Jak odkládat, nicméně dodělávat věci

Ve čtvrtek, 29. září 2011, ve zcela vyprodaném Sandersově divadle Harvardovy university vyhlásili držitele Ig© Nobelových cen za rok 2011. Ačkoli ocenění není spojeno s nehynoucí slávou, ani finanční odměnou a laureáti si cestu musí hradit sami, přišli téměř všichni, a to i u vícečlenných autorských kolektivů...

Cenu za literaturu dostal John Perry za svoji práci How to Procrastinate and Still Get Things Done.

Protože jsem měl, jako intuitivní strukturální prokrastinátor - autodidakt, zrovna na práci mnohem důležitější věci, přeložil jsem to. Třeba by to mohlo leckoho inspirovat.

John Perry:Jak odkládat, nicméně dodělávat věci
 neboli Strukturovaná prokrastinace

Autor skáče na pláži přes švihadlo, zatímco práce čeká

Tuhle esej jsem měl v úmyslu napsat po celé měsíce. Proč jsem ji konečně napsal? Protože jsem našel trochu jinak nevyužitelného času? Chyba. Mám totiž hodnotit články, vyplnit objednávky na učebnice, zabývat se nabídkou na oponentní posudek z Národního fondu pro vědu, přečíst koncepty diplomek.

Práce na této eseji byl způsob, jak nic z toho nedělat. To je podstata toho, čemu říkám strukturovaná prokrastinace – úžasná strategie odkládání úkolů. Objevil jsem, že přeměňuje prokrastinátory na efektivní lidské bytosti, respektované i obdivované pro vše, co mohou dokončit a pro dobro vytvořeného časového prostoru. Všichni prokrastinátoři odkládají věci, které mají udělat. Strukturovaná prokrastinace je umění učinit, aby tento špatný rys pracoval pro vás. Klíčová idea je, že prokrastinování neznamená nedělat absolutně nic. Prokrastinátoři zřídka nedělají absolutně nic, ale dělají okrajové užitečné věci, jako je zahradničení nebo ořezávání tužek nebo vytváření schématu, jak jednou zreorganizují své šanony, až se k tomu dostanou. Proč tyhle věci prokrastinátor dělá? Protože umožňují nedělat něco mnohem důležitějšího. Kdyby jediné, co by prokrastinátorovi zbylo za činnost, bylo ořezání několika tužek, nic na světě by ho nedonutilo to udělat. Avšak prokrastinátor může být motivován, aby dělal obtížné, důležité úkoly včas, pokud se tím vyhne dělat něco důležitějšího.

Strukturovaná prokrastinace znamená formování struktury úkolů, které se mají dodělat, a způsob, jak tuto skutečnost využít. Seznam úloh, které přicházejí v úvahu, se seřadí podle důležitosti. Nejvýše jsou úlohy, které se zdají být nejurgentnější a nejdůležitější. Ale na seznamu úkolů jsou níže také jiné hodnotné úkoly, které je třeba vykonat. Splněním těchto úkolů je cesta, jak nedělat věci zaznamenané na seznamu výše. S tímto druhem struktury vhodných úkolů se prokrastinátor stává užitečným občanem. A vskutku prokrastinátor může, jako já, dosáhnout pověsti člověka, který toho spoustu udělá.

Nejlepší příklad pro strukturovanou prokrastinaci, který jsem kdy měl, nastal, když jsem bydlel se svou ženou na Stanfordské koleji v Soto House. Večer, obklopen doma pracemi k oznámkování, materiály pro přípravu přednášek, podklady pro práci výboru, jsem opouštěl náš domek vedle koleje a prošel halou a hrál ping-pong s bydlícími nebo s nimi mluvil u nich v pokojích o jejich problémech, či si jen sedl a četl noviny. Získal jsem pověst úžasného kolegy a jednoho z mála pedagogů kampu, který tráví čas se studenty a dává jim to najevo. Co to nastartovalo? Hraní ping-pongu jako cesta nedělat mnohem důležitější věci a získání pověsti jako pan Chips.

Prokrastinátoři jdou často špatným směrem. Zkoušejí minimalizovat své závazky a předpokládají, že pokud mají udělat jen málo věcí, jsou dostatečně prokrastinující a udělají je. Ale to jde proti základní povaze prokrastinátora a ničí jeho nejdůležitější zdroj motivace. Málo úkolů na seznamu bude podle definice nejdůležitější a jediný způsob, jak se jim vyhnout, bude nedělat nic. To je však cesta, jak se stát gaučovým povalečem a nikoli efektivní lidskou bytostí.

Na tomto místě se můžete ptát „A co ty důležité úkoly na vrcholu žebříčku, které se nikdy neudělají?“ Zde je nepochybně potenciální problém.

Trik spočívá ve výběru správných druhů projektů na vrchol seznamu. Ideální sorty úkolů mají dvě charakteristiky. První, které vypadají, že mají jasné termíny (ale ve skutečnosti nemají) a druhé, které vypadají jako příšerně důležité (ale nejsou). Naštěstí život přímo překypuje takovými úkoly. Na universitách spadá do této kategorie obrovská většina úkolů a jsem si jist, že to platí pro většinu ostatních velkých institucí. Vezměme nyní například položku vpravo nahoře mého stávajícího seznamu. Tou je dokončení článku pro sborník o filosofii jazyka. Podle původního předpokladu měl být dokončen před jedenácti měsíci. Tím, že jsem na článku nepracoval, dokončil jsem značný počet důležitých věcí. Před pár měsíci, otravován výhrůžkami a hrozícím penále, jsem redaktorovi napsal dopis, ve kterém lituji svého zpoždění a vyjadřuji svůj dobrý úmysl dostát závazkům. Napsání dopisu bylo pochopitelně cestou, jak na tom nepracovat. Ukázalo se, že jsem se opravdu neodchyloval od plánu více než většina ostatních přispěvatelů do sborníku. A jak je jinak ten článek důležitý? Nikoli tak důležitý, aby jej některá zdánlivě důležitějsí položka, chtěla na seznamu předběhnout. Až se tak stane, budu na tom pracovat.

Jiný příklad jsou objednávky knih. Psával jsem je v červnu. Nyní je říjen. Budu mít semináře o teorii poznání. Objednávkové formuláře z knihkupectví právě prošly. Je snadné to chápat jako důležitý úkol s naléhavým termínem (to platí pro vás neprokrastinátory, já pozoruji, že termín opravdu začíná tlačit týden nebo dva po té, co prošel.) Dostávám denně upomínky ze sekretariátu katedry, studenti se mě někdy ptají, co se bude přednášet a nevyplněné objednávky leží vpravo uprostřed mého stolu, právě pod obalem od sendviče, který jsem jedl ve středu. Tenhle úkol je poblíž vrcholu mého seznamu; obtěžuje mne a motivuje dělat jiné, užitečné, ale povrchně méně důležité věci. Ale ve skutečnosti je knihkupectví zavaleno právě vyplněnými objednávkami neprokrastinátorů. Mohu dostat své knihy v půli léta a myslím, že to bude skvělé. Nyní však potřebuji objednat populární známou knihu z dobře fungujícího nakladatelství. Akceptuji proto nějaký jiný, zřejmě důležitější, úkol mezi dneškem a řekněme 1. srpnem. Pak se má duše bude cítit, co se vyplnění objednávky týče, spokojeně, neboť nebudu dělat na novém úkolu.

Pozorný čtenář může na tomto místě cítit, že strukturovaná prokrastinace vyžaduje určitou dávku sebeklamu, poněvadž se člověk vystavuje neustálému působení pyramidového schématu na sebe sama. Přesně tak. Je třeba být schopen rozpoznat a nechat na sebe působit úkoly plné naduté důležitosti a nereálných termínů, pokud vzniká pocit, že právě ony jsou důležité a urgentní. To nebývá problém, protože prakticky všichni prokrastinátoři mají vynikající schopnosti sebeklamu. A co by mohlo být vznešenějšího, než využití jedné vady charakteru, aby vyrovnala působení jiné?

Kredit: http://www.structuredprocrastination.com/

Neváhejte komentovat, případně napsat připomínky k překladu. Díky, IŠ.