Romana v Bolivii 2015 (1.část)

Zážitky nemusí být dobré, hlavně, když jsou silné. A Romana první část povídání z Bolivie začíná trochu rozpačitě: Já vám nevím co napsat, neb tady nemáme naprosto nic normálně...

Odesláno: v úterý 14.7. 0:11 SELČ, tedy "našeho času"

Když jsme dorazili do La Paz, tak tady měli zimu a mráz, jakou nepamatují. Když jsme měli vyrazit na kole na silnici smrti, tak hustě chumelilo, což se prý stává jednou za pět let. Tož se jelo do Tiwanacu, ale tam bylo tak nachumeleno, že místní radostně stavěli sněhuláky, tedy v jejich případě lamáky, což jsou skulptury ve tvaru lamy a tvrdili, že sníh tam nepamatujou vůbec. No vyrazili jsme zdolat Huayna Potosí 6088m, kde bylo půl metru prachového sněhu a vítr 80km v hodině, což tam prý taky nepamatují.

V posledním táboře, když jsme o půlnoci vstávali, bylo -10° v boudě a venku -20°, pocitově -30°. Navíc nás průvodce odhadl na borce a nevzal nás obyčejnou cestou, ale nějakou kratší, ale o to náročnější. Takže když jsme stanuli pod ledopádem a zavelel nahoru, nestyděla jsem se uronit kroupu a kviknout, já že tedy v žádném případě NE, ale kupodivu to nebylo nic platné, musela jsem zatnout cepín a mačky a lozit něco, o čemž si myslím, že dokáže leda tak pavouk.  Ruce i nohy mi málem samou dřinou upadly, ale jelikož se mi nechtělo zahučet někam dolů do tmy, tak jsem to vydrápala, abych mohla čelit dalším hnusným ústrkům a klepat se kromě zimy i hrůzou.

Že nás minula lavina, která na poslední chvíli vzala zatáčku, mě už vůbec neleklo. Nejtěžší bylo před námi, rozumějte výhružně vztyčený vrchol, úplně vystavený vichru, který nás srážel k zemi a nemilosrdně rašploval ty kousky xichtu, co koukaly z masky a čepice. Hodina prudkého stoupání ve stěně, která naprosto nedržela ani cepín ani mačky. Kdyby tam někdo uklouzl, tak jdou všichni co jsou s ním na laně někam do pryč.

Nu nakonec jsme to po 7 hodinách dokázali, přišlo svítání, vítr zesílil a nastala nejtěžší část této legrace a to sestup. Doteď nevím, jak je možný, že jsme to přežili. Dva to nedali a včas vzdali, dva mají omrzlé prsty na nohách a já jsem ráda, že žiju a nic mi není.

Po návratu do La Paz nás na procházce lízla bokem nějaká demonstrace a přestože jsme spolu s místními prchali, co to šlo, tak jsme unikli pouze gumové střelbě a vodním dělům, nikoliv však slznému plynu, který svištěl všemi ulicemi. To nemáme přece zapotřebí, řekli jsme si, koupili noční spací bus do Sucre a jeli. Před Potosí nás zarazily barikády z balvanů, hořicích pneumatik a asi tak 70 kamionů a busů napříč silnicemi. Co se dá dělat, jdem 10km do Potosí pěšky a ono nějak bude ... a bylo.

Ve všech ulicích barikády, no kompletní blokáda celého města, neproklouzne ani myš. Nu nevadí, stejně jsme někdy Potosí chtěli navštívit, jdem se juknout do stříbrného dolu, kde zahynulo v době největší slávy 8000000 indiánů a otroků.

Zlatá Huayna Potosí, lezeme úzkýma štolama v holinách, s čelovkama, vzduch žádnej až k jámě, kde nás naše vlídná průvodkyně s hubou plnou koky navede dolů po dřevených žebřících, zajištěných pouze dvěma hřebíky asi 20m dolů, tj. 3 žebříky, a pak zas chodbička, bacha jsou tu propasti, a přes ně jen kulatina k další jámě, kde je nejbohatší naleziště minerálů a čistého stříbra. Tady je to pro změnu jenom 100m dolů po vetchých žebřících, kolmo dolů do pekla. Jdu první a vydržím jen jeden žebřík, neb ostatní nemají žádnou podestu, nic kde by jeden drobet spočinul. Prostě peklo v hloubi hory, kde netuším, co dejchám, a hrůzou moc nežiju. Ostatní už dolů nechtějí, tak žadoníme o návrat a zaplať Bůh je nám to splněno. Ještě úlitba duchovi hory - vypadá jak čert - pár rozkouřených cigaret, pytlík koky a 96% líh. To vše je strava místních horníků: koka, aby neměli hlad, žízeň, únavu a líh proti silikóze. Moc to asi nefunguje, neb se dožívají nejvýše 40 let.

Ráno zjišťujeme situaci, minulá blokáda před 5 lety prý trvala jen 25 dní, a stejně na to prezident kašlal a dle bordelu okolo je jasné, že sem hned tak nějaké auto či bus nepřijede. Srdnatě vyrážíme pěšky s hordami domorodých bab, směr Sucre. Po 15km se nám podaří ulovit statečného řidiče, který nás proveze přes zátarasy dalších 15m, než ho uloví stávková hlídka a mažem zas pěšky asi 5km ke konci blokády. Bereme taxi a hurá do Sucre. Všechny busy na tuto noc jsou již vyprodány, lovíme nějakého místního chasníka, aby nás odvezl do Cochabamby. Cesta je výborná, dva jsou po dvou hodinách v kufru vystřídáni, těmi co se tísnili na sedačkách. Prach, mráz, nepohodlí po místních neuvěřitelných silnicích. Chvíli luxusní asfalt a najednou, bez varováni, prašná kamenitá úzká cesta, jak do kamenolomu. Bohužel těch druhých je většina, tak nešťastníci v kufru se asi kostí již nikdy nedopočítají.

Po sedmi hodinách jsme ve 3 ráno v Cochabambě, sedáme do mikrobusu a tím začíná další sranda. Řidič v lyžarské kombinéze a kulichu, má okno dokořán a radio s místní muzikou, která nám rvala uši už těch sedm hodin předtím, pouští na plný kule.  Vesele mrznem dál až do 7 hodin ráno v Oruro, kde vlítnem do nejbližšího busu do La Paz.

Tam nás už jenom dochladí klimoškou a šíleně hulákajícím debilním akčním filmem a v 11hod. jsme doma. Kdo řekl, že La Paz je nejnebezpečnější město??? Pro nás je to krásné bezpečné doma. Přežili jsme i papeže, tak teď už by mohla jedině bouchnout nějaká ta sopka, plus zemětřesení k tomu. Nás ovšem nedostanou, jedem dál.

Všechny zdravím
Romana