Lochovice - listopad 2011


Letošní cestu s kytkou na lochovický hřbitov jsme začali ve Staškově. Cesta vedla i přes mohylové pole v lese Koncipůdy.
Scházeli jsme se postupně, z Prahy vyjelo deset 4kařů, nakonec nás bylo patnáct.

S kytkou na hřbitov do Lochovic jsem byl na nádraží už v 9 hodin. Jak přicházeli 4kaři začal jsem si uvědomovat, že ježdění na skupinovou jízdenku už bude brzy zbytečné, neboť skoro každý se pochlubil nějakou seniorskou slevou. Nakonec jsem pro 10 lidí kupoval skupinovou pro 4!

Letos jsme vyjeli budějovickým rychlíkem do Zdic, tam přestoupili na osobák a popojeli 1 stanici do Stašova. Zdá se, že již nelze na cestu do Lochovic vybrat trasu, po které jsme ještě nešli. Ale co si vzpomínám, ze Stašova to nikdy nebylo. Je to dál než z Praskoles, zato lepší cesta. Ve Stašově nás už čekal Roman, Můra, Inka a 2 psi. Roman nechal auto a Romanu v Lochovicích a přišel naproti do Stašova. Tak nás bylo 13 a 2 psi. Cesta vedla po silničce směrem na dvůr a osadu Kočvary. Kousek za Stašovem u památného dubu jsme poprvé zkontrolovali stav našich tekutých zásob. Ač jsme šli vlastně „hřebenovkou“, s výhledy do krajiny to bylo díky mlze slabší. Jen vlevo byla pěkně zřetelná velkoskládka v provozu. Za osadou Kočvary je les s malebným názvem Koncipůdy, kde mapa i internet slibovaly mohylové pole ze střední doby bronzové. Tak se několik z nás vnořilo do lesa a brouzdalo spadaným listím a šlahouny maliníku. Spíše než mohyly tam byly četné propadliny. Nakonec jsme objevili vyvýšeninu, kterou jsme za mohylu prohlásili (opravdu to mohyla byla, vedla přes ní cesta – což byla indicie, kterou Romanovi potvrdil Jirka Havrlík) a připili si vrcholovkou mohylovkou. Když jsme se vrátili na silničku, potkali jsme Romanu, která nám šla naproti z Plešivce. Tak nás na hřbitov k Ferdovu hrobu přišlo 14, zapálili svíčky, položili kytku a zavzpomínali na Ferdu, jeho rodiče a v duchu i na další kamarády, kteří se na nás zhůry dívají, co tady na zemi vyvádíme.

Lochovická restaurace „Záběh“ měla opravdu otevřeno, jak lochovické webové stránky slibovaly, dokonce bylo i chutně uvařeno. Dorazil ještě Martin a bylo nás konečných 15. Tak nás zastihl i Jirka, který za námi (čerstvě oholený) přišel. Občerstveni jsme se pak vydali s Jirkou do mlejna, zjistili, že parní stroj je na svém místě a usadili se ve včelíně. Pan domácí přinesl demižon „mladé“ medoviny (čili medového burčáku) a pilně plnil sklínky sladkým mokem. Také jsme okoštovali čerstvý sýr (připomínající sladký tvaroh), který se dá vyrobit z mléka, pokud je přímo od krávy. Lahůdka! Čas příjemně ubíhal při řečech a medovině. I zájemců o med bylo hodně a tak Jirka mezi doléváním medoviny honem plnil sklenice pastovým medem z obrovského hrnce.

Venku se mezitím setmělo, nechtělo se odejít, ale vlak nečeká. Asi posilněni medovinou jsme to na nádraží stihli za neskutečných 12 minut. Rychlík přijel v 17.23, zamávali jsme Jirkovi a vyjeli k domovu. Cesta byla doslova sladká a skončila na hlaváku v půl sedmé.

Myslím, že bylo vše, co na této akci bývá. Díky účastníkům a Jirkovi za hezký dušičkový den.

MaPe

Sdílej to!

Be the first to comment