Logicky nebyl čas na přezouvání a tak, než dospěl do bezpečí, palec mu zčernal, umrzl a nakonec odpadl! Informaci o tom, jak se pak dostal do majetku příslušného hotelu už jsem bohužel nikde nenašla… Dneska je to velký šlágr, svraštělou černou věcičku má ten, kdo sem přijíždí poprvé, vhodit do své whisky a obsah vypit! Palec ovšem ne! Během let se jich prý už několik ztratilo, bylo ukradeno a jeden snad dokonce spolknut a je čím dál těžší pořídit nový. S pokrokem medicíny je zmrzlých prstů v nabídce čím dál míň...


V baru „Snake Pit“

Crazy Sue vydává osvědčení

Canada Day


Kanadská jízdní policie

Dnes je 1. července - Canada Day. V Dawsonu vládne slavnostní nálada, dopoledne probíhá slavnostní průvod ulicemi s "alegorickymi vozy". Hasiči, policie, sanitka místního špitálu… Na jednom z vozů hraje kapela složená z kytaristy a houslisty, diriguje jim dívka, převlečená za langustu. Hasičský vůz přiváží slečny ze šantánu v dobových kostýmech. Několik starých "oldtimerů" řídí jejich majitelé, všichni mají kanadské vlaječky jako mávátka, nálepky na tvářích, klobouky… Na hřišti na konci města pak probíhá program, zahájený kanadskou hymnou. Zpívá ji zdejší "arizonská pěnice", zpěvačka z kasina „Diamond Tooth Gerties“. Následuje několik projevů zástupců města a indiánské samosprávy (pardon, tady se musí říkat "První národ"!), soutěž v hodu balónkem, naplněným vodou a v zatloukání hřebíku dvěma údery. Podává se dort v podobě kanadské vlajky – jahodový! Odpoledne je otevřen na dvě hodiny místní plavecký bazén za symbolickou cenu dva dolary. Neodolali jsme!

V Dawsonu, tam v saloonu


Kankánové tanečnice slečny Gertie

Když je ten slavný den, navštívili jsme místní Casino „Diamond Tooth Gerties“, pojmenované na počest oblíbené tanečnice z doby zlaté horečky, Gertie Lovejoy, která svým tanečním uměním zbohatla natolik, že si nechala mezi přední zuby vsadit diamant… Zřejmě podle hesla: „Pro krásu se musí trpět“? I dneska tady probíhá večerní představení kankánových tanečnic. Samozřejmě JE to atrakce pro turisty, převážně seniorského věku, ale moc pěkně udělaná, do detailu ve stylu "retro", tak, jak to asi bývalo za těch dávných dnů na Yukonu! Pianista v buřince tříská do piana, kyprá matróna v dobovém kostýmu s přebujelým poprsím zpívá šlágry mocným, jazzově zastřeným hlasem, střídavě hází očkem i zadnicí na staříky v publiku, tu někomu sedne na klín, počechrá zbytky vlasů… Profesionálka každým coulem, bavíme se královsky. Čtyři kankánové tanečnice předvádějí několik čísel v různých, opět klasických převlecích, vyhazují nohu nad hlavu, předvádějí okrajkované kalhotky a každý výstup zakončují efektním "provazem" a zavýsknutím. Tři vystoupení za večer je myslím i docela slušný sportovní výkon! Těch šestnácti dolarů vstupného jsme nakonec ani trochu nelitovali, užili jsme si to báječně! Zítra nás čeká přesun do Skagway a nástup na vysněný kultovní Chilkoot Pass.

Chilkoot není pro každého…


Chilkoot Trail (profil)

Povolení na proslulý trail cestou prvních zlatokopů dostává maximálně 50 nadšenců denně - a my měli to štěstí, že jsme mezi nimi. Pokud vám ale někdo bude tvrdit, že Chilkoot šel a že to byla brnkačka, je to buď Rakoncaj, nebo má těžce přebujelé ego! Východiskem trasy je osada Dyea kousek za americkým městečkem Skagway. V kanceláři správy parku musíme absolvovat instruktážní film o tom, jak se chovat při setkání s medvědem a o zásadách chování v přírodě.
Ze začátku vede trasa podél potoka, místy jsou i dřevěné haťové chodníčky, pak už je to spíš nahoru-dolů, v neschůdném lesním terénu. Na cestě je několik tábořišť, kde jsou plechové bedny na proviant kvůli medvědům s důmyslným otvíráním a kadibudka. Stanuje se většinou na dřevěných platformách, což je sice záruka naprosté roviny, ale kdo nemá samonosný stan, bude mít problém s ukotvením – do plošiny kolík nenatlučeš! Jinde se tábořit nesmí a ani bych to nezkoušela! Nacházíme se v medvědím teritoriu, v nabídce jsou černí baribalové i grizzly a oba druhy rozhodně jsou nebezpečné. Je potřeba dodržovat striktně všechna pravidla: Nenechávat žádnou potravu, ale třeba ani zubní pastu nebo kosmetické krémy mimo úložné boxy (tam, kde nejsou zavěsit na noc jídlo v pytli vysoko na strom daleko od stanu), v lese hlučet, zpívat a cinkat velkou „medvědí“ rolničkou… Jedna už dost omšelá hádanka (nebo spíš anekdota) zní: „Jak se rozezná exkrement grizzlyho od trusu černého medvěda? V tom grizzlím jsou přece ty rolničky!“

Medvědí sonáta


Chilkoot Trail

Hned první den se poblíž Canyon Campu drápeme do kopce, když zaslechnu slabý zvuk. Zaševelení, zafunění? Otočím se a pod námi, tak 25 m daleko právě kříží pěšinu samice grizzlyho se dvěma medvíďaty! Můj velitel stojí ve svahu pár metrů nade mnou a nadšeně syčí:" Foť, foť!" Nevím, co byste v mé situaci dělali vy, ale já to prokoučovala! Nejsem žádný válečný reportér a neběhám stovku za 8 vteřin! Vyšplhala jsem na kopec v rekordním čase… Od té chvíle se cestou doslova prozpíváváme. Začínám tématicky Mládkovou „Medvědi nevědí“, později přecházím plynule na bujaré a zvučné české lidovky. „Hop héj, cibuláři“, „Marjánko, Marjánko“, „Okolo Hradce“. Pasáž “Vojáci dou…“ musí podle mne každého chlupáče přesvědčit, že proti vojenskému oddílu nemá šanci! Následuje bratrská „To tá Helpa“ a Vašek míní, že v důsledku mého pěveckého umění populace grizzlyho, jakož i baribala v oblasti značně prořídla. Upřímně – už jste zkusili klusat ve třicetistupňovém vedru s báglem na zádech do strmého kopce a zpívat třeba gregoriánský chorál?

Zlaté schody, zlatá smrt

Další den startujeme z Sheep Campu v pět ráno. Je to podmínka, aby byla záruka, že všichni dojdou, protože tady už není cesta zpět. Žádné další tábořiště, místo spočinutí. Dnes dojde na lámání chleba. Samotný průsmyk leží v nadmořské výšce 1146 m a prochází jím státní hranice mezi Spojenými státy americkými a Kanadou. Závěrečný osmikilometrový výstup na Chilkoot Pass s převýšením přes 700 metrů se sklonem až 45° prověří každého! Celá trasa měří sice jen nějakých 13 km, ale jdeme tak kilometr za hodinu. Střídají se kamenná pole, splazy, přechody bystřin v třicetistupňovém vedru, které tady v horách nikdo nepředpokládal... Jsem zodpovědná, zabalila jsem si kulicha a rukavice! Je nepochopitelné, jak mohli tuhle cestu zvládnout původní zlatokopové, s mizerným vybavením, obrovským nákladem potravin a v zimním období! Na kanadské straně hranice kanadská jízdní policie kontrolovala, aby měli zlatokopové s sebou zásobu potravin na celý rok (cca 520 kg) plus výstroj do váhy zhruba jedné tuny. Mnozí museli urazit tuhle cestu nejméně 30x… Šli v zimě, brodili se ve sněhu, mnozí nedošli. Zemřeli vyčerpáním nebo umrzli. 3.března 1898 lavina kousek pod průsmykem pohřbila přes 60 obětí.
Plazíme se z posledních sil, už opravdu posledních, není jak a kudy to vzdát! Metr za metrem, k obzoru. Přelézáme balvany, některé jsou velké a oblé, jiné zase ostré, nějak se mi zamotaly nohy a padla jsem z výšky oběma koleny přesně na takový! Bolí to jako čert, ale meniskus zřejmě vydržel… Konečně nahoře! Vítá nás kanadská vlajka - a čeká nás ještě zbylých 7 km do Happy Campu. Nádhernou krajinou s horskými jezery, ale pořád ještě kamenitým terénem, místy se sněhovými plotnami... Ne, ještě není konec! Až před šestou večer jsme dorazili do Happy Campu a padli za vlast. Za kterou vlastně? Že jsme pokořili Chilkoot? Houby! Chilkoot pokořil nás!
Zítra by to mělo být už lehčí, už více méně po vrstevnici, trasa vede po úbočí, kolem jezer a jezírek. Jdeme jako obvykle sami, držíme si střední pozici. Mladí vlčáci dávno zmizeli za obzorem, ostatní nás budou míjet a zase ztrácet celý den a tak neváháme! Rychle do naha a hurá do průzračného jezírka! Ta slast! Poslední tábořiště, Bare Loon Camp je nejhezčí na našem putování, přímo na břehu velkého jezera se dvěma malými ostrůvky, kde sídlí potáplice. Večer se v něm odráží veliký červený měsíc, je úplněk. Ráno už jen dojdeme k nádražíčku u dalšího jezera Bennet a vláčkem do Frazeru.


Sněhové plotny pod průsmykem

Na konci sil

Jezero Deep Lake

Na hřbitově hrdinů

Frazer je vlastně jen zastávka na železnici a celnice. Tady nás vyzvedli kamarádi Mývala s Kennedym a společně pokračujeme dál přes Carcross, kde jsou na indiánském hřbitově pohřbeni Kate Carmacs a Tagish Charlie. Je to zajímavé místo, se spoustou krásných a pro nás nezvyklých náhrobků. Kmenová jména zemřelých a obrázky, znázorňující psí spřežení, vlky, medvědy a losy, občas i s oblíbenými předměty zemřelých. Klobouk, bota… Někde by tu měl být i hrobeček – papouška! Ptačí dáma Polly, která prošla Chilkootem a stala se miláčkem města má místo věčného spánku někde za plotem hřbitova, ale ve vysoké trávě jsme ho bohužel nenašli…
Nedaleko je taky Carcross Desert - „nejmenší poušť na světě“ jsou sice písečné duny, ale opravdová poušť to vlastně není. Během poslední doby ledové se ve velkých ledovcových jezerech usadil písek a když jezera vyschla, písek na jejich dně zůstal. I tak je to malebné místo a za zastávku určitě stojí. Aby byl den ještě trochu pestřejší, na další cestě, někde mezi Carmacsem a Dawsonem nám upadlo kolo. Jen tak, z ničeho nic! Zmizelo v křoví u silnice, kde jsme ho už po čtvrt hodině našli, ale v další cestě jsme mohli pokračovat až druhý den ráno, po opravě. Mohlo to dopadnut o dost hůř…


Indiánský hřbitov v Carcross

Nejmenší poušť

Top on the World


Hospůdka v osadě Chicken

Na chvíli opouštíme Kanadu a přes dálnici Top on the World míříme do USA. Vyhlášené „dechberoucí“ výhledy se bohužel nekonají. Pořád je těžce zamlženo, není vidět na krok mimo silnici. A to tedy není zrovna radostný pohled – dálnice (dokonce i ta naše) vypadá jinak! Tahle je prašná, bez krajnic, plná zatáček a výmolů. Jízdní rychlost rozběhnuté slepice… Ostatně první městečko na americké straně je jmenuje Chicken. Původní zlatokopecká osada se měla nejdřív jmenovat Ptarmigan (Bělokur), jenže chlapi byli spíš od rány než od pera a nikdo nevěděl, jak se tak složité slovo píše. Takže se nakonec spokojili s „kuřetem“. Dneska je tady rázovitá hospůdka, která z názvu města těží. Opodál je pošta a razítka na dopisech z ní jsou prý mezi filatelisty hodně ceněná. Dali jsme kafe a plížíme se dál. Rozdíl v kvalitě silnice jen v tom, že na kanadské straně se povolená rychlost udává v kilometrech a tady v mílích!

NP Denali

O půlnoci jsme dojeli do Národního parku Denali, nejznámějšího parku Aljašky, především kvůli magické hoře Mt. McKinley. Na tu si samozřejmě netroufáme, ale právě tady slibují největší možnost vidět zvířata, hlavně medvědy, losy, kariboo… Neměli jsme rezervaci, zato štěstí, na jednodenní návštěvu jsme se chytli! V šest ráno vyjíždíme na organizovanou vyjížďku autobusem po jediné místní cestě a už po pár kilometrech vidíme ve stráni tři medvědy! Tedy asi kilometr od nás - dlouhým sklem jsou sice k poznání, má to totiž čenich, ale nafotit lze jen tři žluté skvrny v zeleni. Hmm - tak se nějak nemůžu rozhodnout, jestli je lepší vidět medvěda na pár kroků, nebo pár kilometrů… Na druhou stranu máme velké štěstí na počasí, je slunečno a dobrá viditelnost, taky mohlo být jako včera! Dokonce vidíme vrcholek Mt.McKinley

Během dne jsme viděli ještě medvědici s mládětem (stejná vzdálenost), dva pěkné kariboo a jednoho losa přímo na cestě. Nějak jsme si představovali tu "hojnost" jinak!


Oba vrcholy Mt. McKinley nad mraky

Cariboo

Prší nám na velryby


Ledovec Exit Glacier

Přejíždíme do Sewardu na břehu moře, chtěli bychom vidět velryby, ale celý den leje jako z konve a viditelnost je zase skoro nulová. Tak moc jsem si přála vidět to proslulé velrybí salto! Tak snad zas příště… Místo toho alespoň návštěva "Mořského světa"- Alaska SeaLife Center. Aljašské centrum podmořského života usiluje o zachování podmořského ekosystému Aljašky prostřednictvím jeho výzkumu, obnovy, ochrany a vzdělávání. Mají tu tuleně, vydry a proskleným oknem můžeme pozorovat i alky a papuchalky, jak loví pod vodou. Moc pěkná byla prosklená vitrína s živými medúzami, které se vznášely přímo proti nám jako oživlé obrazy, ale velryby nám to nevynahradilo... Na lepší počasí už nemůžeme čekat, takže cestou zpátky jsme si dopřáli aspoň ještě krátký trek pod ledovcem Exit Glacier. Pořád ještě poprchává, ale pohled na pohádkově modrý ledovcový splaz za trochu moknutí rozhodně stojí. Na tabuli na vyhlídce jsou údaje o tom, jak ledovec ustoupil za posledních dvě stě let – od r. 1815. A pak se hádejte ohledně globálního oteplování.

Pižmoni a vodopády

Pižmoň (Ovibos moschatus) je velká chlupatá kráva a na farmě Musk-ox jich mají přes 80 kusů. V přírodě už je moc neuvidíte, vyskytují se jen na Aljašce a na ruské Sibiři. Mají extrémně hustou srst a pletou se z ní extrémně teplé a drahé svetry. Dorazili jsme sem sice 10 minut před zavřením, ale když mám dneska ty narozeniny – slečna nás ještě provedla. Jsou to impozantní zvířata, jenom škoda, že tady na farmě mají zkrácené a zabroušené rohy, aby si v období říje neublížili. Přece jenom by jim to víc slušelo!
Náš poslední camp v USA je v národním parku Wrangell - St.Elias. Je to největší park v USA a taky nejméně poskvrněný civilizací – škoda, že na něj máme jen ten jeden den, jenom nakoukneme a hned zas půjdeme. Tohle není Denali, ale pravá divočina! Už ta paní na CheckPointu si stěžovala na těžkou službu – včera v noci vyšli dva medvědi zrovna tady z toho křoví a odřízli jí cestu k autu… Letos je jich tady prý spousta. Bála se jako nikdy! Už po pár kilometrech jsme taky přímo u silnice jednoho méďu zahlédli, jenže sotva jsme zacouvali a našli si vhodný úhel pohledu, profičelo kolem další, rychlé a hlučné auto a medvěda nám vyplašilo! Aspoň že ty dvě-tři fotky jsme stihli!
V nádherném campu Liberty Falls u vodopádů při pozdní večeři pak v jednom kuse těkáme očima do lesa, aby některý nepřišel na večeři! Zapnuli jsme čelovku „na blikačku“, ale i tak už se radši vidím ve stanu. Je to samozřejmě jenom slabá iluze bezpečí, stačilo by jedno mávnutí tlapy… Radši vypnout obrazotvornost! Zítra nás čeká už jen zpáteční cesta do Dawsonu.


Pižmoň severní (Ovibos moschatus)

Cestou do parku Wrangell - St.Elias

Neprošli jsme

Ráno jsme si vyběhli na kopeček nad kempem na výhledy, porozhlédli se, pokochali pohledem na modré jezero v dálce a nazdar! Ještě jsme při průjezdu osadou Slana objevili na řece funkční „fish wheel“ – něco jako vodní mlýn s drátěnými koši, kam se lapají proplouvající lososi – praktický vynález!
Čeká nás dlouhá cesta a Richardson Highway nám dává zabrat! Každých pár desítek metrů jsou u silnice červené praporky, označující výmoly a výtluky, na několika místech je jednosměrný provoz a musí se čekat na doprovodné vozidlo – pilot car. Někdy je to 10 minut, ale taky třeba 20… A pro nás už je každá minuta drahá! Jízdní rychlost hlemýždě a my musíme být na kanadské hranici do 20:00! Bojovali jsme do konce, ale nestihli to o deset minut. Závora je do rána beznadějně zamčená! Je to na hraně, naše letadlo z Whitehorse odlétá za 24 hodin a my ani nemáme odvoz z Dawsonu. Tady má každý auto a turistický autobus je nejen nekřesťansky drahý, ale hlavně nejezdí každý den… Budeme muset zabrat claim na Yukonu a zažádat o kanadské občanství?


Past na lososy

Hraniční závora

Závěrečná časovka


Michal a Vašek - kamarádi ze školy

Dočkali jsme se! Přesně v osm hodin ráno jsme projeli hranicí, abychom si hned na druhé straně závory mohli přeřídit hodinky na devátou – na Aljašce je totiž čas aljašský, ale na Yukonu pacifický! Stihneme to? Ano, i když „na doraz“! V pravé poledne jsme zaparkovali auto před Kennedyho srub a uštvaní na dva stopy dorazili na cca 500 km vzdálené letiště, když právě otevírali odbavovací přepážku.

Čeká nás ještě jedna zastávka - v Ottawě na letišti na nás už čeká kamarád Michal a jeho skvělá žena Diana pro nás uchystala výborný oběd a ještě lepší večeři v jejich domě na břehu jezera. V úvodu nás ovšem jemně požádala, abychom veškeré oblečení odložili do koše na prádlo a využili dobrodiní koupelny pro hosty! Po měsíci strádání je to docela příjemná změna. Horká sprcha a čisté oblečení - to už jsme skoro zapomněli…

Portage, portage, portage…


V NP Algonquin

Michal pro nás naplánoval a připravil pobyt v národním parku Algonquin. Borovice, malebné skály a romantická tábořiště, navíc krásné počasí, poslední dny v Kanadě si zase užíváme v přírodě. K cestování mezi množstvím jezer se používají kánoe. Tady jsme pochopili rozdíl mezi vodní turistikou (cestování po vodě) a lodní turistikou, která spočívá v tahání lodí a bagáže kilometry po lese (tady tomu říkají po fancouzsku „portage“). Vyložit, přenést třeba 700 m, naložit – i sedmkrát za den! Trochu nás to zaskočilo… Ale stejně to byla paráda!

Farewell Canada!


Na konci jedné cesty

Vlastně celá tahle cesta byla paráda… Tak zas příště, Kanado!


Více fotek je na zde

Sdílej to!

Be the first to comment