65./118. Stezka - 28.9.-1.10.2023

4.trasa měla tentokráte trojjediný nocleh

• 1.-3. Pivoň 2

Prolog aneb Co předcházelo

Je už skoro tradicí, že tam, kde jsme měli 4kovou Stezku, se do roka bude konat Stezka TAKová. A to se splnilo i teď. V okolí Domažlic jsme byli před rokem. Tak by to teď chtělo kousek jinam.

A kam? Patří ke stezkovému koloritu, že jakmile pořádající trasa oznámí místo zakončení, vypukne zajišťovací běsnění – zejména „velké“ trasy hledají nocleh, kam by se vešly a byly co nejblíže k Zakončení. Nemám už takový „drive“ a pak s tím mívá čtyrka problém. A tak, když mi loni 10.11. zavolala Monika Moravcová ze šestnáctky, jestli bychom neměli zájem o tábor v Pivoni, kam původně šestnáctka chtěla, avšak později si domluvili zámek v Trhanově. Tak jsem provozovatelům neprodleně zavolal a zabukoval to.

Mám osobně na Pivoň nostalgické vzpomínky, neboť kdysi v „časných osmdesátkách“ jsem se spolu s několika dalšími čtyřkaři opakovaně účastnil „Běhu osvobození Chodska“ (sic!) hřebenem Haltravy, který pořádala Anda tehdy Balcarová z t16.

Je na místě se s díky a mírnou slzou v oku zmínit, že to nebyl první případ, kdy nám šestnáctka, jmenovitě Monika a Karel Moravcovi, s noclehem „helfli“.

Tak jsme to měli od listopadu 2022 zamluvené, ale žádná jistota se nekonala. Provozovatel na maily nereagoval a telefony nebral. Už jsme uvažovali i o návratu k noclehu v České Kubici, kde jsme byli loni. Měli jsme zabukované dva noclehy v Pivoni a dva v Kubici. Až někdy počátkem dubna 2023 se Romanovi podařilo pivoňským dovolat a dozvěděl se, že se s námi počítá!! Ale chtěli, abychom tam strávili alespoň 3 noci - „aby se vůbec vyplatilo“ tam povolat kuchaře. (V Pivoni žádná další možnost stravování není!). Protože i na trase jsou slyšet hlasy, že na čtyři stezkové večery už scházejí síly (a možná i finance...), tak to zkusme tentokrát se třemi večery, ač je to proti čtyrkovým tradicím. Příště se to může zase vrátit.

Z Pivoně do Domažlic je to více než 20km, takže dopravu na Zakončení musel jistit bus – na tom celý záměr závisel. Z Poběžovic 7½km vzdálených sice jezdí vlak, ale na nedělní ráno 1.10. je to daleko a o místní Regionovu bude na jiných trasách určitě zájem. Autobusový dopravce Arriva Domažlice se ukázal velmi vstřícný a pružný, cena schůdná, takže 2.7. odešla objednávka na přepravu a pivoňským jsme potvrdili 3 noclehy - čt/pá, pá/so a so/ne.

Ale do té doby jsme ještě tábor Pivoň na místě neviděli! Provozují tam dětský tábor, složitě jsme smlouvali termín na návštěvu – abychom prý táborníkům nevadili…

Povedlo se to 27.7. a vyrazili jsme (řidička Stáňa, Vojtíšek, MaPe, Dáša) na obhlídku do Pivoně.

Tábor jsme našli na hezkém místě s krásným rozhledem do kraje, ale spíš se zde inkasovalo, než investovalo. V táboře je 16 chatiček se 4 lůžky (z toho 2 palandy) a dostali bychom i zděný objekt se 6 pokoji, celkem 48 postelí – a to bez paland. Stav chatek i budovy opravdu nic moc! Viděli jsme, že to bude s ubytováním hodně retro. Majitelé otec a syn, kteří jsou právníci, však byli vstřícní k našim požadavkům. Jídlo i občerstvení zařídí, jak si objednáme, večery neomezeně, místnost na veselení se nám líbila. Tak jsme se dohodli s tím, že si vezmeme spacáky a oni nebudou muset někde shánět deky a ložní prádlo, což se samozřejmě projevilo i na nižší ceně…

A Ivan mohl vyvěsit na web přihlášku. K datu TAKové uzávěrky 31.8. se na Stezku přihlásilo 52 čtyřkařů.

Mašírovat 7½km z Poběžovic do Pivoně s báglem a spacákem by mi asi trasa neodpustila, požádal jsem Pepu Vosola, zda by svým velkým autem s transportem báglů nepomohl. Pomohl, čekali s Jitkou na nás u nádraží. Už nalehko jsme v Poběžovicích obešli nepřístupný zámek Ronšperk hraběte Coudenhove-Kalegri.

Plánovaná pauza v hospodě v Poběžovicích se neuskutečnila, neboť v městečku žádná hospoda není! Zachránil nás Vietnamec s chlazeným pivkem v prodejně a posezením před ní.

Do tábora Pivoň jsme dorazili různými cestami, po žluté a pak cyklostezkou přes Sezemín, někdo přes Hvožďany s pivním pochodem, někdo přes Mnichov, kde Franta Kr. objevil fungující hospodu! Postupně dojížděli autaři, ubytovávali jsme se. Díky Stáně a jejímu zaléhacímu pořádku jsme věděli kdo a kde. Objevovali jsme, kam jsme to vlastně přijeli a že to opravdu nebude žádný luxus. Došlo také na vymoženost tohoto nekonvenčního noclehu – s majitelem jsem šel dohodnout ceny za nápoje, co pro nás podle objednávky dovezli a budou čepovat. Opravdu – ceny byly dohodou! Také předem dohodnutá večeře – hovězí guláš s chlebem myslím nikoho nezklamal. Přenosili jsme stoly a židle z jídelny do místnosti vybrané pro veselení a první stezkový večer mohl začít pod vyvěšenou čtyrkovou vlajkou.

Pěkně se hrálo a pělo, všichni pohromadě u „jednoho stolu“, ba i přítomní Václavové si vzpomněli, že mají svátek . Kdo si chtěl pokecat nebo zakouřit – na venkovní terase i to bylo dobře možno. Krom toho vyšel (skoro) úplněk.

Páteční ráno – snídaně „švédská“, opravdu doplňovaná a docela pestrá. Bylo slunečno, tak se vymýšlely varianty pro páteční výlet. Hlavním cílem byla zřícenina hradu Starý Herštejn, jejíž polozřícenou věž místní opravili a přetvořili na rozhlednu. Tam bylo možno doputovat různými cestami, což se většinou využilo, např. po žluté zlaté stezce přes Liščí domky nebo po zelené přes Vranov kolem obrovského pivoňského zdevastovaného kláštera. Po cestě po zelené před hradem bylo Vranovské sedlo s přístřeškem a ohništěm, ideální místo pro posezení a hraní, odtud se pak většina vypravila do mnichovské hospody, kde se hrálo i s dojedší houslovou posilou Martinem. Stojí za zmínku i „lesní bar“ v Pivoni na žluté, kousek před klášterem, kde lze vhodit minci do kasičky a odebrat si plechovku piva či nealka průtokově chlazené v potůčku.

K páteční večeři byly vepřové výpečky s obojím zelím, kterým šikovná kuchařka nahradila původně zamýšlený špenát, a knedlíkem, opět poctivé a dobré. Vůbec se kuchařky o nás pěkně staraly, i kávičku ke stolu donesly. V místnosti, kde jsme se veselili, byly dvě nástěnky, jako stvořené pro názornou agitaci. Káče a Heleně to nedalo, sehnaly si papíry, fixy, tužky a rázem jsme byli v našem retru o pěkný kousek nazpět. Byla to i inspirace pro nápady dalších tvůrců. Večer se opět pěkně hrálo a venku byl úplněk, pro fotografy bohužel za mraky …

V sobotu dopoledne pršelo, tak jak meteorologové předpověděli. Také předpověděli, že by to mělo po poledni skončit. Dali jsme pohodové hrací dopoledne a očekávali poledne a slunce. A splnilo se.

Mezitím Romana vytelefonovala hospodu Pohoda v Hoře Sv. Václava. Houfně jsme se tam vydali po cyklostezkách a silničkách přes Sezemín a Načetín. Do hospody nás dorazilo skoro padesát, pan vrchní (sympaťák - povoláním učitel a nyní na brigádě v hospodě) si s námi a obědem rázně poradil, takže jsme byli všichni nasyceni, napojeni a spokojeni. (Poznámka stran logistiky je zde.) A taky se potom pěkně hrálo.

Rozloučili jsme se s Martinem, který odjížděl domů. Zpáteční cesta byla v podstatě stejnou cestou, některým vypomohli i autaři. K večeři jsme v Pivoni dostali řízek s bramborem.

Na poslední večer byla slavnostně vyvěšena historická 4ková vlajka. Gulka spočítal, že byla ušita v roce 1964. Bylo to tedy ve stejném roce, kdy byl pro Západočeské uhelné doly vybudován areál tábora, ve kterém jsme se nacházeli. Opravdu velké retro…. A muzikanti nezklamali a byl to zase pěkný večer. V pohodě proběhla i nezbytná úředničina s majiteli - tj. zejména placení – spokojenost byla na obou stranách.

Nedělní ráno bylo opět slunečné a slibovalo, že to vydrží i na Zakončení v Letním kině v Domažlicích. Zatím jsme se v Pivoni loučili s těmi, co už ze Stezky odjížděli. Náš transportní bus do Domažlic byl objednán dolů ke klášteru na 10:45, dojel naprosto přesně, na nikoho se nečekalo a tak jsme před ½12 mohli pod rozvinutou vlajkou hromadně napochodovat do areálu Letního kina. Pořádající třiadvacítka odměnila stezkaře poukázkami na pokrm a pivo, použila pro zakončení motivů z chodských koláčů a místo velké soutěže nabídla trasám malé vtipné soutěže s odměnami v podobě lístků do tomboly. Ve 12:23 bylo zakončení oficiálně zahájeno, třiadvacítka odměnila zasloužilé (mezi nimi i Ivana Š. za elektronické zajištění přihlašování tras, tabu noclehů aj.).

Trasová soutěž vlastně soutěží nebyla, šlo o to vyloudit z připravených dud nějaký zvuk. Za čtyrku Franta Kah. s Karolínou předvedli, že na trase dokážeme dudat i bez dud. V malých soutěžích mohutně zabodovaly Karolína s Helčou v pexesu, lístky do tomboly získala i Wickie v soutěži Reku, k noze! a taky bylo něco z vědomostní soutěže. V tombole jsme vyhráli starší vydání Jiráskových Psohlavců a nějaké nálepky s chodským koláčovým motivem. Zbylo dost času i na pokec s přáteli z jiných tras i na zkonzumování poukázek. Podařilo se zorganizovat i trasové foto. Tradičně se panTAKově hrálo, pělo i tančilo. Protože stezkový vlak odjížděl z 2km vzdáleného nádraží už v 16:10, opouštěli jsme Letní kino po 15 hod.

Cesta stezkovým vláčkem byla pohodová, byli jsme blízko výčepu, taky se hrálo a couralo vlakem.
Na Smíchovské nádraží jsme přijeli v 18:46, tedy o 2 min dříve než bylo v grafikonu. Tradiční 4kový valčíček (kam se zapojili i jiní stezkaři) byl přímo dojemný a závěrečné čtyry, čtyry zaznělo upřímně a hodně hlasitě.

Čtyrka na Stezce zvládla retro ubytování ve skanzenu, ale s milými a snaživými „ubytovateli“ to bylo snazší. Byli jsme odměněni krásným počasím, hezkou krajinou, skvělou hudbou, hrálo a zpívalo se všude, po celou Stezku, o večerech nemluvě.

Tak doufám, že se 65./118. Stezka na Domažlicku líbila.