Na Stezce se chodí a – NECHLASTÁ!

Magda Součková byla s naší trasou na své první Stezce v říjnu roku 1964 a s odstupem času sepsala tuhle vzpomínku.

Když mě můj starší bratr Honza Čapek, který stál u zrodu Čtyřky, vzal v roce 1964 na 2. Stezku do Orlických hor, byla jsem radostí bez sebe. Moje první Stezka – jupí, ano, budu chodit a vás, starší stezkaře poslouchat!

Jeli jsme nočním vlakem, bylo nás v trase asi jen dvacet a já nejmladší. I když jsme byli nevyspalí, šlo se pěkně v houfu svižně, zatím podhůřím, ale čekal nás ostrý výstup na Šerlich. Před poslední vesnicí si ještě honem odskočím na kraj lesa, ale to už se mi v dálce za ohybem ztrácejí poslední tři stezkaři. Klušu, míjím několik domků a za zatáčkou nikdo, jen hospoda a otevřené dveře. Zaváhám – kde jsou? Vtom ve dveřích jeden gestikuluje – dělej! Sem! U výčepu stojí ti tři stezkaři s bágly na zádech a rychle vyzunkávají pivo. „Máš nalito, kopni to do sebe!“ Rozpačitě stojím, nezmáhám se na odpor, tři nesmělé loky a už se pádí ven dohnat trasu.

Šlapu do strmé stráně jak stroj – vnímám jen záda stezkaře před sebou – a pak konečně chata na Šerlichu! Vcházíme a já vnímám, že je zle: všichni sedí společně v sednici, Miki Schwertner jim něco říká. Ztichne a všichni se upřeně dívají na nás, opozdilce. A že je mezi nimi nováček Magda? Bratr koulí očima a naznačuje mi, abych šla s ním za dveře. Ubalí mi jednu? To snad ne, takový slušňák mírný! Jen ledově pronese - „na Stezce se chodí a nechlastá!“

Jojo, to bylo v začátcích studentských stezek, kdeže loňské sněhy jsou!