Letem světem
Fejetonek o letecké přepravě osob, autorky a nábojnice zvláště...
Jedná-li se o krátký let, třeba do Londýna nebo Bristolu, bojím se až polovinu cesty, což je, jak každý jistě uzná, dost tristní. Kromě toho se ostatním cestujícím v duchu střídavě vysmívám („Nebožáci, nevědí, že je to jejich poslední hodinka!“) a posílám je do horoucích pekel („Kam zas couráš! Nevidíš, že se kvůli tobě letadlo houpe? NEPOSKAKUJ, SEBEVRAHU!!!“)
Dále z nepochopitelného důvodu pravidelně končím u okýnka, i když svým spolucestujícím nikdy neopomenu tuto vymoženost nabídnout, což je dost hrozné i když letíme rovně, natož pak když letadlo ZAHÝBÁ! Pohled na skloněné křídlo a městskou zástavbu pod ním mě spolehlivě přiková do sedačky a klouby na rukou se mi samým úzkostným drcením opěrek odkrví do běla.
Vzhledem k tomu, jak velice nerada létám, je s podivem, že létám až pětkrát do roka. To znamená deset hrůz, deset propocených triček, deset vytlačených obrysů mého těla v sedačkách, deset okamžiků rezignovaného sesunutí původně zkřečovaného těla a odevzdání se do rukou osudu – tak ano, dobrá, má to tak být, vždyť o nic nejde, stačí zavřít oči a příroda to dílo zkázy nějak dokoná. (Vždycky si v těchto okamžicích vzpomenu na nepodloženou informaci, podle které skokan z mrakodrapu dopadá na zem již mrtev, neboť ho cestou leknutím klepne pepka, a doufám, že budu mít taky tolik štěstí.)
Takže nesnáším létání, abychom si rozuměli. Bojím se už tak půlhodiny před vstupem do gejtu, ale protože jsem zároveň schopná nahlédnout, že to je v dnešní době absurdní, nikdo jiný se nebojí a navíc jako správná čtenářka novin vím, že každý rok zemře víc lidí na silnicích než ve vzduchu, snažím se bát nenápadně a nikoho s tím neobtěžovat. A teď si představte, jak asi snáším, když je tento můj tichý a soustředěný děs navíc narušen nějakou vnější nepříjemností, jako je třeba pípání senzorů v detektoru kovů. (Teď mě ZAVŘOU!) Anebo když Johnovi cestou na vytouženou dovolenou do Egypta letos o Vánocích třikrát protáhli příruční zavazadlo rentgenem, protože se jim něco nezdálo.
Představujete si to? Takže John se jako pravý Brit usmívá, když jim ochotně podává zavazadlo k dalšímu prohledání, ale já vím, že se potí. I já se potím a taky se u toho nápomocně usmívám. Oba jsme nervózní. Konečně úřednice zašátrá v tajné kapsičce batohu a vytáhne – OSTROU NÁBOJNICI! Ale ne! Oba se s úlevou rozesmějeme, protože víme, že je to neškodný suvenýr od kamaráda Zdenála ze Strážnice, absolutního pacifisty, který Johnovi při každé návštěvě vnutí jednu. (Má doma nábojový pás a jakousi nefunkční zbraň a v podnapilém stavu rád s oběma pózuje, jakože je drsný chlapík, ale náboje a zbraň k sobě nepatří. A Zdenál občas pláče radostí, když přijedeme, tak nebezpečný je to člověk.) John vesele gestikuluje, jako že si ten bezcenný krám můžou nechat, že má doma ještě jeden, ale oni se nesmějí. Naopak, tváře jim ztuhly do velice komisních výrazů a dávají najevo, že živého teroristu tu tedy ještě neměli. Prý je to velký problém a budou muset zavolat policii…
Takže nás odsunou stranou a dál odbavují šťastné rodiny se slunečníky, nafukovacími čluny přelepenými páskou a spoustou dětí svírajících plyšáky. Oněmělí hrůzou pozorujeme, jak zástupy rekreantů jedoucích na stejný zájezd mizí v útrobách letadla. (Já že se bojím létat? Pšááá! Ukážu vám, jak jsem statečná, jen mě nechte do toho letadla NASTOUPIT!) Konečně přichází dva obyčejní policisté, ohmatají nábojnici ze všech stran, moudře pokývou hlavami, konstatují, že to je opravdu velký, nesmírně velký problém, načež zavolají jiné dva policisty.
Čekáme. Šňůra rekreantů se postupně ztrácí v letadle jako hadí ocásek v díře. Už brzy nám uletí. Konečně přicházejí mnohem nebezpečnější, mnohem vážnější a strašlivější policisté v černých mundúrech. Hodný je namakaný obr, zlá mrňavá a zjevně zákeřná ženská. „Máte zbrojní pas?“ štěkne na Johna, který i nadále mírumilovně mrká dlouhými řasami a mile se usmívá. Tlumočím a stále dokola opakuji, že to je jen suvenýr, neškodný talisman na památku. Důležitě s námi sepíší protokol; když nechtějí pražskou adresu, na které spolu bydlíme, John jim už s lehkým srdcem nadiktuje adresu rodného domu v Hinckley, kde už deset let nikdo z jeho rodiny nebydlí. Nakonec zaplatíme pokutu 500 korun a jako poslední nastupujeme do letadla.
S úlevou se pochechtáváme. John se omlouvá, že baťoh pečlivě prohledal, aby v něm nezůstala nějaká zapomenutá ma- ehm, makrela, ale nábojnice že ho nenapadla. Zkoušíme vymyslet, jak by se nábojnice asi dala využít k unesení letadla („Tady mám nábojnici! Nenuťte mě vytáhnout i zbraň!“ nebo v kokpitu „Na příští křižovatce odboč doleva, jinak ti tímhle vypíchnu oko!“). A úplný záchvat smíchu nám přivodí představa, co bychom řekli, kdyby chtěli znát jméno a adresu dárce. „No přece Zdenál ze Strážnice! Dlouhé stavení kousek od autobusáku! Večer ho najdete na Praze…“
Start prožvaníme a tentokrát jsem se zapomněla bát. (Zato cestou zpátky mi neprojde ani můj úhybný manévr „všechno zaspat“, protože nalitá rekreantka za mnou do mě střídavě kope a klepe mi na hlavu s dotazem, kolik je hodin.) Bohužel už za tři dny po návratu zase sedím na Ruzyňském letišti v gejtu a pro změnu se chystám na konferenci do Istanbulu. Jsem tu brzy, a tak vytahuju dar přítele Notebooka a snažím se vypsat z narůstajícího napětí.
…už jsem se zmínila, že nesnáším létání?
(Na Ruzyňském letišti a posléze doma, leden 2011)
Související